Zlaté české ruce - a most je dole, provokoval jsem - a hned jsem to schytal. Copak nevím, jaké procento Čechů vykonává na stavbách dělnické profese? "10 procent je podle mne hodně, zbytek je Ukrajina nebo Rusko, " zlobí se Josef N.

Ano, podle úředních statistik představují Ukrajinci po Slovácích druhou nejpočetnější skupinu cizinců, žijících v Česku. Na základě povolení jich zde pracuje - většinou ve stavebnictví - více než 60 tisíc a odhaduje se, že další desítky tisíc Ukrajinců působí na českém pracovním trhu ilegálně.

No a?

Ochrání snad tento argument pomyslnou čistotu "českých rukou"? A je vůbec spravedlivé dívat se na cizince, pracující na českých stavbách, skrz prsty?

V předsudečném pohledu je kus pokrytectví: cizinci vyplňují ve firmách mezeru po domácím obyvatelstvu, které se zmohlo. Vysmívaní Ukrajinci, Mongolové či Moldavané vykonávají často práce, které Češi už dělat nechtějí. Jsou na ně příliš tvrdé, špinavé a málo placené.

Co si budeme namlouvat: zahraniční dělníci možná nejsou tak řemeslně zruční, ale často v sobě mají víc pracovní pokory než domácí obyvatelstvo. Zažil jsem to na vlastní stavbě, když si česká firma přivezla jak české, tak ukrajinské dělníky. Ti česky mluvící věděli všechno nejlíp a každou svou nepřesnost dokázali "odborně" vysvětlit, zatímco ti s cizím přízvukem spíš mlčky směřovali k přesnému výsledku.

Vím dobře, že i cizinci dokáží leccos zkazit. Byl jsem svědkem toho, jak český stavbyvedoucí svěřil drahý stroj, jehož obsluha není snadná, muži, který jej viděl poprvé v životě. Zaučení trvalo pět minut a výsledek byl tragický. Ale čí to byla chyba? Ukrajinského dělníka určitě ne.

Když jsem v textu o mostu, spadlém ve Studénce na rychlík použil sousloví "zlaté české ruce", nemyslel jsem tím samozřejmě ani jen horní končetiny, ani jen lidi z dělnických profesí. Zlaté české ruce přece zahrnují i českou hlavu. Vždycky, když se Češi chlubí jakousi národní výlučností, míní zlatýma rukama například i schopnost improvizace, schopnost poradit si v každé situaci. Něco na tomto společném národním talentu je, ale pyšné lpění na improvizačních schopnostech přináší i problémy. Především tehdy, když nám pravidla, normy či zásady připadají být kvůli nadměrné sebedůvěře zbytečné.

Pokud jsem rozuměl správně, něco podobného měl na mysli i Hutor, když v diskusi napsal: "Chyba je v systému. Kdo někdy pracoval v anglosaské firmě nebo přímo v jejich zemích, jistě to zná. Všichni zaměstnanci jsou o dost horší, než jim odpovídající čeští pracovníci. Přesto celkový výsledek mají řádově lepší." Ostatně i Vlkov, jenž o sobě píše, že je profesí statik, svěřuje to samé v jiné podobě: "Občas nevěřím na stavbách svým očím a někdy si říkám, jestli moje práce má smysl. Většinou je scénář mé akce ve smyslu přijeďte se podívat, co se stalo, a napište nám potvrzení, že je to v pořádku."

Ať už dopadne vyšetřování železničního neštěstí ve Studénce jakkoli (třeba policie označí za skandální pochybení i skutečnost, že vlaky při průjezdu "stavbou" nezpomalily, jak upozorňuje několik diskutérů), jedno je jisté: na přítomnost Ukrajinců, Rusů, Slováků a dalších národností na českém pracovním trhu svedeme jakoukoli konkrétní vinu jen stěží. Ba co víc - pěstovat tyto proticizinecké předsudky, znamená odsuzovat "zlaté české ruce" k jakési trpké samotě. Samotě těch, kdo si neumějí přiznat vlastní chyby.