Janine Chasseuget-Smirgelová upozorňuje v této souvislosti na Ježíšovo zdůrazňování motivu splynutí muže a ženy v jedno tělo, které je obzvláště silné a „orálně-análně“ podezřelé v Tomášově evangeliu (nekodifikovaném). V tom bych s ní nesouhlasil, můžeme takové poukazy s trochou dobré vůle dešifrovat také jako nastolení genitality jakožto ideálu - co víc by si mohl freudián přát. Podezřelejší „melánžování“ bych stopoval spíše ve větách typu „Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče ve mně, a já v tobě“ (Jan 17:21), kterými Janovo evangelium doslova přetéká, a v jedné chvíli jsou na sebe podobné výroky vršeny až blouznivě.
Cizoložství v srdci
Za velmi regresivní bývá považován také vztah Ježíše k sexuálnímu pokušení. Je dobře známo, že v takovém případě Ježíš doporučoval raději si useknout ruku nebo vydloubnout oko, což vnímal jako lepší než ztratit kvůli podlehnutí pokušení celou duši (Mat. 5:29, 30 a 18:8, 9). To vypadá velmi masochisticky - což by odpovídalo našemu vzorci - a zajisté mnoho mužů minulosti, která tato slova inspirovala, by takové diagnóze neuniklo (například český král Václav II. si pálil lýtka plamenem svíčky, aby zaplašil sexuální touhu).
Ovšem v případě Ježíšovy radikality bych byl opatrný, zřejmě jde o vygradovanou obranu a snahu zabránit porušení oidipovského příkazu. Zde bych viděl Ježíše spíše jako radikálního obhájce oidipovského řádu Tóry, což na pozadí kolektivního vědomí, na němž se historicky pohyboval, nebylo ničím regresivním.
Mnohem závažnější se mi ale zdá Ježíšova teze, že myšlenka má stejnou hodnotu jako čin („Kdo pohleděl na ženu ku požádání jí, zcizoložil s ní v srdci svém“ - Mat. 5:28). Zde se jedná o regresi do narcistické, ba psychotické říše téměř neoddiskutovatelně. Přesně to je základní kámen orálně-análního a psychotického světa: nerozlišování mezi vnitřním a vnějším, nerozlišování mezi psychickým a reálným. Tenhle motiv je pro Ježíše zásadní. Na jednom místě říká, že nejen zabití, ale už hněv na druhého člověka si zaslouží soud (Mat. 5:22). Mezi činem a myšlenkou není u Ježíše rozdíl. U psychotika a orálně-análního dítěte tomu není jinak.
Tajemství prasat
Buďme však spravedliví, Ježíš s analitou jako klíčovým libidinosním svodem patrně i zápolí. Nejzáhadnější scénou Nového zákona je dle mého soudu ta se stádem prasat, které Ježíš přiměje skočit do moře (Mat. 8:29-34, Luk. 8:32-33).
Ta scéna je tak tajemná, že je zřejmě symbolická. Můžeme ji samozřejmě vnímat jako čistě duchařskou historku, neboť Ježíš v ní vyvede ďábly ze šíleného muže, který běhával po okolí nahý. Pak ďábly „přesune“ do stáda prasat, ta zešílí a naskáčou z útesu do moře. Ovšem lze tu scénu vnímat i trochu jinak. Ježíš v ní zřejmě komunikuje s nevědomím postiženého. Nemluví k němu totiž sám šílenec, ale skrze jeho ústa promlouvají jeho démoni: žádají Ježíše, aby je nechal na pokoji, pak se mu představují, zase prosí, ale nakonec podlehnou jeho vůli. Může to být tedy scéna osvětlující mechanismus Ježíšovy psychoterapeutické metody, jeho způsob léčby neurózy (ďábla), zřejmě cosi podobajícího se původním Freudovým pokusům s hypnózou.
Ovšem lze tu scénu vyložit i zcela symbolicky, a pak zapadá do našeho vzorce: tehdy by Ježíš v této scéně komunikoval de facto s vlastním nevědomím. Nutně by tak své dotírající anální démony „uzavřel“ do zvířete, které analitu (obzvláště v židovství) odpradávna reprezentuje, tedy do prasete. Likvidační scénou se skokem z útesu by ji v sobě zřejmě inhiboval (nebo vytěsnil?).
