Můj ďábel nenosí Pradu. Nemluví šeptem. Netiskne rty, když se mu něco opravdu nelíbí. Zato můj monstr-šéf jezdí nejnovějším Mercedesem, křičí až okenní tabulky řinčí a hází po zaměstnancích boty...

Kdeže to žiju? V Itálii. Že to není možné? Ale ano. V Itálii se totiž mladá matka nemá tak dobře, jak byste si mohli myslet. Žádná pasta, vínečko a odpolední siesta. Moji kolegové na moje stížnosti už měsíce odpovídají: „Zatni zuby a vydrž to, jinou práci nenajdeš. Je krize." Práce není, a hypotéka měsíc po měsíci roste. Takže mladá holka, jako já, místo tří let na mateřské, musela po roce a půl vzít první práci, kde jí nabídli slušný plat.

Co se mi to stalo? Jsem mladá, chytrá, schopná, studovala jsem na mezinárodních školách, mí spolužáci jsou téměř bez výjimky úspěšní mladí lidé. Tak proč já dělám osobního poskoka Anne Wintour světa koželužství? Co jsem komu udělala?

Dlouho jsem doufala, že je to jenom fáze. Že po počátečním zkušebním období bude moje práce přeci jenom serióznější, že můj monstr-šéf pochopí, že schopných lidí je třeba si vážit. Vzpomínám si, že jeho doporučení půjčit si pro inspiraci film „Ďábel nosí Pradu", protože právě takovou asistentku ze mě hodlá vychovat, jsem brala jako vtip. Film jsem si půjčila, a nervózně jsem se u něj smála. Panika, kterou vzbuzovala Meryl Streep svým vstupem do budovy, mi totiž byla důverně známá. Odhozený kabát na stole a správně teplá káva mi také něco připomínaly. Když jsem pozorovala potící se Anne Hathaway, jak obvolává letiště a hledá spojení, přestávala jsem se pomalu smát... Ale „Ďábel nosí Pradu" přece dopadne dobře! Anne Hathaway ďábelskou šéfku přežije, a dosáhne tím vydřeného doporučení a tím i vysněné práce. To ale není můj případ.

Můj šéf si evidentně myslí, že snášet jeho nálady a pracovní nápor je smyslem mého života. Že když on trpí, musím trpět s ním, že když nejsou peníze, vzdám se dobrovolně svého chudého platu, že když bude hodně práce, dítě prostě někde „zaparkuju". A doporučení stále nikde.

Tak sedím den po dni v kanceláři, dýcham za něj, přiběhnu po každé když se naší rozlehlou budovou ozve řev: „Annááááááááá", v šest ráno, ještě předtím, než něžně probudím svého tříletého synka, volám monstr-šéfovi, tlumočím mu mail za mailem a poslouchám křik o tom, jak ničemu nerozumím. V práci pak organizuji další a další týdenní cestu po Asii, luštím ručně psané, špatně okopírované poznámky, provázím klienty po luxusních obchodech, beru telefony opilým Číňanům, organizuji randez-vous se slečnami, křičím na leteckou společnost, proč jim zrovna dnes sněží, křicím na velvyslance, proč jim zrovna dnes teroristé napadli hlavní město, filtruji nepříjemnou manželku, snáším ještě nepříjemnějšího syna a do toho všeho se snažím vypadat svěže a nadšeně, aby mi konečně, po roce a půl, zajistil tu slavnou smlouvu a přestal mi platit na ruku. Ráno pečlivě vybírám oblečení, a nanáším zdravíčko, abych neposlouchala již tradiční poznámku: „Co to máš na sobě!?" anebo „Už jsi zase nemocná?". Každý měsíc pak stydlivě pípám, co že bude s tou smlouvou, a nervózně připomínám, že pojištění a penzi bych měla ráda...

Samozřejmě, že se snažím tuhle neradostnou situaci změnit i jinak. Už týden uplynul od mého pohovoru na jinou práci, ale stále se neozývají. Byli ze mě nadšení, ale prý jim chybí to doporučení, a také důvod, proč prý chci ze současného zaměstnání odejít. Čekám a trpím. Hlavně proto, že si nedokážu pomoct a představuji si, jak bude vypadat šéfův den bez jeho osobního poskoka. V šest ráno zapne svůj Mac za tři a půl tisíce euro, a bude zoufale mačkat tlačítko za tlačítkem. Bude obvolávat filtrovanou manželku i rozmazleného syna, žádaje je o pomoc. Cestovní kancelář, na kterou jsem za něj křičela, mu přestane brát telefony, klienti a společnící ho zasypou telefonáty dožadujíce se odpovědi na životně důležité dotazy, opilí Číňani budou volat na mobil jemu a Annnaaaaa se mu bude s krásnou smlouvou z dálky smát.

Držte mi palce.