Američtí designéři Francesca Rosella a Ryan Genz vyrobili oblečení, které umožní pocítit doteky vzdáleného milovaného člověka. Princip je velmi jednoduchý. S pomocí mobilních sítí sejmou různá čidla umístěná v oděvu jednoho člověka informace o pulsu, teplotě a dotecích na vlastním těle a odvysílají je do čidel v oděvu druhého.
Pokud jsou milenecké dvojice, ale může to být i matka a dítě..., prostě kdokoliv, od sebe vzdáleni, přiblíží je k sobě aspoň pocit doteku od toho druhého. Samozřejmě se musí oba předem domluvit, že si po dobu odloučenosti budou oblékat jen ono „komunikativní“ tričko a žádné jiné.
Dálkové pohlazení a objetí probíhá následovně - první osoba si vzpomena na druhou, dotkne se například svého ramene - čidla zaznamenají dotek - změří jeho intenzitu a přes aktivovanou mobilní síť předají informace o pohlazení do čidel v tričku druhého člověka. Po získání těchto dat se aktivují zařízení, které simulují na těle příjemce puls, fyzický tlak a teplo jakoby skutečných dotyků, pohlazení i objetí.
Tato práce získala na výstavě CIBERART v Bilbau 2004 první místo. Výroba a prodej tohoto kontaktního oblečení se prý už rozjíždí. Podle psychologů se bude jednat o velmi užitečnou věc, která by měla najít uplatnění i mezi seniory a malými dětmi. Každý chce cítit, že i na dálku ho někdo objímá…
Skutečně! Mluví…
Nesmělým lidem může k vyjádření jejich pocitů pomoci výtvarné dílo Alyce Santoro. Umělkyně totiž vyrábí „zvukové látky“ - Sonic Fabric.
Obyčejné látky se tkají z lněných, bavlněných či jiných vláken. „Zvukové látky“ jsou navíc obohaceny ještě o magnetofonové pásky z audiokazet. Alyce Santoro z takových látek pak šije šaty, kabelky, deštníky…
Všechny tyto oděvy a oděvní doplňky jsou pak díky vetkaným nahraným magnetickým páskům schopné „mluvit" či něco zahrát - stačí po látce přejet „přehrávačem“, zařízením vytvořeným speciálně na čtení Sonic Fabric.
Speciální přehrávač je vytvořený z hlavy vymontované z obyčejného magnetofonu, která je propojena se zesilovačem a malým reproduktorem - to vše se vešlo do malého kapesního přístroje. Tím se přejíždí po hrací látce, a co bylo na pásky zaznamenáno a zachovalo se, to je slyšet. Kvalita zvuku není nejlepší, a Alyce Santoro sama říká, že je slyšet spíše zvuková koláž, než nějaký konkrétní zvuk, ale k překvapení samotné autorky o její látku mají lidé zájem.
Takže proč by nebylo možné nahrát vzkaz milované bytosti, nechat z něj udělat třeba šálu a pak tu šálu i s přehrávačem darovat a čekat, jestli ve směsici zvuků zazní to správné vyznání lásky. Zdá se vám to komplikované a s nejistým výsledkem? Pravděpodobnost, že by zazněla zřetelně slyšitelná slova a ve správném pořadí, není moc velká. Jenže představte si, že byste si dali tu práci, a ono se skutečně ozvalo „mám tě rád“… Kdo by tomu odolal…