Zajímavé též je, že celé prasečí drama nemělo dobrý ohlas v širém okolí, a lidé prý Ježíše následně prosili, aby z jejich kraje odešel - byla-li to scéna o léčení, nedává tento strach moc smysl, jindy lidé na Ježíšovo vyhnání ďáblů nereagovali takovou nevolí - to posiluje dohady, o čem ta zvláštní scéna vlastně vypráví.
Mimochodem, anální symbolika prasete sveřepě přežívá (a to ačkoli křesťané prase rituálně nezavrhli). Nicméně třeba pojem "prasečinka" odkrývá jednak libidinosní význam projektovaný na toto (mimochodem velmi chytré) zvíře, a také prozrazuje, jak máme odpradávna samotný sexus nevědomě definovaný analitou čili perverzí, ačkoli je z tohoto zašpinění tělesné lásky většinou obviňován nebohý Freud, neřkuli já, jeho věrný syn.
Na prsech Ježíšových
Konečně, nelze smlčet jeden zvláštní aspekt Janova evangelia. Jan nebyl jen učedníkem, který svého mistra zcela otevřeně zbožnil, zatímco ostatní evangelia volí spíše pojem Syn člověka (ten pojem má kořeny v apokalyptických textech, např. v Danielovi, což byly texty, jimiž se nechaly vést pouštní židovské skupiny, z nichž Ježíš patrně rovněž vzešel). Jan také zdůrazňuje, že ho Ježíš miloval nejvíce ze všech učedníků a některé pasáže si prostě vynucují představu, že mezi Ježíšem a Janem byl homosexuální vztah. "Byl učedník, který lehával na klíně jeho (Ježíšově), ten, jehož miloval Ježíš," píše Jan (13:23) o sobě samém. O kousek dál píše, že odpočíval "na prsech Ježíšových". Věru zvláštní, když si dospělý učedník sedá (nebo snad dokonce lehá) svému učiteli na klín.
Že nešlo o výjimečnou chvíli, dosvědčuje Jan znovu na konci svého textu: "Uzřel toho učedníka, kterého miloval Ježíš, a který odpočíval za večeří na prsech jeho". Tuto pasáž, jejíž homosexuální konotace může zapřít jen jedinec věru konformní, samozřejmě křesťané musejí znát a přemýšlet o ní věky.
Není právě zde klíč k tak sveřepému odporu církve vůči homosexualitě? Pročetl jsem evangelia pečlivě a nikde se Ježíš o homosexualitě nevyjadřuje (nebo jsem slepý). A přesto jsou si církevní učitelé v tomto ohledu tak věroučně jisti. Kde se tato jistota bere? Je to jen prostý odpor vůči nevědomému, který překonáváme všichni, anebo je zesílen popřením latentního "homosexuálního traumatu" Ježíšova?
Nenávist duše své
Zákonitou pozornost psychologů však samozřejmě již dlouho budí zdůrazňování Ježíšova ukřižování. Jedno z evangelií mu věnuje kupříkladu čtvrtinu svého rozsahu. Obraz ukřižování je bezpochyby sado-masochistický, pozornost vyvolává především jeho akcentace v dějinách křesťanství. Slova prorokova nebyla nikdy brána až tak vážně, zato proslulý výjev ze "sado-maso salonu dějin" visel prakticky všude, a zajišťoval jakousi magickou ochranu. Tím na sebe křesťanství jako hnutí zajisté v řeči perverze jisté regresivní touhy prozradilo.
Zvláště pro pofreudiánskou psychoanalýzu však je masochismus spojen v psychopatologické verzi s depresí, a tak takoví lidé jako Donald Woods Winnicott považovali obraz ukřižování právě za nejčistší symbol deprese. Nebyli přitom až tak svévolní, jak by se možná zdálo, neboť právě depresivní pacienti mívají tendence k mučednické póze a dokonce častým fantazijním identifikacím s Ježíšem na kříži.
Sám Ježíš je ostatně těsně před dramatem na Golgotě ve stavu, který k reálné depresi nemá asi daleko, když říká: "Smutná je duše má až k smrti" (Mat. 26:38). U Lukáše má Ježíš v této chvíli dokonce vidiny a z čela mu stéká krvavý pot (Luk. 22: 43, 44), což je možná spíše výzva pro pohled medicíny, je-li to však symbol, pak nejspíše právě symbol zničující endogenní deprese. U kleiniánů je deprese spojena s vinou a sebenenávistí (pudem smrti), všimněme si z tohoto pohledu podivuhodné Ježíšovy věty: "Kdo nenávidí duše své na tomto světě, k životu věčnému ostříhá ji" (Jan 12:25).
