Bývalý francouzský premiér se zase opřel do Česka! napsal dnes na svůj blog Tomáš Němeček. Kdyby uměl lépe francouzsky, byl by si esej Michela Rocarda jistě přečetl celý, jak k tomu ostatně Charlemagne z The Economist vyzývá. Sdělení bývalého francouzského premiéra totiž stojí za delší úvahu.

 

Rocard: Místo integrace rozšíření

 

O čem, že to Rocard vlastně mluví? Začátek je skutečně takový, jak jej pan Němeček přeložil z webu Economistu. „Mnoho z nás snilo o federální Evropě. My, rozuměj Francouzi, jsme snad nejvíce ze zakládajících národů Evropy spatřovali v evropské konstrukci cestu, jak zajistit naší civilizaci, našemu stylu života dominantní globální roli. Cílem bylo vdechnout nový život dávné slávě, časům, kdy jsme vedli svět. Jenže federální Evropa zemřela (Except that federal Europe died on us - v originále: Seulement voilà, l’Europe fédérale est morte - "Jenže ejhle,...") Zabilo ji rozšíření. "Malé" země, které se přidaly k Unii, nikdy neřídily svět (never run the world). Nemíchaly se (not looking to meddle) do globálních problémů, ale hledaly před nimi úkryt. Nepotřebují naši "Evropu síly" (They had no need of our "Europe of strength").“

 

„Do zbraně, stateční a utiskovaní Čechové, Poláci, Maďaři a další východoevropané!“ chtělo by se zvolat. Jenže jak už to tak bývá, na začátek esejů se píše to nejprovokativnější, čím upoutáme pozornost (nebo šokujeme) čtenáře – ke sdělení podstaty naší myšlenky se schylujeme až dále.

Rocard pokračuje: „Jenže federální Evropa byla především zabita už v roce 1973 se vstupem Británie a Dánska. Tyto dvě země, úzkostlivě nacionalistické, se nechtějí rozpustit v Evropské unii. Blokují už více než 30 let veškerou politickou integraci. Proto evropské instituce jen málo pokročily k federalismu a Evropa nemohla nikdy zasahovat do politik, které jsou odvozeny od jádra národní identity – vzdělání, sociální politika, rodinné právo anebo kulturní politika, a ještě mnohem méně v otázkách bezpečnosti. Tahle záležitost je ztracena. Ale lze si představit i jiný scénář.“

Tady teprve končí úvod. Aha, takže vrazi nejsou malé východní státečky, ale – světe div se – Británie a Dánsko. Vyloučíme je? Vytěsníme je naokraj? Budeme jim spílat, že nám zbourali bábovičky na našem pískovišti?

 

Rocard ve skutečnosti chce svým textem říct něco trochu jiného. Uvažuje následovně: „Evropa obětovala svou energii snaze odblokovat něco, co nejde – prohloubení politické integrace – a přitom ignorovala to, co jde – rozšíření. A co kdyby to dělala naopak, rozhodla se opřít se o svou silnou stránku?“

 

Podle bývalého francouzského premiéra by se EU měla soustředit ne na „výstavbu evropského národa, ale na úsilí sbližovat evropské národy.“ V tom totiž poválečná integrace uspěla – podařilo se jí dosáhnout harmonické spolupráce a soužití mezi Francií a Německem, které v letech 1871-1945 vedly ke třem válkám. Prostřednictvím nabídky na členství ve svém klubu nabídla zemím bývalého sovětského bloku pomohla jejich ekonomické a politické modernizaci a stabilizaci a v neposlední řadě i jejich mohutnému hospodářskému rozkvětu po roce 2004.

 

Rocard považuje rozšiřování za klíčový bod programu dalšího směřování EU. Dál už postupuje možná trochu nekriticky: Kdyby se Evropa rozšiřovala dál na jihovýchod, možná by dokázala aspoň částečně usměrnit střet civilizací mezi Islámem a Západem. Kdyby se EU, píše, rozšířila o Turecko „mohla by jít příkladem klidného dialogu mezi civilizací stojící na judaismu a křesťanství a islámu. A podobnou logiku by bylo možno použít kolem celého středozemí. To by byl skutečně mimořádný příspěvek budoucnosti světa.“

 

Svou úvahu někdejší francouzský premiér končí slovy: „Nakonec se zdá pravděpodobné, že Evropa taková, jaká je, tedy ekonomicky integrovaný celek, má lepší šanci dostat se z globální ekonomické krize, než USA...Evropa politická je mrtvá, tak tedy, ať žije Evropa!“

 

Myšlenka dobrá, pohledy odlišné?

 

Rocardův optimismus je obrovský, možná až nezměrný. S mnohými českými hlasy se shoduje v tom, že není nutné protlačovat Lisabonskou smlouvu, provádět další centralizaci kompetencí apod.

 

Co se týče Turecka, to co zaznělo, může ve středoevropanovi vyvolat rozpaky a obavy. Na druhé straně je třeba přiznat, že Francie má s Tureckem daleko zcela odlišné a historicky mnohem pevnější vztahy, než země středovýchodní Evropy.

 

Možná, že právě proto se ve Francii najde mnohem více přímluvců vstupu Turecka do EU, než zastánců rychlejší integrace balkánských zemí nebo Ukrajiny – oblastí jaksi známějších v našem prostředí. Příměr platí zřejmě i opačně. Češi a jejich sousedé logicky více kopou za sblížení s Běloruskem, Ukrajinou anebo přijetí Chorvatska (jehož přistoupení bylo jednou z priorit českého předsednictví), protože jsou to státy historicky nám bližší.

 

Poznámka pod čarou

 

Buď jak buď, přiznám se, že mě tak trochu zneklidňuje lehkost, s níž česká média chrlí zprávy o tom, jak se Francie vysmívá Česku. Samozřejmě, některé výroky prezidenta Sarkozyho, stejně jako italského premiéra Berlusconiho o údajné neschopnosti českého předsednictví nelze brát na lehkou váhu a je nutné se proti nim odradit.

 

Jenže my stateční Čechové jsme se do role evropských otloukánků tak trochu pasovali sami. Podezřívám nás, že nám to tak vyhovuje. Nejdříve o nás rozhodovala Vídeň, pak Paříž-Berlín-Řím, pak Moskva a teď je to Brusel, říkává se módně poslední dobou.

 

Problém je, že ve Vídni, Mnichově ani v Moskvě jsme nebyli a nikdo se nás na nic neptal. Do „Bruselu“ jsme vstoupili sami, máme tam komisaře, europoslance a zasedáme v každé Radě ministrů. Po dlouhé době máme možnost rozhodovat o našem osudu v regionálním i globálním měřítku a je jen na nás, co z toho uděláme. Můžeme si namlouvat, že nás „ti velcí“ nenechají, je to ostatně velmi pohodlné. Ale spíše tím poukazujeme na svojí neschopnost tu hru skutečně hrát.