Pro hodnocení nebo určité zamyšlení se nad členstvím České republiky v Organizaci severoatlantické smlouvy (NATO) se desetileté výročí tohoto členství jeví jako ideální příležitost. Je velmi potřebné analyzovat uplynulých deset let. Smyslem tohoto textu není důkladná analýza, ale spíše určité zamyšlení jak nad úlohou Armády České republiky v NATO, tak nad budováním ozbrojených sil celkově a problematikou vojenské bezpečnosti.

Předně je třeba říci, že členství v NATO představuje pro Českou republiku prakticky poprvé v dějinách pevnou platformu pro zajištění její bezpečnosti. Ovšem členství samo o sobě bez adekvátní participace Ozbrojených sil České republiky v této organizaci nemůže naší zemi bezpečnost zajistit. Velká část české veřejnosti má stále pocit, že vstupem do NATO se nadobro a jednou provždy vyřešil problém potenciální obrany a vůbec obranyschopnosti České republiky. Tyto pocity by se daly shrnout do následující věty: "Jsme v NATO, tak už je o nás postaráno, nemusíme se vůbec namáhat a můžeme v klidu sedět v hospodě s nohama na stole, popíjet pivo, sledovat hokej a láteřit, jak se všechno dělá špatně." Takovýto postoj svědčí pouze o naprosté neznalosti problematiky nebo o neschopnosti si uvědomit a připustit, že nic není zadarmo a vše má svoji cenu. Pokud očekáváme, že nám v případě ohrožení někdo poskytne pomoc ze svých zdrojů, tak je logické, že i my musíme být připraveni pomoci v případě ohrožení ostatních. Samozřejmě, že v současnosti je Česká republika připravena poskytnout pomoc ostatním a často to i dělá. Ovšem otázkou, nad kterou je třeba se důrazně zamyslet, je míra této pomoci a vůbec rozsah českého vojenského příspěvku v NATO.

NATO představuje alianční uskupení, kde si sice členové vzájemně zajišťují bezpečí a případnou pomoc pokud budou ohroženi vnějším nepřítelem, ale tato pomoc je závislá na tom, kolik jednotek jednotlivé členské země poskytnou. Otázka míry participace se samozřejmě také dotýká České republiky. Armáda České republiky získala za těch deset let členství v Alianci vynikající renomé. Prošla si celou řadu proměn, kdy se musela přizpůsobovat standardům NATO a zároveň s tím ještě procházela obdobím mnoha reforem, které ovšem probíhají neustále prakticky od roku 1990. Bohužel namísto důkladnějších rozborů a analýz co Armáda České republiky opravdu potřebuje, kde je nutné odstranit nedostatky a k čemu má vlastně armáda v současném světě sloužit, došlo k určitému upozadění této problematiky ze strany nejvyšších politických představitelů. Panovalo přesvědčení, že vstup do NATO je samo o sobě jakési spásné vysvobození od často nepříjemných otázek týkajících se vojenské bezpečnosti země. Neustálé odsouvání řešení těchto otázek může vést pouze k naprosté neschopnosti řešit tyto otázky v budoucnosti, kdy se mohou stát realitou.

Zásadní je v této souvislosti otázka existence přímého nebezpečí. V současnosti neexistuje žádné přímé existenční ohrožení pro Českou republiku ani pro většinu států Evropy. A ve střednědobém horizontu se zřejmě takové nebezpečí ani neobjeví. Ovšem eventualitu vzniku takového ohrožení nelze nikdy zcela vyloučit. Je proto nanejvýš rozumné a zodpovědné připravovat se i na tu nejnepravděpodobnější variantu, která by mohla nastat. V tomto případě by se měli relevantní aktéři řídit mottem "buď připraven na nejhorší, doufej v nejlepší." S tím také souvisí problematika využití ozbrojených sil země v míru. Silná a akceschopná armáda je také nástrojem k posilování zahraničněpolitického postavení země. Českou republiku nevyjímaje. Využití silné armády v míru představuje především participace jejich částí v zahraničních misích. Ať již peacekeepingových, v misích na prosazování míru (peace-enforcement), nebo právě v misích NATO. Mnohem výraznější účast českých vojáků v takovýchto misích by nepochybně zvýšila prestiž České republiky na mezinárodním poli. V neposlední řadě by také tento výraznější podíl přispěl ke stabilitě regionů, ve kterých mise působí. Právě v současné době, kdy převažují tzv. asymetrické konflikty a kdy jsou zapotřebí vysoce mobilní a pružné vojenské jednotky, se takovéto užití části AČR jeví jako nejrozumnější. I Česká republika má zájem na bezpečnějším světě, na zredukování oblastí nestability a musí přijmout svůj podíl odpovědnosti. Vojensko-politické ambice naší země nejsou nikde předem pevně stanoveny, ale budou takové, jaké je budeme chtít my a jakou roli budeme chtít ve světě hrát. Rozhodující není velikost země, nýbrž její schopnosti.

