Po několika měsících vzrůstajícího napětí a oboustranných incidentů přerostla gruzínská snaha o pacifikaci separatistické Jižní Osetie do otevřeného konfliktu s Ruskem, který čekal jen málokdo. Není pochyb o tom, že k postupnému zhoršování situace docházelo již delší dobu. K více či méně obvyklým přestřelkám mezi separatisty a gruzínskými vládními silami se začala přidávat vzrůstající aktivita ruských jednotek v oblasti. Od banálního narušování vzdušného prostoru Gruzie, přes dubnový případ sestřelení bezpilotního letounu, až po posílení ruských mírotvorných jednotek o dělostřelecký pluk (jistě velmi užitečného pro účely takovéto mise). Vyvrcholením byl přesun ruské 58. armády ke gruzínským hranicím, což bylo deklarováno jako cvičení. Přesto všechno jen málokdo čekal, že zejména Gruzie bude riskovat konfrontaci se svým mocným sousedem.

Podle dostupných zpráv zahájila gruzínská armáda (pravděpodobně po opakovaných provokacích ze strany jihoosetinských separatistů) rozsáhlou operaci s cílem dobýt město Cchinvali, které představuje centrum de facto nezávislé Jižní Osetie. Útok poskytl Kremlu dlouho očekávanou záminku uštědřit Tbilisi lekci za snahu o získání členství v NATO, podporu čečenských bojovníků a mnoho dalšího.

Možných vysvětlení, proč k tomu došlo je několik.

Prvním může být ohrožení mocenské pozice gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. Ten, když roku 2004 nastoupil do úřadu, slíbil občanům své země, že se postará o znovu- získání Jižní Osetie a Abcházie, a dovede svou zemi do Severoatlantické aliance. Jak známo, členství Gruzie v NATO bylo na bukurešťském summitu zamítnuto a vnitřní opozice vůči Saakašviliho politice v Gruzii narůstá. Jedním z možných řešení situace by mohl být pokus o získání politických bodů znovupřipojením titěrné Jižní Osetie překvapivým útokem, dříve než kdokoli stačí adekvátně zareagovat.

Druhým důvodem může být vliv Kosovské nezávislosti. Když ruská zahraniční politika nebyla schopná zabránit Kosovu v získání nezávislosti, bylo poměrně jasně deklarováno, že kosovský precedent bude použit vůči separatistickým republikám v Gruzii. Následné kroky Moskvy tyto obavy jen potvrzovaly. Situace mohla dospět do stádia, kdy gruzínské vedení považovalo nynější dobu za poslední možnost, jak se pokusit zvrátit situaci ve vlastní prospěch a připoutat Jižní Osetii zpět.

Třetím možným důvodem může být politika vlastní Severoatlantické aliance a Evropské unie. Poměrně radikální tvrzení, ale podíváme-li se podrobně na projev prezidenta Saakašviliho, není těžké uhodnout, jak velkou váhu přikládá spolupráci své země s USA, NATO a EU (koneckonců vlajka Evropské unie za prezidentovými zády během projevu hovoří za vše). Je možné, že upřímně doufá, že tyto země, které dříve cvičily a vyzbrojovaly gruzínskou armádu, dodávaly vybavení do škol i nemocnic, mu nyní v těžké situaci pomohou. Kolikrát jsme již viděli podobný příklad, kdy velmocenské hry nebyly malou zemí zcela pochopeny a vzbudily plané naděje? Ono je sice hezké slibovat podporu rozvoje demokracie, vyzdvihovat obchodní a kulturní vazby, která daná země s velmocí má, ale na druhou stranu by bylo dobré sdělovat i limity této spolupráce, protože ať si již prezident Saakašvili myslí cokoli, USA kvůli Gruzii do války s Ruskem nepůjdou.

Jan Jindřich, student FSV UK, spolupracovník Střediska bezpečnostní politiky