„Hra na nebojsu končí peklem" - četli jsme v úvodníku jednoho srpnového čísla Kariéry HN. Autorka se vydala cestou úvahy o strachu podvazujícím naši schopnost jednat, o strachu ze selhání, z neúspěchu, který ochromuje naši vůli, a může až „dokonale paralyzovat" - někdy až s patologickými důsledky. Kdo se bojí, neměl by zůstat sám, měl by se umět svěřit. To platí i (zejména?) pro manažery na vysokých postech. Nebojsy, kteří se osamoceně ničí svým vnitřním strachem, sežehne plamen mučivých pochybností a skončí v pekle - společenství „vyhořelých" manažerů.
Nechci zde polemizovat s tímto úhlem pohledu. Většina z nás poznala závan z pekla pochybností. Nepovedu ani optimistickou úvahu o eustressu, pozitivně motivujícím stressu, o strachu, který může vybičovat k těm nejlepším výkonům, jak píše táž autorka. Chci hovořit o strachu, který vůdčí osobnosti sice potkávají při obtížných pracovních či životních situacích, ale bez velkého zaváhání odkládají jako cosi vnějšího, co je nemůže zastavit, natož vnitřně stravovat, ochromit.
Hovořím o pocitu vnitřní svobody, který opravdoví lídři pociťují i ve vypjatých, náročných situacích, a který jim dává obrovskou převahu nad těmi, kdo svými strachy žijí. Lídr mých zkušeností a představ si udržuje vnitřní kontrolu nad situací, není jí kontrolován. Vůdcovství je v tomto smyslu postoj, způsob odezvy na výzvy okolního světa, nikoli atribut pozice, svěřené funkce : musím konat v obtížné situaci, vím, že přijímám promyšlené, avšak odvážné rozhodnutí (nebo obtížný úkol), které nemusí vyjít. Konám s plným nasazením - a s důvěrou, že výsledek nikdy není fatální. Když uspěji, výborně. Když se nezdaří, bude to další výzva, kterou budu řešit, jsa obohacen a posílen o novou zkušenost. Vůdčí idea, která stála za mým rozhodnutím a je motorem mého konání, přinese řadu nových možností a příležitostí.
Co když to ale takto nevidí moji nadřízení, vlastníci, společníci, partneři - ti, kdo mohou o mém osudu rozhodnout, a „odepíší" mě? Nevadí, najdu jiného vedoucího, vlastníka, společníka, partnera. Ve světě je žalostný nedostatek schopných a odvážných mužů a žen, kteří-které umí sloužit naplno silné myšlence, vizi.
Vězme, že skutečnou hodnotou vůdců není absence chyb a „neúspěchů" (co je to neúspěch?). Na tržiště práce a podnikání, kariéry i partnerských vztahů si přinášíme svou osobní pečeť, zřetelně rozpoznatelnou značku - „třeskuté" projekty (tak je nazývá Tom Peters), na kterých jsme umně a s nasazením pracovali.
Nebojme se selhání na třeskutých projektech. Vyhledávejme je a ještě lépe -iniciujme je. Máš silnou ideu - jdi za ní. Neboj se, co tomu řeknou šéfové nebo okolí. Uspěješ, bude dobře. Neuspěješ - bude ještě lépe. Objeví se nové šance, noví, zajímavější partneři a inspirátoři pro tvou vizi, pro tvé životní hodnoty, pro tvou pracovní dráhu.
„Největším uměním je umění správně se bát" - tento postřeh připisovaný dánskému existencialistovi Sørenu Kierkegaardovi je pro mě mementem, které pomáhá měnit obtížná životní rozhodnutí v radostnou odhodlanost.
