Jedním z klíčových poukazů k takové interpretaci byla prudkost jeho odporu k otcovské generaci, ale ponejvíce absolutnost, jíž Ježíš sám připisoval své misi. U dětí taková absolutnost plodí to, čemu Melanie Kleinová říkala schizoidnost, jež je podle ní od orálně-análního vesmíru neoddělitelná.
Preoidipovský narcis musí mít svět rozdělen na absolutně dobré a absolutně zlé. "Kdo není se mnou, proti mne jest," říká přitom Ježíš (Mat. 12:30), byť na to mnozí zapomněli a dokonce i Janine Chasseuget-Smirgelová připisuje ve své knize tento výrok Leninovi. I takto vzdělaná žena vytěsnila, že Lenin jen citoval "knížete pokoje" (byť, jak minule řečeno, sám Ježíš výslovně popřel, že by přinášel pokoj).
Zajímavé ovšem je, že nejsmířlivější evangelium - Lukášovo - uvádí výrok téměř zcela inverzní ("Kdo není proti nám, s námi jest" - Luk. 9:50). Podobně poněkud otupuje fantazie o zničení nepřátel (k nimž se brzy dostaneme) věta z Lukáše: "Syn člověka nepřišel zatracovati duší lidských, ale spasiti je" (Luk. 9:56). Tou větou dokonce Ježíš rozmlouvá svým učedníkům, aby se pokoušeli "silou vůle" spálit město, které je nepřijalo (to bylo zřejmě rozumné řešení).
Tyto rozpory znovu vnáší do hry otazníky ohledně historické autenticity, které však opět musíme vykázat z našich úvah, neboť nic jiného nám nezbývá. Musíme brát křesťanské slovo takové, jaké je, nikoli takové jaké snad bylo, nebo dokonce jak bylo zamýšleno. Těžko říci, který Ježíš je ten pravý - nemůžeme však smlčet existenci toho schizoidního.
Schizoidní esencialismus
Schizoidnost popsaná Kleinovou má ještě další znaky: víru v podstatu věci (dobrou či zlou). Dítě věří, že některé věci jsou z podstaty dobré a jiné z podstaty zlé (z tohoto prokletí osvobozuje až zaujetí takzvané depresivní pozice). Přesně v takovém světě ovšem žije Ježíš: "Pokolení ještěrčí, kterak byste mohli dobré věci mluviti, jsouce zlí?" (Mat. 12:34) potvrzuje Ježíš infantilní esencialismus schizoidní fáze. Neboli dobrý člověk může vypouštět jen dobré věci a dobrá slova, zlý může ze zlé podstaty vydat jen zlo.
Kleinová by doplnila, že tato velmi metafyzická představa vyrůstá z dětské víry v dobrý a zlý prs. Z prsu teče mléko a odtud schizoidní esencialistická představa o zlém a dobrém obsahu. Odtud i zákonitá idea o zlém slovu jako nebezpečnějším fenoménu než je zlý čin (slovo je totiž esencí, mlékem činu): "Jen co z úst vychází, to poskvrňuje člověka," říká k tomu Ježíš (Mat. 15:11). Ideu schizoidního esencialismu dotahuje k paranoidní dokonalosti nejzběsilejší z evangelií - Janovo - a to svou známou tezí o ďábelském národě nenávidějícím Boha - a proto nepřijímajícím Ježíše (Jan 8:44).
Paranoia
Dalším znakem schizoidnosti (což je fáze vývoje, která je u kleiniánů analogická k Freudovu orálně-análnímu stadiu, či také narcismu) je paranoia. Kleinová dokonce hovoří o paranoidně-schizoidní pozici, již dítě zaujímá v této etapě vývoje. Je to logické. Freud paranoiu propojil s kastrací, ale existuje ještě hlubší paranoia. Omnipotentní dětský bůh nenávidí a útočí. Jeho útoky (na prs) jsou vnitřní, fantazijní a bezvýznamné. To však omnipotentní infantilní bůh neví. Bere to jako něco zásadního, reálného a doslova světaborného. Z toho nutně pramení představa možné pomsty (prsu, matky).
Fantazií o zničení a útoku je v evangeliu spousta, kletby pronáší Jan Křtitel, ale i sám Ježíš, většinou poté, co jeho spasitelská mise nedojde ohlasu a úspěchu: "Zemi Sodomských lehčeji bude v den soudný nežli tobě" (Mat. 11:24, také Mat. 10:
Není divu, že se po těchto fantazijních zničeních zlého prsu Ježíš cítí neustále pronásledován. Už od samého narození se Ježíše pokouší jistá otcovská postava (Herodes) z dosti nejasného důvodu usmrtit. Celá evangelia jsou zprávy o záhadné perzekuci za to, že někdo dělal samé dobro. V evangeliích Ježíš také hýbal celou Judeou, proudily za ním zástupy, ale žádné dobové kroniky činnost tohoto muže kupodivu nezaznamenaly (krom jeho učedníků). To věru vzbuzuje jistá podezření o paranoie a megalomanii jakožto latentní struktuře evangelijního textu.
