Psal jsem o tomto prohlášení 29 obyvatel pražské vilové čtvrti Hanspaulky z července pětačtyřicátého již před nějakým časem ve zpravodaji, který vydávají tamní občané, soustředění zejména kolem místní sokolské jednoty a základní školy. Stále více jsem však přesvědčen, že jedno poděkování, a ještě pouze v omezeném okruhu, nestačí, protože podobných statečných činů tenkrát nebylo mnoho, abychom si mohli dovolit na ně zapomínat.

 

Hanspaulka na severozápadním okraji metropole byla tehdy ještě mladá čtvrť. Nejen proto, že většině vil a rodinných domků nebylo víc než patnáct let, spíš ještě o něco méně, ale také tím, že od samého počátku nabídla bydlení, které bylo vyhledáváno mladými rodinami nového středního stavu.

 

Majitelé vil a rodinných domků byli většinou bývalí legionáři, pamatuji si, že hned naproti nám bydlel generál Rambousek, kousek vedle generál Adam a na rohu Toulovské a Fetrovské generál Eliáš, nebo umělci, vyprávět o Koptových či Vyskočilových nebo Fryntových by bylo nošením dříví do lesa.

 

Dále tu bydleli profesoři vysokých škol nebo obchodníci, a byť je stavba na tehdejší poměry nepřišla zase až tak draho, jen málokdy následovali anglický příklad  „můj dům je můj hrad“. Převážná část hanspauleckých vilek a domků byla řešena tak, aby měly více bytů a ty mohly být pronajímány, jak se tehdy říkalo, byly to tedy činžovní vily nebo domky.

 

Satelitní městečko, i když v příjemném prostředí, což se tehdy ale ještě tolik nepočítalo, s omezenou dopravní i další infrastrukturou, nemohlo požadovat příliš vysoké nájmy. Proto se sem stěhovali hodně mladí lidé: ať již úředníci z ústředních institucí, soustředěných kolem dejvického Ministerstva národní obrany a nedalekého Ministerstva zahraničních věcí na Hradčanech, kteří právě začínali svoji kariéru, pedagogové a vědečtí pracovníci z vysokých škol u Vítězného náměstí a z výzkumných ústavů v Dejvicích a ve Střešovicích, další umělci, ale spíš jen slova nebo tónů, protože malíři a sochaři dávali přednost honosnější Ořechovce, kde si vybudovali vlastní kolonii, a nechyběli úspěšní živnostníci nebo řemeslničtí mistři.

 

A postupně vznikla čtvrť nikoliv proletářská, nikoliv příliš chudých, ale také nikoliv příliš bohatých, nikoliv buržoazní, nebo dokonce snad milionářská, i když pár továrníků nebo generálních ředitelů by se tu také našlo, jen kolem nás ve vile ve Fetrovské, na níž je deska připomínající Petra Fetra, žila třebas rodina ředitele Orionky Lásky a kousek dole rodina jeho tchána Čecha, ředitele nějaké pojišťovny.

 

Byla to čtvrť částečně výrazně intelektuálská, což později ještě posílila kolonie na Babě, a zůstala jí ještě desítky let, až k Houtyši a možná trochu dodnes, ale - nechť je mi odpuštěna vznešenost těchto slov - ze všeho nejvíc to byla pospolitost dělných, moderních a povýtce demokratických generačně a duchovně blízkých lidí. Tatínek Luďka a Míly Bilwachsů byl mistr v Kolbence. Pan Svoboda o patro pod námi, táta Járy a Péti, pracoval u vlakové pošty. Pan domácí byl akademický malíř. Můj otec ministerský úředník.

 

Nepamatuji si, že by moji rodiče někdy vyprávěli o hanspaulských kolaborantech s nacisty. Zato o Židech, kteří napřed nosili Davidovu hvězdu a potom navždy mizeli v německých koncentrácích jsme věděli, i když jsme byli ještě děti.

 

Mezi mladými obyvateli Hanspaulky byli od konce první poloviny třicátých let také bývalí ruští emigranti se svými rodinami. Bývalí, protože už to byli českoslovenští občané se vším všudy, měli za sebou studia na českých nebo slovenských vysokých školách, byli zaměstnáni v ctihodných úřadech nebo podnikali. Nejeden měl českou manželku a také samozřejmě již české děti. Byli našimi spoluobčany se vším všudy, až na to, že lépe než kdokoliv jiný věděli, jak ošidné je „světlo komunismu“, v jehož stínu se ocitla jejich původní vlast, a věděli, že to nejhorší, co nás může potkat, je vydat se také za tímto světlem do slepé uličky, kde čekal jen marasmus a zmar.

 

Můj otec byl jedním z nich. Jako začínající vysokoškolák se po bolševickém převratu v Rusku přihlásil do Dobrovolnické armády, která byla rozhodnuta spolu s dalšími protibolševickými silami zastavit nastupující rudý teror, přes tři roky bojoval marný  boj, aby potom odešel do emigrace, v roce 1921 přijel do Prahy a už tu zůstal. Vystudoval, byl zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí, vzal si krásnou dívku z Letné, pak jsem se narodil já, samozřejmě u Apolináře, a když mi byl rok, stali jsme se obyvateli Hanspaulky.

