Bývalo zvykem, že na sjezdu KDU-ČSL v bloku úvodních zdravic vystoupil předseda Mladých křesťanských demokratů, jediné názorově blízké mládežnické organizace, s krátkým pozdravem. Tento roku se tak nestalo, a tak text připravené zdravice nabízím alespoň v tomto blogu.
Když na posledním volebním sjezdu KDU-ČSL Jan Kasal hřímal, že „lidovec lidovci vlkem“, domníval jsem se, že přehání. Po třech letech, kdy jsem mohl coby předseda MKD z blízka sledovat dění v nejvyšších patrech lidovecké politiky, pokládám tento výrok za milý eufemismus.
Jsem vyděšen vzrůstající intolerancí mezi členy KDU-ČSL. Celé skupiny se navzájem posílají pryč ze strany a označují za zrádce. Považujeme se za jediné křesťany v politice a pohoršujeme se, když nás některý křesťan nevolí. A přitom tvář, kterou veřejnosti nastavujeme je nevábná a odpudivá. Kádrujeme spolustraníky, zda poklekají na správné koleno nebo si náhodou nedají na Velký pátek párek – a cudně mlčíme, když naši ministři podporují umělé potraty po 24. týdnu těhotenství a hlasují pro radikálně levicovou genderovou agendu.
„Návštěvou u krásy, bytem v hrůze“, chtělo by se spolu s básníkem popsat vnitřní stav lidové strany. A sami nevíme, „co všechno ztraceno, co všechno ztratit ještě lze“.
Prvním krokem k porážce je vnitřní kapitulace. KDU-ČSL nepotřebuje v tuto chvíli jednotu v bezbarvosti ani mentalitu do kouta zahnaného stáda. Krize elit, kterou si naše strana od Brněnského sjezdu prožívá, by snad mohla stranu v konečném důsledku posílit, pokud vygeneruje elity nové. Elity, které dají straně hrdost a odvahu, ne úředníky bez tvaru, chuti a zápachu.
Takový výsledek přeji Vašemu sjezdu.
Zda bylo toto nevyslovené přání splněno, ponechám na čtenářích. Já budu lovit bobříka jednoty a disciplíny.
