Ježíše potkal zvláštní osud. Jedno světové náboženství si z něj udělalo svého boha. Pochopilo přitom Ježíšovu potenciální psychickou revolučnost? Pochopilo, proč netřeba vymývat misky podle oidipovského zákazu? Anebo spíše regredovalo k orálně-anální říši, spíše zavrhlo oidipovské zákazy pro jejich drásající nemagičnost a nevzrušivost? Je až příliš mnoho symptomů, že druhá varianta je správná.


Pojídání těla a pití krve

Už jsme se upozornili například na pozoruhodnou ležérnost křesťanství, pokud jde o nakládání s jídlem. Opravdu křesťanství tak samozřejmě překonalo démona orality, že již nemuselo přehazovat přes sousto žádnou třídící oidipovskou síť? Praktika rituálního pojídání Ježíšova těla (!) o tom příliš nesvědčí.

 

Tento symbolický kanibalský akt inkorporace inkarnovaného boha (stejně jako sadisticko-upírské symbolické pití jeho krve) je spíše až příliš okatým symbolem dravé regrese k preiodipovské magičnosti (Ježíš k takovému rituálu údajně sám vyzval: Mat. 26:26, 27, Luk. 22:19). "Anorektické" odčiňování orální viny drastickým adventním půstem se zdá být také spíše uvězněním ve vzorcích dobře známých z psychopatologie.


Doplňme si v této souvislosti, že jeden z klíčových Ježíšových zázraků byl velkým příslibem orálního rozhřešení. Bylo to jeho nasycení zástupů chlebem, který se tajuplně množil (Mat.14:20 a 15:37, Jan 6:11). Orální snění o bezkonfliktním naplňování je tedy do značné míry v jádru křesťanského mýtu.

 

Nejvíce akcentů k tomu najdeme u Jana. "Žízníš-li kdo, pojď ke mně a napij se. Kdo věří ve mne, řeky vody živé z břicha jeho poplynou" (!) (Jan. 7:37, 38). Jan rovněž připomíná prapodivné kázání, v němž o sobě Ježíš říká: "Jsem chléb života. Kdo ke mně přichází, nebude lačněti. Kdo ve mně věří, nebude žízniti." (Jan 6:35), "Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe (!). Kdo ho bude jíst, živ bude navěky. Chléb, který já dám, tělo mé jest" (Jan 6:51), "Tělo mé jest pokrm, krev nápoj" (Jan 6:55).

 

Následující dovětek u Jana vysvětluje, proč toto kázání jiní evangelisté zřejmě vypustili - Jan zaznamenává, že poděsilo, ba popudilo jeho učedníky (Jan 6:61). Ježíš jim následně vyčinil, načež ho všichni učedníci krom dvanácti opustili. Na tomto jediném místě se tak v Novém zákoně dozvídáme, že Ježíš měl původně učedníků mnohem více, a že počet dvanácti nebyl zřejmě ani tak mystický, jako spíše že právě jen tolik jich Ježíše pro jeho koncepci neopustilo.

I jeho původnímu sboru se zdála regresivní, neboli psychoanalyticky řečeno: orální.

 

Zmínka o sestoupení z nebe (také Jan 6:38) pak znovu upomíná na preoidipovskou grandiozitu, byť učedníci, kteří Mistra opustili, by asi použili spíše pojem rouhání. Věta "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mne přebývá a já v něm" (Jan 6:56) přes veškerou předpokládanou metaforičnost jakoby však skutečně shrnovala základní princip preoidipovského orálně-análního vesmíru: všichni se skrze ústa spojíme v jediné, nerozlišitelné, prainfantilní, ergo orálně-božské. Ale i když pomineme Jana, jehož držet se je asi to nejošidnější, co lze při pochopení Ježíše udělat, všimněme si, že i jinde Ježíš často používá příměru hostiny či večeře, když chce ilustrovat ideál Božího království (zejm. Luk. 14:16 a Luk. 22:30)


Žebravá mentalita a matčin prs

S oralitou souvisí i jeden znak spjatý s mnišstvím. Mnoho mnišských řádů, nikoli jen křesťanských, se vyznačuje zvláštním znakem: žebraví mniši považují za zcela samozřejmé, že jim lidé, kteří pracují, dají jídlo. Dle mého přesvědčení jde o regresi k infantilní pozici, v níž člověku s naprostou samozřejmostí poskytuje obživu matka (v nejpůvodnější podobě tedy prs).

 

Ovšem ani zde nemůžeme obejít Ježíše samotného. Ten podle všeho měl mentalitu žebravých mnichů také, a naočkoval ji i do svých učedníků. Nejen známým výrokem, aby se nestarali o zítřejší den, neboť „ten bude mít dost svých starostí“ (Mat. 6:34), který lze ostatně vykládat různě, nejen zařazením věty "chléb náš vezdejší dej nám dnes" do modlitby, neboť ani ona není příliš průkazná, spíše poukazy ke každodennosti prvních křesťanů jsou v tomto smyslu udávající.

