Zatím ponechám stranou to, že v rozpoutaném sporu je stále méně pozornosti věnováno podstatě věci a namísto toho jsou vehementně diskutovány nejednou uměle odvozené a vedlejší problémy. K tomu, odkud a proč se vzaly nejrůznější zástupné otázky, které již téměř překrývají vlastní nepochybně zásadní politický a ideový spor, se vrátím někdy příště. Dnes se soustředím pouze na dilema, zda takové důležité rozhodnutí dotýkající se bezpečnosti země jsou lépe povoláni přijímat do parlamentu zvolení zastupitelé nebo v celospolečenském referendu všichni občané.
Odpůrci vybudování radarového obranného štítu poukazují na nepřipravenost poslanců a senátorů, na jejich nedostatečnou kvalifikaci, na jejich problematickou důvěryhodnost a další nepochybně v různé míře existující nedostatky a handicapy.
Nekvalifikovaná většina
Naproti tomu zdůrazňují reprezentativnost fóra všech občanů jako nejvyšší rozhodující moci, dovolávajíce se Hésiodova výroku „vox populi, vox dei“, přisuzujícího mínění lidu platnost boží autority. Přitom však naprosto nelogicky přehlížejí, že poslanci a senátoři jsou vybírání právě touto cestou a jejich zpochybňováním tak vlastně autoritu tohoto nejvyššího fóra naopak problematizují. Místo logiky má pré demagogie.
Pojďme se však zamyslet nad možností, že by o vybudování radarového obranného štítu v České republice skutečně měli rozhodovat v celospolečenském referendu všichni občané. Místo konkrétní přesně známé množiny jmenovitě známých poslanců a senátorů parlamentu s přehlednou kvalifikací, vybraných ve svobodných volbách všemi občany vyjadřujícími zájmy různorodého společenského spektra, by tato povinnost byla přenesena na nedefinovatelnou množinu anonymů nepřehledné kvalifikace.
Namísto pověřených zástupců, kontrolovatelných proč činí to nebo ono a podle stanovených regulí se zodpovídajících společnosti, která je může za nesprávné rozhodnutí po uplynutí volebního období nebo také dříve odvolat a nahradit jinými, skýtajících záruku přehledných rozhodnutí, by rozhodovala vágní masa, směs neznámých občanů jednajících na základě nekontrolovatelných a pouze jim známých vlastních individuálních zkušeností a zodpovídajících se možná, příliš honosně řečeno, jen svému svědomí.
Proti kvalifikovanému rozhodování prostřednictvím parlamentu, i když možná ne vždy s výsledkem odpovídajícím našim přáním, je rozhodování pomocí celospolečenského referenda evidentně vždy z podstaty nekvalifikované. Logika je, marná sláva, neúprosná.
Když referendum, ať rozhodují všichni
Kdyby však přesto rozhodování o vybudování radarového obranného štítu v České republice přece jen bylo přeneseno z parlamentu na celospolečenské referendum, bylo by nutné splnit ještě řadu podmínek. Neboť například není sporu o tom, že nejspravedlivější by bylo, když už, aby rozhodovali povinně všichni občané, jimž podle příslušných zákonů náleží právo volit, a nikoliv pouze ti, kteří by projevili přání nebo svolili vyslovit se.
Přitom by bylo nutné předem dosáhnout ve společnosti nezpochybnitelný konsensus, jak velká by měla být většina, jejíž mínění by bylo uznáno jako rozhodující. Jen prostá většina něco přes čtyř milióny ze současných asi osmi a půl miliónu občanů oprávněných volit by samozřejmě neměla stačit, neboť mínění zbylých čtyř miliónů by nešlo jen tak přehlédnout a nařídit jim, aby si pouze srovnaly krok.
Jenže prosadit povinnou účast by asi bylo málo reálné, a proto se chtě nechtě musíme ohlédnout spíš po výsledcích dosavadních parlamentních voleb. Počet občanů, kteří využili svého práva podílet se na všelidovém výběru parlamentu, zatím nikdy nepřesáhl tři čtvrtiny všech oprávněných voličů, čili nejvýše bylo odevzdáno šest miliónů hlasů.
Dosáhnout úrovně prosté minimální většiny oprávněných voličů, kolem čtyř miliónů, by tak znamenala nezbytnost stejnomyslného rozhodnutí více než dvou třetin účastníků referenda. Je to jistě matematicky možné, ale v praxi při existující přirozené politické a zejména ideové polarizaci společnosti ani zdaleka samozřejmé, a jestliže stále máme na vědomí, že ani mínění pouze prosté nadpoloviční většiny všech oprávněných voličů by ještě nebylo produktivní a bylo by potřeba pronikavějšího rozdílu, pak se nejeví až tak nadějné, že by referendum vůbec mělo naději něco přesvědčivě rozhodnout.
Navíc paradoxní je, že všechny tyto podmínky, které by referendu dávaly alespoň základní pevný rámec, by musely být vypracovány a schváleny parlamentem, který by tím ale dobrovolně pohřbíval vlastní legitimitu sám rozhodovat o národní bezpečnosti. Což samozřejmě je obtížně představitelné, a svědčí o tom již několik let trvající marná snaha levicových politických sil zajistit možnost pořádání referend přijetím odpovídajícího zákona.
A to ještě ponechávám stranou, jak by zněla otázka, na niž by občané v takovém referendu odpovídali. Její znění by totiž bylo výsledkem nepochybně obtížného jednání a kompromisu politických sil a opět by se nedalo obejít její schválení vládou nebo parlamentem, které by jistě vyvinuly úsilí, aby výsledek co nejvíce odpovídal tomu, jak by tyto instituty rozhodly samy. Položit v referendu volícím zásadní politické a ideové směřování země nestrannou otázku je podle mého přesvědčení téměř nemožné.
Nic z toho, co bylo řečeno, samozřejmě neznamená, že vláda nebo parlament vždy přijmou jen nejlepší rozhodnutí, ale pouze to, že dávat referendu větší šanci je nelogické a neproduktivní. Zastánci referenda si to však odmítají připustit a místo věcné polemiky parírují zcela iracionálně bohužel jen většinou vulgárními nadávkami. Není vyloučeno, že mi také na tento sloupek místo racionálním protinázorem odpovědí jen hrubostmi a urážkami.
Ještě jednou zdůrazňuji, že zatím ponechávám stranou, proč v rozpoutaném sporu kolem záměru vybudovat v České republice radarový obranný štít proti možným raketovým útokům kohokoliv odkudkoliv, je stále méně pozornosti věnováno podstatě věci, a namísto toho se vehementně probírají nejrůznější zástupné otázky, které překrývají vlastní příčinu rozporů.
Místo debaty nad tím, jak rozhodnout, je nám neustále vnucována debata o tom, jakým způsobem rozhodnout. Ale jedno se mi již nyní jeví nesporným: místo hledání východisek z odlišných pohledů na svět či fungování správy veřejných záležitostí jde prostě o obstrukci a o snahu vůbec toto hledání nepřipustit.
Autor je publicista.
