Při jedné z minulých aplikací tohoto vzorce jsem narazil i na Bibli. A prohlásil jsem, spolu se svou inspirátorkou, že na pozadí orálně-análních magických kultů dávnověku vyvstala Tóra jako veliká revoluční kniha, vyzývající, na kolektivní, ale i personální rovině, k prolomení se z orálně-análního k oidipovskému. Nakonec jsem položil sugestivní otázku, zda Ježíš pak přišel v dějinách oidipovské překonat a vytrhnout se z něho, anebo zda jsou evangelia - budeme-li je brát jako texty o psychickém vývoji člověka, což je náš předpoklad, s nímž stojí a padá celá naše hra - spíše svědectvím o touze po regresi, návratu k orálně-anální magii.
Možná si vzpomenete, že jsem na tu otázku odpověděl větou, že je třeba doufat v první variantu. Doznávám: byl to závěr vyhýbavý, a byl popravdě řečeno i zbabělý. A tak se v následujících týdnech pokusím na tu otázku odpovědět opravdověji, a zajisté s drzostí, jež ku freudismu náleží. Byť nevylučuji, že mnohdy při tom asi budu budit zdání nevážnosti, jak už se to v psychoanalytických textech stává.
Syn boží
"Nepřicházím zákon měnit, ale naplnit," říká Ježíš (Mat. 5:17), což z našeho úhlu pohledu zní velmi progresivně. Jako výzva k překonání oidipovského, které vždy hrozí, zmnožením obran (před regresí k orálně-anální říši), dovést člověka až k obsesi. A přiznejme, komu by otrocké dodržování přikázání v judaismu, jako například zákaz pracovat s ohněm o šábesu, nepřipadlo poněkud přežité. To, že má jít u Ježíše skutečně o překonání, nikoli popření, dosvědčují Ježíšova slova naznačující integraci oidipovského: "Ani jeden puntík, ani jedna literka nepomine ze zákona" (Mat. 5: 18). Ovšem jiné motivy z evangelií už pro progresi tak suverénně nesvědčí.
Z hlediska judaismu patří k nejodpornější regresi Ježíše to, že se prohlásil být božským (je otázkou, zda on sám to opravdu učinil, ale problém historické autenticity jednotlivých zakladatelských aktů křesťanství zde nemůžeme řešit, musíme vnímat křesťanství takové, jaké je, byť by ho tak zkonstruovali pozdější autoři než sám Ježíš). Prohlášení se za božského (syna) věru vypadá jako regrese k orálně-anální omnipotenci, jako renovace infantilního božství. Tuto diagnózu můžeme směle přidělit těm, kdož Ježíše zbožštěli, aby tak stvořili dostatečně lidského boha (narozdíl od nesnesitelně odosobnělého Jahveho, který nikdy není uvnitř nás, ale je to vždy On). Ovšem, pokud se za božského prohlásil sám Ježíš (a dle evangelií tak výslovně učinil: Luk. 22:70, Jan 9:37), ač z náboženského hlediska šlo zajisté o rouhání, v našem konceptu je to možno vnímat i jako akt progresivní.
Tajný ateismus
Jaká je totiž cesta malého Oidipa? Vyřeší traumatický vztah s otcem tím, že se s ním identifikuje. Nemyslí si o sobě, že je otcem, ale chce jím být, počne odvozovat svou identitu od jeho vzorců, stává se konečně opravdu jeho synem, zatímco dosud byl jen jeho dítětem. Tento identifikační mechanismus ho přivede až k fázi latence a prakticky ho dotlačí až k dospělosti. Něco podobného udělal Ježíš. Identifikoval se s otcovským Bohem, stal se jeho synem, namísto služebníkem. Někdo jako Ježíš se v oidipovské krajině Otce na nebesích musel jednoho dne objevit. Někdo, kdo nastartuje novou etapu kolektivní psýché, prohlásí boj s orálně-análním za překonaný a de facto vyhlásí boj oidipovskému (byť tento boj probíhá paradoxně za pomoci identifikace).
Zároveň si ale uvědomme zajímavý fakt plynoucí z naší metafory - byl-li Ježíš opravdu tímto psychickým revolucionářem, byl také prvním velikým prorokem opuštění a překonání náboženství. Je to zákonité: malý Oidipus se identifikuje s otcem, aby ho nemusel nenávidět za to, že mu brání v návratu k mateřské (narcistické, orálně-anální) slasti. Ve chvíli, kdy se však malý Oidipus definitivně dokáže pod tlakem oidipovského zvnitřněného příkazu a řádu vzdát původní touhy po matce, stane se zbytečnou i jeho identifikace. Začne namísto matky toužit po ženě, a od toho dne také již nebude synem, ale mužem.
V makroměřítku náboženství je to podobné: jakmile bude identifikace s Bohem-Otcem úspěšná, zmizí jednoho dne její důvod, a tím i ona sama. Zmizí idea božství jako taková. Tato tajná ateistická zvěst je v postavě Ježíše zákonitě uložena, uvěříme-li v jeho psychickou pokrokovost. Velcí theologové ji ostatně vždy tušili.
Židé svým oidipovstvím působili v orálně-análním dávnověku také jako ateisté. Nenáviděli jakkoli skutečné bohy a toho svého nepojmenovávali, nezobrazovali a nesměli po něm žádat žádné „kraviny“. Uvnitř této revoluční židovské krajiny samozřejmě pak existovali skupiny (obecně většinou nazývané nazirejci), které tušily, že revolučnost a pokrokovost sinajského pohybu bude muset jednoho dne vystoupat na kvalitativně nový stupeň, v němž bude nejspíše ještě méně Boha, než si orálně-anální děti dokáží vůbec představit. Ježíš byl v tomto smyslu postavou, která tuto tendenci vyzdvihla, byť o jeho skutečných ambicích máme jen velmi nejisté zprávy.