Absolutní rentgen
Typická orálně-análně-magická je také představa "absolutního rentgenu", neboli víra v instanci, které vše vidí a slyší. Děti mají tuto představu velmi často. Jeden můj známý například v dětství věřil, že jakási síla (on říká "inteligence") pozoruje jeho život přes zrcadla - to u něj vyvolalo drobnou dětskou fobii ze zrcadel. Protože nebyl odchovaný v náboženském prostředí, nenapadlo ho nazývat tuto "sílu zpoza zrcadla" bohem.
Horší je, že jisté děti podlehnou představě, že ona pozorující síla jim vidí do hlavy, zná jejich myšlenky a vůbec nic před ní nelze utajit. To už je psychický mechanismus psychotický a přijetí takové představy vede k brutálním vytěsněním, obranám a zoufalství. Zajímavé je, že Ježíš přesně takto Boha definuje: jako toho, kdo zná každou naši myšlenku (Mat. 6:8) a má "sečteny všechny vlasy na naší hlavě" (Mat. 10:30). Podle některých náznaků se navíc zdá, že Ježíš sám věřil, že umí číst myšlenky ("viděl pak přemýšlení srdce jejich" - Luk. 9:47, "on věděl, co bylo v člověku" - Jan 2:25 a jinde).
Halucinace?
Připodotkněme však, že vysloveně "psychotických" scén v evangeliu moc není. Léčebné i jiné zázraky lze připsat mimořádným psychickým a psychoterapeutickým schopnostem. Výjimkou je scéna, kdy Ježíš vzal tři učedníky kamsi na horu a zde se jim měl zjevit Mojžíš a Eliáš (Luk. 9:30). To zní trochu nebezpečně. Ostatní zjevení jsou spíše z doby před Ježíšovým narozením - takové má otec Jana Křtitele (Luk. 1:11), nebo při jeho narození (Luk. 2:9, 2:13) a je dosti typické, že se zde neodvolává na žádné očité svědky z okruhu prvních křesťanů, což posiluje mýtický charakter i smysl těchto motivů.
Motiv zmrtvýchvstání bych v tomto smyslu nekomentoval, je dosti nejasný. Na první pohled působí spíše reálně. Máří Magdaléna, když potká zmrtvýchvstalého Ježíše, nepozná ho, považuje jej za zahradníka a ptá se ho, kam uložil Ježíšovo tělo (Jan 20: 14, 15). To zní důvěryhodně. U Lukáše nemůže zmrtvýchvstalého Ježíše dokonce poznat vůbec nikdo z učedníků a rozprávějí s ním jako s cizincem. Když přijde podruhé, bojí se učedníci, že jde o ducha. Načež jim Ježíš vše vysvětluje opravdu zvláštní větou "Proč myšlení vstupuje do vašeho srdce?" (!). Celou posmrtnou scénu bych tedy vnímal spíše jako tajemnou než halucinační.
Kameny by volaly
Všimněme si ale spíše, jak absolutní je v evangeliu moc a přání - mýtus hovoří o chůzi po vodě, ovládnutí bouře, v jedné chvíli Ježíš vyčítá svým učedníkům, že kdyby měli opravdu víru, mohou přenést skálu z místa na místo, nebo přesadit strom (Mat. 17:20, 21:21). Jindy se Petr snaží chodit po vzoru svého vůdce po vodě a málem se přitom utopí. Ježíš to komentuje: "Ó, ty malověrný, proč jsi pochyboval?".
Kdyby tedy jeho přání bylo absolutní, magické, příroda a objektní svět by se musely podvolit, věří Ježíš - další konstitutivní rys orálně-análního univerza. Když vjíždí Ježíš do Jeruzaléma na oslíku (kterého si jeden jeho učedník "vypůjčil" se slovy "Pán ho potřebuje"), jeho věrní křičí, že přijíždí král. Když je lidé napomenou za takové rouhání, okřikne je Ježíš slovy: "Kdyby to oni nekřičeli, kameny to budou volati."
U Jana Ježíš pohlédne na chrám a prohlásí: "zbořte ho a já ho do tří dnů postavím znovu" (Jan 2:19), což Jan pro jistotu vzápětí interpretuje jako Ježíšovo proroctví o tom, že do tří dnů vstane z mrtvých, ale co si budeme povídat: moc důvěryhodně to nezní. Dokonce ještě když mu opravdu teče do bot, Ježíš stále zůstává idei omnipotence myšlenky věrný a tvrdí, že kdyby chtěl, Otec mu sešle na pomoc houfy andělů, ale on nechce, aby se naplnila jakási proroctví (Mat. 26:53). Zde už nám musí být Ježíše skoro líto, neboť nelze necítit, jak se v této scéně orálně-anální všemocnost napichuje na hrot principu reality, a dojde brzy na své cestě až ku úplnému konci.
My však ještě na konci nejsme. Vše bude ještě horší a děsivější. Příště se podíváme - jistě k radosti mnohých - na roli sexuality v evangeliu a také si probereme klíčový motiv ukřižování.
Autor je mediální teoretik.