 

Ježíš se po celou dobu své mise živí tím, že stoluje v domech hostitelů (mimochodem, všimněme si, že nezřídka jde o farizeje, které vzápětí po pohoštění Ježíš uráží), a u Jana najdeme dokonce zvláštní scénu, kdy samaritánská žena vytáhla vodu ze studny, načež jí Ježíš bez okolků řekl: Dej mi napít (Jan 4:7). Žena se zdráhá, či spíše podivuje, načež jí Ježíš řekne: "Kdybys věděla, kdo je ten, kdo tě žádá o napití, prosila bys ho, aby naopak on dal tobě vody živé" (Jan 4:10).

 

Zde se znovu setkáváme nejen s nesnesitelnou megalomanií (právě téhle ženě Ježíš bez metafor potvrdí, že je Mesiáš - Jan 4:26), ale i s agresí vůči "prsu, který zrazuje", jež je zřejmě umocněna tím, že neposlušný objekt je ženou. Nelze se divit, že tolik křesťanských řádů tento orální princip samozřejmého nasycení převzalo. Sám Ježíš tuto pozici pozoruhodným způsobem označuje pojmem "služebníci neužiteční", čímž jakoby demaskoval leccos z regresivní podstaty pozice mnicha či kněze, neboli člověka odděleného od principu reality ("Nejsou ze světa, tak jako já nejsem ze světa," říká Ježíš - Jan 17:14).


Být jako pacholátko

Ale jsou zde i jiné symptomy. Už ten zvláštní moment zbožnění malého Ježíše, tedy Jezulátka. Cožpak existuje lepší definice neurózy a psychické regrese než klanění se před dítětem (infantilitou), a cožpak právě to není jádrem kultu Ježíška v jesličkách?

 

Už evangelia klanění se dítěti zdůraznila (tři králové), a dokonce sám Ježíš pronáší prapodivnou oslavu nemluvňat, která jsou pro něj zdroj pravosti mnohem více než moudří (oidipovští) starci: "Chválím tě, Pane, neboť jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je nemluvňátkům" (Mat. 11:25). U Lukáše si dokonce vezme malé dítě do ruky a řekne: kdo přijme dítě, mne přijímá (Luk. 9:48). Jindy zase říká: "Nebudete-li jako pacholátka, nevejdete do království nebeského" (Mat. 18:3, podobně Mat. 19:14, Luk. 18:17) - to už je přímo svádění k regresi!

 

Ze stejné logiky, že rozum a třídění selhávají, zatímco autistická infantilita zná pravdu a je čistá, vychází zajisté i slavný výrok o blahoslavených chudých duchem. Z našeho hlediska jde o výroky zajisté velmi sebeudávající. Ježíš skutečně jakoby preferoval psychickou patologii oproti zdraví. Dokládá to i záhadná věta o hledání duše? Ježíš praví: "Kdo nalezne duši svou, ztratí ji. Kdo ztratí duši svou pro mne, nalezne ji" (Mat. 10:39, Luk. 9:24).

 

Obtížně se brání pocitu, že zde Ježíš říká: psychická introspekce a pokrok z toho pramenící jsou k ničemu; lépe je "zbláznit se pro mne" (regredovat?), tehdy přijde pravá odměna. Na to logicky navázal Pavel z Tarsu svým slavným bonmotem "Když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze kázání bláznů spasit věřící". Idealizace infantility a romantizace bláznovství a neurózy, to jsou zdá se spojené nádoby, a také ne zrovna progresivní rysy křesťanské kultury. (Připomeňme však i Ježíšův příměr o pěti pannách opatrných a pěti bláznivých, který je v zásadě kontrastní k idealizaci iracionality - Mat. 25:2)


Všimněme si ale i dalšího znaku: zběsilé obrazivosti, která křesťanství dlouho v historii charakterizovala (s tím zacloumala až reformace). Hebrejské obrazoborectví mělo svůj velký smysl: popíralo magii, svět halucinace, uvěznění v ikonografii nevědomí. Nabízelo proti tomu poušť jako symbol principu reality a vědomí, nabízelo písmeno jako překonání obrazu. Křesťanství však proměnilo své chrámy ve vizuální epicentra (Disneyland měl tedy v tomto smyslu své veliké předchůdce). Opravdu v tom nebylo přitakání preoidipovské regresi? Vždyť vzpomeňme Julii Kristevu: "Veškeré umění je jakousi protireformací, vědomou barokností."


Poskvrněné a neposkvrněné

A co třeba víra v "neposkvrněné početí" Panny Marie? My dnes už sice tušíme, že panenství Marie bylo nejspíše chybným překladem termínu pro svobodnou matku (ostatně takových překladových potíží je v evangeliu více), ale o to zajímavější je sledovat tuto koncepci v její čisté mýtičnosti.

 

Všimněme si onoho zvláštního důrazu: početí dítěte souloží muže a ženy je "poskvrněné", nečisté, odporné. Panna Maria je oplodněna, aniž musí souložit. A to nikoli Bohem-Otcem (jen to ne!), ale jakýmsi očišťujícím vánkem - Duchem svatým. Snaha popřít nutnost pohlavní polarity k plození je ale jedním ze základních znaků orálně-anální neurózy.

