Budou vám říkat, že už stačilo, co udělal tehdy nebo onehdy. Možná, že tomu tak je, ale třeba není. Budou vám říkat, že už bylo toho, co dělá nebo dělal, dost. Možná, že něco na tom bude, nebo také možná nebude. Budou vám říkat o Václavovi Klausovi všelicos a možná ještě víc. A možná, že to tak nebo onak bude.
A pak vám budou říkat, že prezidentem by měl být Jiří Dienstbier. Budou vám říkat, že byl redaktorem pražského rozhlasu a v srpnu v osmašedesátém vysílal v obklíčení sovětskými tanky. A budou mít pravdu. Budou vám říkat, že potom musel za trest novinářskou práci opustit a živil se porůznu. A opravdu to tak bylo.
Budou vám říkat, že patřil mezi první signatáře Charty 77, jedné z nejvýznamnějších dobových občanských iniciativ, upozorňujících na za porušování lidských práv komunistickým režimem, a byl třikrát jejím mluvčím. A je to pravda. Budou vám říkat, že byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tři roky vězněn za údajné „podvracení republiky“. A tak to bylo.
Budou vám říkat ještě o spoustě činností, kterými se zabýval, k malé radosti komunistického režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech. A opět budou mít pravdu. Budou vám říkat, že po pádu komunistického režimu v devětaosmdesátém byl ministrem zahraničních věcí. Samozřejmě, bylo to tak.
Budou vám říkat, že koncem devadesátých let působil jako zvláštní zpravodaj Organizace spojených nároků pro země bývalé Jugoslávie. Opravdu byl. Budou vám říkat o Jiřím Dienstbierovi mnoho dalšího. A jistě to vždycky bude pravda.
Horší to bude, když se zeptáte, jak to ale bylo před tím vším, před osmašedesátým, v padesátých a šedesátých letech? Dobrá, řeknou vám, v šedesátém absolvoval novinářskou fakultu a už během studia začal pracovat v rozhlase. A také řeknou, že nikdy nezatajoval, že současně s nástupem do rozhlasu tenkrát vstoupil do komunistické strany. Ani to, že potom působil jako zpravodaj na Dálném východě a posléze v USA. Tak, co ještě chcete, řeknou.
Ale v osmašedesátém, řeknou, se přece aktivně zúčastnil demokratizačního procesu ve straně, tak tomu říkají, a proto byl v sedmdesátém ze strany vyloučen. A opět je všechno pravda.
Už vám neřeknou…
Neřeknou vám však, že právě když koncem padesátých let vstupoval do komunistické strany, bylo schváleno, aby v nové československé ústavě byla zakotvena vedoucí úloha této strany v naší společnosti. Není přece nutné vám to říkat. Funkce prvního tajemníka ústředního výboru strany byla personálně spojena s funkcí prezidenta republiky. A to přece také nestojí za řeč. O dva roky později po přijetí ústavy byla Československá republika změněna na Československou socialistickou republiku. A tady už vůbec není o čem mluvit, řeknou. Opravdu není?
To, že „služební léta“ Jiřího Dienstbiera v komunistické straně se téměř na rok kryjí se „služebními léty“ Antonína Novotného na stranickém i hradním stolci, je spíš kuriozita. Ale už vám neřeknou, že když vstupoval do strany, právě dobíhala druhá vlna násilné kolektivizace českého a slovenského zemědělství. Jistě, tak to bylo, ale proč to připomínat, řeknou.
Už vám také neřeknou, že to bylo v době, kdy strana zrovna začala znovu zasahovat proti umělcům, kteří se nesměle pokoušeli nesloužit pouze komunistické propagandě, kdy byli zakázáni Škvoreckého Zbabělci, v době, kdy strana na festivalu v Banské Bystrici podrobila zdrcující kritice československé filmy, v době, kdy sjezd socialistické kultury vyzval umělce „k vysoké odpovědnosti za uskutečnění cílů socialistické kulturní revoluce, za široké osvojování marxistického světového názoru, k aktivní účasti na překonávání ideologického dědictví minulosti a na formování socialistického člověka". To s ním přece nemá nic společného, řeknou vám.
Stejně jako vám neřeknou, že ještě o dva roky potom, co vstoupil do strany, československá komunistická justice posílala odpůrce režimu na popraviště. Když to budeme chtít připomenout, budou říkat, že by bylo zajímavé vědět, co s tím sledujeme.
Neřeknou vám, jak se mu, přes nepříliš požadavkům režimu odpovídající třídní původ, pocházel z rodiny lékařů, podařilo nejen být přijat na vysokou školu, navíc výrazně ideologického charakteru, ale hlavně stát se v necelých sedmadvaceti letech zpravodajem oficiálního režimního média, vyslaným do zahraničí. Tedy vyšvihnout se do postavení, na které byli posílání jenom nejdůvěryhodnější z nejdůvěryhodnějších, a dosáhnout kariéry, o níž si jeho mnohem odborněji připravenější a především kádrovým požadavkům mnohem lépe vyhovující kolegové mohli pouze nechat zdát. Když byste chtěli, aby vám řekli něco k tomu, budou se tvářit, že jste řekli něco neslušného. Opravdu neslušného?
Což se neobejdeme bez komunistů?
Vždyť všechno je pravda. Stejně tak, jako to, že proti Václavu Klausovi může mít leckdo to či ono, a možná to bude pravda, nebo nebude, ale když půjde o to, jestli někdy byl komunistou, tak je pravda nabíledni, že nebyl. A naopak, o Jiřím Dienstbierovi je pravda, že komunistou byl. Přičemž, když se jím stal, ani trochu ho nenapadlo, že by jednou všechno mohlo být jinak. To až později, když ho strana už přestala potřebovat a nic mu nedávala ani nenabízela. A rozloučila se s ním.
Nejde vůbec o to, jestli příštím prezidentem opět bude Václav Klaus. Ale o to, že pokud by se jím stal Jiří Dienstbier, znamenalo by to, že ani už skoro dvě desítky let po pádu komunistického režimu se neobejdeme bez komunistů v čele státu. Neboť platí, marná sláva, že jednou komunista je vždycky komunistou, na Šavly a Pavly bychom neměli spoléhat.
Jistě, zatím všechny okolní postkomunistické státy si něčím podobným musely projít, budou vám říkat. Jenže, přece jen, po éře demokratů, i když odlišného ražení a váhy, Václava Havla a Václava Klause, by to byl obrovský propad zpátky. Proto je o tom všem třeba mluvit a pořád mluvit.
To nejsmutnější na tom všem však je, že by to zřejmě vůbec nevadilo ani křesťanským politikům z lidové strany, ani mladým politikům kolem strany zelených. Průzkumy veřejného mínění sice signalizují, že mezi obyvatelstvem má největší podporu, téměř tříčtvrtinovou, Václav Klaus, jenže politici v lidové straně, zelení, o sociálních demokratech ani nemluvě by měli nejraději jako příští hlavu České republiky opět komunistu. Logiku v tom jen těžko pohledáte.
Autor je publicista.