 

Otcovy ruské kamarády si pamatuji jen neúplně, spíš k nám v neděli dopoledne na čaj chodili jeho čeští přátelé, novináři a kolegové z ministerstva. Vzpomínám na vyslance a později, za druhé světové války, předsedu naší exilové Státní rady v Londýně Prokopa Maxu, na historika Slavíka, na poválečného dlouholetého osobního tajemníka paní Hany Benešové pana doktora Matouše, na poslance Karla Moudrého, jistě bych z paměti vydoloval další jména, ale o to teď nejde.

 

Z otcových krajanů, vesměs jeho vrstevníků se stejným osudem a rovněž vesměs již pevně zakotvených ve zdejší realitě, byl pravidelným návštěvníkem našeho podkroví inženýr Klonov. Sice o téměř devět let starší, ale také bývalý voják Dobrovolnické armády. Do Československa přišel také v roce 1921, vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při Českém vysokém učení technickém v Praze, pracoval jako vědecký pracovník Zemědělského ústavu účetnicko-zprávovědného, dole v Dejvicích na dnešním Flemingově náměstí (dnes je tam – jestli se nemýlím – Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky) a bydlel ve vedlejší ulici od nás, ve Fetrovské. Měl pleš, byl trošku při těle a měl usměvavou paní, Rusku, děti žádné, snad proto mne oba měli tolik rádi.

 

 

Prohlášení

 

A potom přišel 9. květen 1945 a do Prahy přijela sovětská armáda a s ní zvláštní jednotky, které měly za úkol likvidovat potenciální odpůrce budoucí sovětizace Československé republiky, co nejvíce „vyčistit prostor“ od každého, kdo by mohl dříve nebo později dělat nějaké potíže prosovětské politice naší země, přičemž hlavním byl zřejmě v Kremlu dlouho pečlivě připravovaný zátah na přední představitele bývalé ruské antibolševické emigrace. Netrvalo dlouho a komanda sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ si přišla také pro mého otce a o několik dnů později také pro inženýra Klonova.

 

Pro obyvatele Československa bylo řádění sovětských ozbrojenců s červenými rantly pod širokými dýnky brigadýrek nepochopitelné. Úřady si nevěděly rady s počínáním svého velkého spojence a lidé byli zaskočeni. Ne všichni se však přikrčili a báli, byli i takoví, kteří se rozhodli něco udělat a protestovat. A tak je v Archivu Ministerstva zahraničních věcí uchováno i prohlášení 29 hanspauláků, vydávajících dobrozdání svému odvlečenému sousedovi, určené našim úřadům se zjevným cílem, aby je přimělo jednat.

 

Prohlášení.

 

Podepsaní obyvatelé Prahy-Hanspaulky tímto stvrzují, že znají pana Dr. Vladimíra Klonova již po dobu 10 let. Během této doby jmenovaný se choval naprosto spolehlivě po stránce národní a sociální. Jeho slovanské a vlastenecké ruské cítění bylo nám při osobním styku s ním naprosto zjevné.

 

V Praze 21. VII. 1945.

 

A devětadvacet podpisů. Většinou obyvatelů Fetrovské, za některými jmény si ještě vybavuji tváře: otec a syn Bochníčkovi, Kudlák, ti bydleli za rohem Na pískách, s Bóďou jsem chodil do třídy, byl to dlouholetý kamarád, Hlaváček, Čermák, Mezek, Martínek, Lála, Kopeček, ti měli ve Fetrovské koloniál, Šplíchal, to byl, pokud mne paměť nezrazuje, trafikant, Zeithamel, Tůma, Křemen, Kašuba, také otec spolužáka, fantasticky hodného kluka, Feřtek, to samé, pan doktor Kabát, měl nedaleko ordinaci, Svoboda, Novák, Štraus, některá jména se bohužel nedají přečíst.

 

Samozřejmě to nepomohlo, protože, jak dnes už víme, sovětští únosci své oběti okamžitě odváželi přes Německo do Sovětského svazu a netrvalo dlouho a většina odvlečených putovala dál do sibiřských lágrů. Jen pár jich přežilo a po deseti letech, to nejdřív, se vrátili.

 

Vrátil se také můj otec a žil potom v hanspaulecké vile „dědečka“ Jáchyma, teď už bytového podniku, až do své smrti v roce 1967. Inženýr Klonov se však nevrátil a podle nepotvrzených zpráv zemřel hned při transportu do sovětského tábora. Osud jeho ženy si již nepamatuji, myslím, že po čase odjela někam k příbuzným do zahraničí, ale možná se mýlím.

 

Nevím, po jakých cestách se potom ubíral život těch, kteří tehdy podepsali citované prohlášení, možná, že podlehli různým kompromisům nebo ještě něčemu horšímu a přijali za své jiné hodnoty, a později by už něco takového nepodepsali, nebo si naopak zachovali vlastní hlavu a dnes jsou na ně jejich rodiny hrdy. Někteří se zřejmě odstěhovali, podobně jako před mnoha desítkami let také já, ale jistě zůstali pamětníci, kteří budou vědět, o koho šlo.

 

Bylo jich 29 a prostě se nebáli. Ani osvoboditelů. Zas tak mnoho takových nebylo.

I když možná na Hanspaulce, která dnes samozřejmě vypadá trochu jinak a část jejich obyvatel nemá se starousedlíky již nic společného, by se tenkrát před dvaašedesáti lety takových našlo přece jen víc než kde jinde. Ale to nic nemění na tom, že za své tehdejší jednání zasluhují i přes předěl dlouhý již víc než šest desetiletí stále připomínané poděkování.

 

 

Autor je publicista.