Povstanou dítky
Pravda, Ježíšovo sebezbožnění v jistých chvílích v evangeliu vypadá jako preoidipovská grandiozita. A to i když pomineme Janovo evangelium, kde Ježíš pronáší všechny ty známé megalomanské výroky ("Už Mojžíš o mě psal, Já jsem světlo světa, Já jsem cesta, i pravda, i život, Žádný nepřichází k otci než skrze mne, Kdo nevěří v Syna, už je odsouzen, Otec mne miluje, protože pokládám duši svou, Já a Otec jedno jsme, Já jsem vzkříšení a život, Kdo věří ve mne, živ bude, Já jsem vinný kmen pravý, Beze mne nic nemůžete učiniti, Já jsem přemohl svět" apod.). U jiných evangelistů tyto věty kupodivu vůbec nejsou zaznamenány, ale tak snadno je zapudit nemůžeme.
Ve zbylých kanonizovaných evangeliích působí nejnarcističtěji věty typu "Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden" (Mat. 10:37). Tento totální nárok na lásku vyznívá až bolestně. Bolest však rychle přechází v narcistický hněv.
V takových chvílích jako by byl Ježíš spíše malým ďáblem, který vyskočil z románu markýze de Sada a svolává všechny preiodipovské bojovníky proti světu těch nemagických rodičovských tyranů. "Povstanou dítky proti rodičům a zmordují je," říká třeba Ježíš (Mat. 10:21). Jinde plane podobně: "Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zem. Nepřináším pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych postavil člověka proti otci jeho, dceru proti matce její," (Mat. 10: 34, 35). A další výzva k rozvratu oidipovských a rodinných vazeb: "Každý, kdo opustil bratry, sestry, otce, matku, manželku nebo dítky (!) pro jméno mé, stokrát více vezme" (Mat. 19:29, podobně Luk. 18:29, 30). Ba dokonce i u Lukáše, zřejmě nejbásnivějšího z evangelistů, je zaznamenána tato neuvěřitelná věta: "Jde-li kdo ke mně a nemá v nenávisti otce svého, matku, ženu, děti, bratry, sestry i duše své, nemůže být mým učedníkem" (Luk. 14:26).
Ať mrtví pohřbívají své mrtvé
Generační střet je, zdá se, pro Ježíše opravdu klíčový. V židovství (ale i u mnoha přírodních národů) se za věk dospělosti muže považuje třináct let, tehdy chlapec v chrámu poprvé předčítá Tóru. My bychom nejspíše tímto věkem vymezili počátek puberty (byť ten se dnes zřejmě posouvá k rannějšímu věku).
Zajímavé je, že Lukášovo evangelium zhruba k tomuto věku Ježíše přiřazuje zvláštní scénu, kdy se Ježíš svým rodičům ztratí při židovských svátcích v Jeruzalémě (Luk. 2:46). Našli ho až po třech dnech: seděl prý v chrámu a "kladl otázky doktorům". Na rodičovský strach o něj reagoval zvláštně: Tam kde je Otec můj, musím být i já, řekl jim zhruba Ježíš (Luk. 2:49). Je to klíčová scéna, neboť tehdy se Ježíš poprvé odepne od svých rodičů, především od otce, a nahradí ho otcem transcendentním. Jeho vztah k Bohu nebude dán "převzetím otcova dědictví" (jak je v židovství typické), ale bezprostřední komunikací s Otcem nebeským.
Tento vzorec Ježíš již nikdy neopustí. Opravdu je to vzorec božský, nebo spíše vzorec "dvanáctiletého"? Progresivní, ba revoluční identifikace, nebo metafyzická verze "rodinné romance", tak typické pro dětskou megalomanii katalyzovanou generačním vzdorem?
Někteří autoři tvrdí, že právě kolem dvanácti let Ježíšova věku jeho nevlastní otec Josef patrně zemřel a tento otřes u Ježíše katalyzoval jisté psychické pochody (i Freud objevil psychoanalýzu v krizi po smrti otce), ale mne se v evangeliích žádný náznak o Josefově smrti v této době nepodařilo nalézt.
Spíše je zajímavé, že od scény s útěkem do chrámu se Ježíš napříště už vždy cítí být hlavně vůdcem mladých proti starým (dětí proti dospělým) a v hněvu na to staré, oidipovské, je nemilosrdný, až to bere dech. Když jednomu z jeho učedníku zemře otec, prosí Ježíše, aby ho propustil, aby mohl otce pochovat. Ježíš však praví: "Pojď za mnou a nech mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé" (Mat. 8:22, Luk. 9:60). To naznačuje, že otec je věru klíčové Ježíšovo téma (větu "nemůže syn sám od sebe nic činiti, než to co vidí u otce, že on činí" - Jan 5:19 - můžeme považovat za první freudovskou tezi v dějinách), ale hlavně to ilustruje hněv omnipotentního orálně-análního boha, který nemá míru: jeho podstatnost je absolutní, jeho zavržení oidipovského je absolutní, jeho láska je absolutní a magická.
Příště se na tuto absolutnost podíváme z hlediska teorie psychoanalytičky Melanie Kleinové. Všimneme si tak tématu schizoidnosti, paranoie či psychózy v evangeliu. Bude tedy i příště sdostatek „rouhání“. Zůstaňte s námi.
Autor je mediální teoretik.
