Polský postoj není kverulantství

Protože jakkoliv ve všeobecném povědomí jsou Poláci odjaktěživa vnímáni jako přirozená součást evropské rodiny národů, státní útvary označované jako Polsko byly však čím blíž k naší době, tím víc často určovány především podle územních zájmů větších sousedů. Počínaje trojím dělením Polska v druhé polovině osmnáctého století až po Jaltskou konferenci v roce 1945. Hlavní „sousedé“ vzájemně se dělící o ovládnutí polských historických území byli vždycky dva – na východě Rusko, později Sovětský svaz, a na západě nejprve Rakousko a Prusko, a potom Německo.

I první samostatný polský stát v moderních dějinách byl v roce 1918 vytvořen z předcházejících válečných územních zisků Rakouska a Německa v Rusku a dotvořen v roce 1921 mírovou smlouvou se Sovětským svazem po polsko-sovětské válce.

Potřeba konsolidovat nově utvářenou polskou společnost zrodila krajně konzervativní autoritářský takzvaný sanační režim, který uprostřed pokračujícího obklíčení německým a ruským živlem zkoušel hledat ochranu před komunistickým nebezpečím u Německa, ale samozřejmě marně, a Polsko se naopak v roce 1939 stalo obětí dalšího rozdělení, tentokrát mezi hitlerovské Německo a Sovětský svaz.

Následovala druhá světová válka, a území po ní obnoveného polského státu bylo opět přetvořeno podle zájmu vítězného „souseda“. Sovětský svaz se souhlasem bezmocně přihlížejících ostatních velmocí z protihitlerovské koalice si bez skrupulí ponechal veškerá území, která získal, na základě dohody o sférách vlivu mezi Německem a SSSR, při novém územním a politickém rozdělení oblastí náležejících k polskému státu, obsaženém v tajném dodatečném protokolu ke Smlouvě o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik z 23. srpna 1939. „Náhradou“ bylo Polsko na západě rozšířeno o část území Východního Pruska až po řeky Nisu a Odru.

Současně britský ministerský předseda Churchill a americký prezident Roosevelt souhlasili s uznáním jako polské vlády nikoliv polské exilové vlády v Londýně, ale Stalinem vytvořené Lublinské národní rady pro správu osvobozeného území (později označované jako Lublinský výbor), ovládané komunisty.

Až neuvěřitelně farizejsky zní zápis z diskuse na Jaltské konferenci, že „Roosevelt prohlašuje, že polská otázka působila světu bolení hlavy již pět století,“ na což „Churchill říká, že je třeba postarat se o to, aby z polské otázky již lidstvo nikdy hlava nebolela“ a „Stalin odpovídá, že je to bezpodmínečně nutno učinit“. Po několika hodinách všechny sovětské strategické plány s Polskem, které podle Stalina „bylo vždy v dějinách branou, kterou vcházel nepřítel útočící na Rusko,“ dostaly zelenou, a obnovený polský stát se opět na téměř půl století stal cizím vazalem.

Když hovoříme o nestálosti území polského státu, znamená to také neustálou migraci miliónů Poláků z území ztracených na území dobytá, z odňatých na přidělená, z území historických na území dosud etnicky cizí. Znamená to zejména ve dvacátém století milióny polských životů, jimiž byla zaplacena polsko-sovětská válka, kdy Rudá armáda došla až k Varšavě, jimiž byla zaplaceno druhé dělení Polska v devětatřicátém, jimiž byla zaplacena německá okupace za druhé světové války a posléze anexe polských východních území Sovětským svazem.

Znamená to statisíce obětí německých koncentráků, Katyňského masakru i sovětských gulagů, kde Poláci patřili z nesovětských národů k nejpočetnějším „zákazníkům“.

Sedmnáct let Polska sama za sebe

Opravdu samostatné Polsko existuje až od rozpadu Sovětského svazu a politického bloku jím ovládaných zemí koncem osmdesátých let minulého století, i když jde i nadále o stát na půdorysu prosazeném původně bez jeho účasti a proti jeho zájmům.

Sedmnáct let tedy rozhoduje Polsko konečně samo za sebe. Konečně je všechno jinak a Polsko se mohlo samo rozhodnou deklarovat svou blízkost Spojeným státům, samo se mohlo rozhodnout vstoupit do Severoatlantické aliance, samo se mohlo rozhodnout pro členství v Evropské unii. Potíž je však v tom, že stále má dva hlavní sousedy – na východě Rusko a na západě Německo. A pochopitelně pozorně sleduje jejich vztah k Polsku a, naplněné historickou zkušeností, až přecitlivěle zaznamenává cokoliv, co se jakkoliv dotýká jeho identity a postavení v současném světě.

Bohužel však, od Ruska se mu dostává stále dost důkazů spíš imperiální přezíravosti než rovného partnerství a ani Německo nebere svého východního souseda s plnou vážností.  Spatřovat v postojích současného Polska na jednáních Evropské unie pouze velikášství nebo kverulantství by proto nebylo správné. Spiš jde o realistický seismograf sice možná ještě ne vždy přesně čitelných jevů, ale ani sebelépe míněný pragmatismus směřování evropské politiky do budoucnosti by si neměl dovolit polské reflexe současného vývoje v Evropě přehlížet.

Autor je publicista.