Dle kalendáře je ještě stále jaro, dle teploměru nejžhavější léto. A vysoké nejsou jen teploty vzduchu – již před časem se nám totiž rozhořel žhavý (chtělo by se říci všespalující) boj mezi hejtmany a soudy, boj krajských rozpočtů proti předběžným opatřením. Ne, nechci se zde rozepisovat na téma poplatky ve zdravotnictví – ano, či ne. Nebudu se ani zamýšlet nad tím, zdali rozhořčení hejtmana nad nespravedlivými soudními rozhodnutími je rozhořčením oprávněnějším než obdobný pocit soudu z hejtmana obcházejícího pravomocná soudní rozhodnutí. (I zde by zajisté bylo možno snést na obě misky vah celou řadu argumentů.)

 

Zdá se, že nezbytnou základní výbavou každého politika se čím dál tím víc stává kreativita. Vzpomeňme, jak před pár lety (není to tak dávno) Ministerstvo financí laškovalo s Ústavním soudem, který se mu snažil zrušit cenový výměr regulující nájemné. Ministerstvo tehdy těsně před očekávaným soudním verdiktem svůj napadený výměr nahradilo novým, obsahově zcela totožným a, v duchu právně formalistických zásad, věřilo, že tím Ústavní soud zcela odzbrojí – vždyť napaden byl přece výměr již formálně neexistující, tedy soud nebude mít o čem rozhodovat. Tím, kdo se smál naposledy, byl však nakonec přece jen Ústavní soud…

 

Tehdy však šlo „pouze“ o boj ministerstva se soudem. Válka o zdravotní poplatky, jejíž jednotlivé bitvy můžeme nyní sledovat na televizních obrazovkách, se nese v mnohem osobnější rovině. Přinejmenším zprávy z fronty vzbuzují dojem nikoli boje dvou institucí, ale přímo osobního souboje mezi statečným hejtmanem a neméně statečnou soudkyní. Ještě za časů Puškina bylo zvykem vyzvat protivníka na souboj palnou zbraní, dnes je však jiná doba, máme k dispozici sofistikovanější prostředky a místo pistole nosíme za pasem mobilní telefon. Snad právě proto se protivníci snaží navzájem zasáhnout tím, že si zveřejní svá telefonní čísla…

 

Mnozí kolegové právníci jsou pobouřeni tím, jak si někdo, ba dokonce osoba ve vysoké veřejné funkci, může dovolit nerespektovat rozhodnutí soudu, případně je sice formálně respektovat, ale současně hledat cestu, jak je obejít. Pohoršují se nad tím, že hejtman chtěl po prvním soudním rozhodnutí dokonce na soudkyni vyvinout prostřednictvím veřejného mínění nepřípustný tlak. (Možná byl ale jeho motiv veskrze ušlechtilý – snaha pomoci oné soudní osobě vyslechnout si, co od ní očekává lid této země, jehož zájmům přece ona jistě chce sloužit.) Na toto téma již byly popsány stohy papíru, zaplněny megabajty počítačových pamětí a já nemám v úmyslu přidávat k nim další. Jsem totiž založením optimista a snažím se ve všem hledat to dobré. Vždyť co by bylo špatného na zveřejnění něčího telefonního čísla? Pro nás, mobilního operátora rozhodně nic. Možná bychom dokonce mohli najít způsob, jak tuto novou, virtuální formu soubojů vhodným způsobem (nenápadně) podpořit. Napadá mne třeba, což takhle vydávat celé telefonní seznamy se jmény a čísly neposlušných soudců a zlobivých politiků? Tento produkt zaplňující „niku“ na trhu bych nazval Černé stránky.

 

Samozřejmě chci také pozvednout svůj hlas v boji za rovnost nás všech. Má-li hejtman právo posoudit, které rozhodnutí se mu nelíbí, zajisté máme takové právo i my ostatní. Vždyť přece podle Listiny základních práv a svobod (pro právníky a jiné puntičkáře jde hned o čl. 1) jsou si lidé „rovní v důstojnosti i právech“. Proto my všichni pojďme příkladem a s gustem zveřejněme telefon na svého soudce, úředníka, politika, zkrátka toho, kdo nás v poslední době nejvíce naštval. Že by to vedlo k postupné ztrátě jakékoli autority a tudíž anarchii? Hm, těžko posoudit, dokud to nevyzkoušíme…Mimochodem, Puškin mířil dobře, jeho soka údajně zachránil pouze knoflík uniformy…Přeji Vám (nám?) všem přesnou mušku!

 

  

 Miroslav Uřičař, General Legal Counsel T-mobile CZ