Winnicott ale vidí celou mýtickou scénu ukřižování nakonec jako nadějnou, popisuje totiž nanebevstoupení umožněné smrtí na kříži jako symbol psychické progrese - stoupání vzhůru je podle Winnicotta falické. Neboli: depresivní (masochistická, anální) pozice je nakonec opuštěna ve jménu vyšší příčky na žebříku psýché. (O vstoupení na nebe se píše ve dvou evangeliích: v Markovi 16:19 a v Lukášovi 24:51)
Otec, otec a otec
Připomeňme si ale také zvláštní fakt, že Ježíš v jednom z evangelií ke konci svého utrpení vyřkne větu: "Otče, proč jsi mne opustil?". Bylo by již asi poněkud drzé upozorňovat na to, že Ježíš byl nemanželským dítětem, ale bez téhle rodinné reality se koneckonců obejdeme. Ta věta je zajímavá, i když ji budeme vnímat jen symbolicky.
Jakoby Ježíš nakonec pochopil, že nemožnost prolomit se na vývojovou fázi, kde je klíčovým tématem otec (oidipovskou), ho dovedla až k brutálnímu zničení těla vnějšími okolnostmi (do značné míry si je naprogramoval, byl svými učedníky přeci přemlouván, aby nechodil do Jeruzaléma). Ona věta však může také naznačovat, že Ježíš věřil v boží zásah, věřil, že Bůh-Otec, kterého (snad v jisté mystické rodinné romanci?) přijal za jediného pravého otce, se svého syna zastane ve světě objektů, konečně se projeví, přihlásí se k němu.
To se však nestalo, kříž je v tomto smyslu bolavým symbolem principu reality, o nějž se rozbije sociální bárka každého narcistického či orálně-análního já, které od sebe prudce neoddělí vnitřní-psychické od vnějšího-tělesného-objektního.
Je však možný i jiný pohled na finální volání otce. Možná, že Ježíš tady navzdory očekávání volá svého nevlastního otce Josefa. Josef je nejdůvěryhodnější, nejdůstojnější a neprávem přehlíženou postavou evangelií. Z pohledu psychoanalýzy je vlastně postavou hlavní - alespoň o takový výklad se teď pokusím.
Josef se rozhodne vychovat syna, o němž ví, že není jeho. To je velmi reálný etický čin. Ježíš koná všelijaké zázraky a pronáší rozličná kázání, ale Josef nám nabízí reálnou, ohmatatelnou, následovatelnou etiku. Je to prostý tesař (sv. Josef se stal také patronem dělníků), tvrdě pracuje, a je tudíž zosobněním principu reality.
Právě proto také věnuje zvláštní pozornost snům. To je důležité: nikoli vizím, nikoli halucinacím, ale nočním snovým obrazům. Evangelista Matouš píše, že Josefa ve snech vedl anděl Páně, ale nezdá se, že by Matouš byl Josefovi tak blízkým, aby obsahy jeho snů znal. Spíše se doslechl, že Josef se nechal sny orientovat. Nejspíše byl Josef mužem, který se pokoušel sny analyzovat, připisoval jim význam.
To potvrzuje, jak zakotven byl Josef v realitě, a jeho orientace v ní je také stvrzena jeho taktickými úspěchy. Když Ježíš volá: "otče, proč si mne opustil?", nevolá právě jeho? Nevolá ho jako princip, který nedokázal integrovat, jako - freudovsky řečeno - princip reality, jehož ztráta Ježíše dovedla až ke katastrofě a prohře? Právě na kříži, který se stal brutálním osudovým vynucovacím prostředkem k uznání tohoto dětmi nemilovaného principu, si snad Ježíš uvědomil, že měl pro tento princip vzor, který odmítl internalizovat a prožít ho "přirozeně". Zvolil jiného otce, hyperideálního, ale ten jako psychický vůdce zradil. Závěrečný výkřik je tak možná tajuplným "tím i oním". Voláním na otce na nebesích, na otce odmítnutého, a snad dokonce i původního otce odmítajícího, který celý tragický příběh spustil.
Příště se trochu odpoutáme od evangelijního textu a podíváme se na křesťanství jako takové. Zajímat nás bude v této souvislosti kanibalismus, kult jezulátka či neposkvrněné početí.
Autor je mediální teoretik.