Charakter ozbrojených sil

Jaké tedy mít ozbrojené síly? Malé, specializované, které se budou zaměřovat na rozvoj pouze některých částí, či početnější vševojskové, které budou schopny plnit širokou škálu bojových i nebojových úkolů? Jednoznačně vševojskové, tedy síly, které disponují prakticky všemi druhy zbraní. Specializace armády je velmi nebezpečná, neboť armáda, která se zbaví některých druhů vojsk, ztratí do budoucna možnost znovuobnovení takovýchto jednotek v případě potřeby. To se týká především těžké bojové techniky a letectva. Pro někoho může tato technika v době míru představovat "zbytečný luxus." Ovšem pro vojáky v zahraničních misích, a samozřejmě nejen pro ně, představují tyto těžké zbraňové systémy ochranu a velmi vítanou pomoc v případě ohrožení nepřátelskou palbou. Nezřídka mohou vojákům zachránit život. Lidé, kteří momentálně argumentují finančními hledisky a volají po redukci peněz pro armádu a po "efektivnějším" využití těchto finančních prostředků ve prospěch školství, zdravotnictví a tak dále, by byli mezi prvními, kteří by volali po silné armádě v případě ohrožení. NATO tu nemusí být trvale, český stát tu však bude vždy a bude si muset stále zajišťovat svoji bezpečnost.

Toto je další palčivý problém. Vztah veřejnosti k armádě. Postoj veřejnosti by se dal shrnout zhruba takto: ano, chceme profesionální, kvalitně vybavenou a vycvičenou armádu, ale zároveň chceme snižovat výdaje na obranu a přerozdělovat je do jiných sektorů. Takovýto postoj je naprosto nesmyslný a vzájemně si odporující. Pokud byla veřejnost osvobozena od povinné vojenské služby, tak si občané musí uvědomit, že cenou za zrušení této povinnosti jsou nutné výdaje k provozování takových ozbrojených sil, které budou silné a akceschopné. Bohužel vztah politika-armáda také ne vždy představuje rozumný přístup k dané problematice. Mnozí politikové často silně populisticky berou finanční prostředky určené armádě a přerozdělují je tam, kam je podle nich třeba. Zneužívají toho, že vojáci nemohou protestovat a také toho, že by mohli vojáky obvinit ze zasahování do civilních záležitostí země v případě, pokud by se některý příslušník ozbrojených sil se svou v mnohých případech jistě oprávněnou kritikou ozval.

Je dobré se také alespoň v několika větách zmínit o Vzdušných silách AČR. Jejich úloha ochrany českého vzdušného prostoru je nepopiratelná a nejdůležitější. Opět, je mnohem přínosnější pro všechny, pokud budeme spoléhat raději sami na sebe, než být závislí na ostatních. Často se skloňuje otázka, jaká bude budoucnost letectva, až skončí pronájem gripenů. Zde si troufám tvrdit, že pro Českou republiku existuje nejlepší řešení v podobě nákupu amerických strojů F-35 Lightning II vzešlých z programu Joint Strike Fighter (JSF). Tyto stroje představují zástupce nejmodernějších bojových letounů páté generace a vzhledem k tomu, že se na jejich výrobě podílela celá řada evropských zemí, tak jejich cena nebude závratná. Pro Českou republiku by bylo nanejvýš rozumné jak z technického tak i z finančního hlediska pořízení těchto letounů.

Stejně jako se do určité míry mění mezinárodní bezpečnostní prostředí a hrozby, kterým je třeba čelit, tak stejně se modifikují potřeby NATO. To ovšem znamená, že terorismus, problémy tzv. failed states či tzv. konflikty nízké intenzity nemusejí v budoucnu představovat primární bezpečnostní témata. Proto by měla být Aliance, ale především i Česká republika schopna v případě potřeby čelit i klasičtějším bezpečnostním hrozbám, které se mohou vynořit. Zjednodušeně řečeno potřeby NATO se mohou v budoucnu změnit. A mohou se změnit do té míry, že budou třeba vševojskové ozbrojené síly, schopné plnit bojové úkoly za použití všech druhů vojsk.

Závěrem ještě malá poznámka k zásluhám o vstup České republiky do NATO. Pokud se v některých sdělovacích prostředcích hovoří o bývalém premiérovi Miloši Zemanovi jako o člověku, který přivedl zemi do NATO, tak je to velice nešťastné. Zeman Českou republiku do NATO nepřivedl, měl pouze to štěstí, že se stal premiérem v době, kdy naše země do Aliance vstupovala. Vše podstatné bylo již dávno projednáno, dohodnuto a odsouhlaseno předchozími vládami. Zásluhu na tom, že jsme do NATO vstoupili, mají především Klausovy vlády první poloviny devadesátých let. Ty dojednávaly, hodnotily a snažily se ze všech sil o přistoupení k Alianci. Tato fakta stojí v kontrastu k neustálému lavírování tehdejší ČSSD, zda jednoznačně podpořit vstup země do NATO bez referenda či nikoli.

Rostislav Fridrich

student Katedry politologie a evropských studií

Související