Až neuvěřitelně křečovité reakce Ruska na americký záměr vybudovat ve střední Evropě štít proti raketám odpůrců moderní euroatlantické civilizace, šikujících se pod ochranou některých totalitních režimů na Blízkém východě a v Asii, podezíravost ruské společnosti, sebestředně spatřující v americkém plánu skrytý cíl zničit především Rusko, a hrozby nejrůznějšími odvetnými protiopatřeními, které mají zastrašit evropskou veřejnost a znesnadnit uskutečnění amerického záměru, to ani trochu nepředstavuje Rusko jako silný sebevědomý národ.
Bezprostřední logiku v chování Ruska nehledejme. Možnost útoku USA na Rusko je natolik zřejmý nesmysl, že jen blázen by se mohl něčeho takového obávat. Na ovládnutí obrovských prostor této země nikdo nemá a její ekonomika kromě produkce bezohledně drancovaných přírodních zdrojů nemá žádnou jinou váhu. Pro euroatlantický svět by bylo až smrtelně kontraproduktivní pustit se do nějakého takového iracionálního dobrodružství. Přesto ruští vládci tuto představu téměř masochisticky živí.
Ruská společnost je bohužel stále primitivně a absolutně nekriticky ztotožněna se sny a ambicemi dávných carů a imperátorů, kteří násilnými územními zisky vytvořili rozsáhlou říši, nemající však co nabídnout ostatnímu světu, ani civilizačně, ani politicky, a těžící pouze z impozantnosti autokraticky ovládaných prostor a přírodního bohatství. Říši téměř se nevyvíjející a jen obtížně přijímající alespoň některé vnější znaky řízení společnosti odpovídající obecnému civilizačnímu vývoji okolního světa.
Do sebe zahleděné Rusko bohužel nikdy nebylo schopno vidět sama sebe jako partnera jiných zemí a nikdy si nepřipouštělo ani náznak pochopení pro rozmanitost jiných národů a odlišnost kultur a tradic. Vždycky na sebe pohlíželo jako na „třetí a poslední Řím“ a později jako na „četníka Evropy“ a svoji image mocnosti a později velmoci budovalo především na obrovské zásobárně hrubé síly vojenských mas a bezostyšném šovinismu.
Uzbrojení a překonání této hrubé síly dynamickým rozvojem sofistikovaných ekonomik a technologií západního civilizačního okruhu a následný rozpad Sovětského svazu znamenal konečný krach ruského historického imperiálního konceptu. Celý svět to pochopil, ale ruská společnost se bohužel setrvačností zuby nehty brání vzdát se svého odvěkého snu, který jí po staletí pomáhal zapomenout na setrvalý marasmus a bezvýchodnost vnitřního života v Rusku s duchovním a kulturním světem, točícím se v kruhu sebelítosti, neschopné jakékoliv pozitivně produktivní akce.
Je jistě nepochybně obtížné, aby národní společenství samo sobě připustilo, že celý půdorys, na němž se vyvíjely jeho dějiny, byl od prvopočátku odsouzený k neúspěchu, a možná, že to je vůbec nemožné, ale potom je opravdu problémem, jak dál.
Tradiční cesta síly
Rusko se však zatím upíná ke křečovitému vybičovávání národního sebevědomí, při němž se nebojí vyhrožovat nejen jiným národům, nepochybně mnohem vyspělejším a silnějším, ale neváhá hrozit ani celému světu. Jako třebas v minulých dnech, když ruský první vicepremiér otevřeně naznačil, že pokud Američané nepřistoupí na požadavek Ruska a neupustí v Polsku a v České republice od budování obranného štítu proti raketám vystřeleným neznámými potenciálnímu útočníky z Blízkého východu či Asie, umístí Rusko do Kaliningradské oblasti na břehu Baltského moře své balistické rakety a namíří je z co největší blízkosti na západní Evropu a Ameriku.
Hledat logiku v tomto prohlášení je opět zbytečné, protože hrozit zničením tomu, kdo se hodlá bránit někomu úplně jinému, je samozřejmě nesmysl. Ale má zřejmě sloužit jako stimul pro udržení snu o Rusku jako říši, která svou velikostí a silou ovládá chod světa, za každou cenu. Že za cenu jeho zničení, to není důležité, v Rusku se nikdy nepočítaly lidské životy jako cosi zvlášť cenného, v čemž se tato země také odjaktěživa zásadně odlišovala od západních civilizací. Ruská společnost nikdy nebyla, a jako kdyby ani nedokázala být, naladěna stejně jako evropský a později euroatlantický liberalismus či dokonce humanismus. Zná bohužel pouze jedinou cestu – cestu síly.
Můžeme se proto sice utěšovat, že umírající kobyla, v tomto případě země se ztracenou image velmoci, nejvíce kope. A neměli bychom se tím nechat příliš znepokojovat a brát to nějak zvlášť vážně. Ale přece jen by nebylo dobré zapomínat, že za každou raketou mířící na náš svět, ať již odněkud ze základen daleko od nás, neznámo kde, nebo jen kousek od našich hranic, je vždycky něčí prst na spoušti. V Kaliningradu by to byl bohužel hysterický prst ruský.
Autor je publicista.