 

Byla to Helen Deutschová, vynikající Freudova žákyně, která popsala tři způsoby, jak se může ženská duše bránit prolomení k oidipovskému. První způsob je dost častý - přijetí sexuálního masochismu a zaujetí pozice prostitutky bez nároku na orgasmus. Druhý způsob je jen nepatrně jiný - přijetí masochismu mateřského, neboli zbožnění svého dítěte a podřízení se jemu. Nu a třetí způsob je pro nás jistě velmi zajímavý: fantazie o neposkvrněném početí, separace mateřství od sexuality.


Upozorněme se přitom, že křesťanský mýtus v tomto smyslu nevsází jen na třetí řešení. První řešení zastupuje přeci Máří Magdaléna, později rovněž sakralizovaná, či hříšná žena z farizeova domu. Tato žena je prostitutka a v jedné chvíli se prudce prolomí k "masochistickému záchvatu", kdy začne Ježíšovi líbat nohy (Luk. 7:38). A Maria není jen neposkvrněna, ona uvěří v božskost svého syna. Ačkoli cena, kterou zaplatí, je až příliš zákonitá: když zbožnělý syn v jedné evangelijní scéně sedí uprostřed svých učedníků, odmítne přijmout svou matku, která s ním chce mluvit, s tím, že jeho rodinou jsou teď jeho věřící (Mat. 12:47-50, Luk. 8:21). Tato brutální scéna je v Novém zákoně jednou z nejrealističtějších.

 

Z jednoho úhlu pohledu nám potvrzuje Ježíšovo totální odmítnutí oidipovského řádu, z jiného si musíme uvědomit, že tohoto zraňujícího odmrštění nutně dosáhne každá matka, která mateřství použije jako psychický lék a nástroj k regresi. Psychiatrické ordinace takovými "zneužitými" matkami přetékají. Křesťané pak samozřejmě tuto sebeničivou matku odškodnili zbožněním. Hledat v tom psychickou progresi je opět více než obtížné.


Početí uchem

To je obecný vzorec "neposkvrnění". Ovšem psychoanalytici šli ještě dále. Orálně-anální aspekt tohoto křesťanského mytologického prvku rozvinul Freudův životopisec Ernest Jones. Sám Freud Jonese obviňoval z nepříliš velké originality a snad proto Jones jednoho dne roku 1914 sepsal text, který je na první pohled asi "nejjurodivějším" mezi psychoanalytickými spisky o kultuře. Jeho název leccos napoví: "Jak Panenka Maria počala uchem, aneb příspěvek ke vztahu mezi estetikou a náboženstvím". Natěšený čtenář jistě nebude zklamán, když prozradím, že Jones se k náboženské fantazii o oplodnění Duchem (jakkoli svatým) vztáhnul skrze typickou dětskou fantazii, že matka je oplodněna prdnutím do ucha či do úst.

 

To už zní jako velmi povedené estrádní číslo, ale když se dokážeme přenést přes surový komický efekt této myšlenkové operace, která z Ducha svatého činí Prd svatý, zjistíme že Jonesova koncepce tak ztřeštěná není. V orálně-análním vesmíru totiž dech, slovo a střevní plyn tvoří jednotu. Stejně tak v tomto světě splývají hovno, dítě a fal.


Z těchto fantazijních zhuštěnin vznikají takové dětské neurózy, jakou třeba popsal Erik Erikson, který byl jednoho dne přizván k léčení malého hocha, jenž zadržoval ve svém těle výkaly, až měl bříško naběhlé a oteklé. Zkušený Erikson indikoval několik koprofilních fantazií, všiml si zájmu hocha o matčino těhotenství, a pak provedl prostý terapeutický zásah: vysvětlil chlapci, že mít hovínka v bříšku není stejné jako když tam má maminka děťátko. Že výkal není nic cenného. Po Eriksonově odchodu se malý pacient po dlouhých týdnech sám dobrovolně vyprázdnil bez pomoci klystýru.

 

Na základě stejných zákonitostí vznikají i dětské fantazie o porodu jakožto "vykadění děťátka", nebo právě o magickém "iniciování" skrze prdnutí do nějakého tělesného otvoru. To tedy není vůbec jurodivá Jonesova psychoanalytická fantazie, to je vskutku konstitutivní rys orálně-análního světa. A to, že střevní "vypuštění ducha" (jak moudře praví parole) spojil s Duchem svatým není až tak svévolným aktem, uvědomíme-li si výše uvedenou preoidipovskou tématiku, jíž je Panna Maria doslova zahlcena, a také to, že Jones tezi odvodil z analýz renesančních maleb zobrazujících Pannu Marii při zvěstování. Právě ikonografie "Ducha" utvrdila Jonese v přesvědčení, že jádro tohoto mytologického obrazu je orálně-anální, či chcete-li "větrné".


Mariánský kult jako takový je v historickém křesťanství, zdá se, klíčový. A je také zřejmě klíčem k ústřednímu smyslu celé křesťanské regrese k předoidipovskému. Tento smysl budeme hledat příště v kalných poststrukturalistických vodách, s Julií Kristevou.

 

 

Autor je mediální teoretik.