Dvouset miliardová panika
Musím přiznat, že mi už ten pozdně letní rituál začínal chybět: co si pamatuji (tj. od roku 1996), začal se ministr financí před srpnovými dovolenými vždycky tvářit ustaraně a začal temně věštit, že takhle se ten rozpočet ale opravdu sestavit nedá. Dělali to ministři za ODS Kočárník i Pilip, po nich sociální demokraté Mertlík i Rusnok a kolečko dokončil lidovec Kalousek. Ať už byl ministr z jakékoliv strany, následovalo hektické září, kdy ministři „sháněli" desítky miliard, čarovali s předpověďmi ekonomického růstu a někdy i zvyšovali daně nebo škrtali ve výdajích. Ale příští rok se to celé opakovalo, neboť na konci léta se s rozpočtem opravdu moc dělat nedá a na jaře to už zase nikoho nezajímá...
Letos je tahle letní diskuse o něco zajímavější. Za prvé, ministr není politik a dobře ví, že rozpočet na rok 2010 je jeho poslední, takže nemá důvod vyhýbat se citlivým politickým tématům. Za druhé, deficit je opravdu obrovský - 200 miliard korun, to jsme ještě neměli. A za třetí, což je možná nejdůležitější, celá diskuse probíhá na pozadí nejhlubší ekonomické krize od druhé světové války. Kdyby nám někdo před dvěma roky řekl, že česká ekonomika v roce 2009 poklesne o více než 4%, nikdo by si to nedokázal představit. Dnes vidíme zblízka, jak takový propad vypadá a hodně nám to pomáhá soustředit se na to, co je důležité. Letos tedy prosím žádné třinácté důchody a tlusté peněženky, jen staré dobré šetření...
Kolik musíme ušetřit
Ekonomická krize zvýraznila staré neduhy českých veřejných rozpočtů: netransparentní a zjevně předražené výdaje na veřejné investice, vysoké výdaje na důchody a sociální programy financované neúnosně vysokými odvody z mezd, rozbujelá a drahá státní administrativa - to všechno s námi je už celá léta, ale dokud ekonomika rostla a vláda měla hodně peněz, byli jsme ochotni to všechno tolerovat. Teď ale jde do tuhého, nezaměstnanost jde opět nahoru, mzdy nerostou a tak hůře snášíme zjevné plýtvání ze strany státu.
Musíme si však uvědomit, že jakkoliv dvě stě miliard vypadá opravdu hrozivě, bylo by kontraproduktivní snažit se o okamžité vyrovnání rozpočtu. Část schodku jde na vrub ekonomické krize a je tak ospravedlnitelný. Nikdo samozřejmě neví přesně, kolik miliard schodku je způsobeno tím, že lidé mají menší příjmy kvůli recesi a naopak pobírají vyšší dávky. Schodek okolo 3% HDP (100 miliard korun) by zřejmě odpovídal naší momentální situaci - takový schodek by totiž zmizel „sám od sebe", kdyby se ekonomika vrátila do normálu a začala opět růst o 3-4% ročně. Podobný schodek mají i země jako je Dánsko, Kanada či Finsko, které jsou považovány za dobré hospodáře a které také nemají potíže s financováním svých schodků. A vyrovnaný rozpočet bychom mohli dosáhnout někdy v roce 2014...
Kde vzít 100 miliard?
Ale ušetřit i „jenom" 100 miliard vypadá jako nesplnitelný úkol. Politici by si proto neměli předem svazovat ruce neuváženými prohlášeními o nedotknutelnosti jakýchkoliv výdajů či o nepřípustnosti zvyšování jakýchkoliv daní. Budeme zřejmě muset podstoupit obě kůry - dolů budou muset jít ty nejméně efektivní výdaje a nahoru budou muset jít ty nejméně škodlivé daně.
U daní je volba vcelku jednoduchá - zvyšování odvodů na sociální pojištění či zvyšování daně z příjmů a zisků by přímo zaútočilo na ochablou ekonomiku a mohlo by dál prodloužit ekonomickou recesi. Zvýšení spotřebních daní je evergreen, nicméně sazby už jsou hodně vysoko a výnosy nejsou až tak vysoké. Takže zbývá daň z přidané hodnoty, která má dnes dvě sazby: 9% a 19%. Zvýšení obou o dva procentní body (na 11 a 21%) by rozpočtu mohlo přinést přibližně 20 miliard. Dalším přínosem pro rozpočet by mohlo být úplné zpoplatnění povolení na vypouštění znečištění, které poslanci chtějí tak velkoryse rozdávat zadarmo.
Výdajová strana rozpočtu je mnohem složitější a také mnohem více pod vlivem různých zájmových skupin. V rozpočtu neexistuje jediná koruna výdajů, která by někomu neprospívala, takže při jakémkoliv krácení se někdo ozve a bude (možná i oprávněně) tvrdit, že jeho existence je ohrožená. Přesto vláda musí výdaje snižovat a měla by to udělat rychle. Nejvhodnější je současné snížení v mnoha rozpočtových kapitolách, včetně těch nejcitlivějších.
Bez podrobných čísel o vývoji rozpočtu a o výdajích v jednotlivých kapitolách je velmi obtížné dělat nějaké konkrétní návrhy na výdajové škrty. Nicméně, spíše pro rozhýbání diskuse bych si dovolil navrhnout tři okruhy, které by podle mého názoru měly být součástí jakýchkoliv seriozních debat o snížení výdajů.
Za prvé, český důchodový systém je neudržitelný při současném nastavení parametrů. K důkladné reformě nemá v Česku zjevně nikdo chuť, takže musíme alespoň stabilizovat stávající systém. Měli bychom proto prodloužit věk pro odchod do důchodu na 67 let. Pro všechny a co nejrychleji, například během 4 let. Pro šedesátníky to může být těžké rozhodnutí, ale práce není žádná újma či hanba.
Za druhé, státní správa musí zlevnit. Platíme 140 miliard na mzdách státních zaměstnanců, což je neúnosné. Není ale vhodné jednotlivé mzdy snižovat, proto musí počet zaměstnanců státní správy klesnout. Snížení o jednu čtvrtinu mi přijde jako vhodný cíl.
Za třetí, český systém financování veřejných zakázek je ostudou pro nás všechny. Korupce je zřejmě všudypřítomná, nicméně pokud se bavíme o centrální úrovni, navrhoval bych pro začátek zrušení Státního fondu dopravní infrastruktury, celého, od vrátného po ředitele. Financování dálnic může zatím převzít ministerstvo financí.
It is politics, stupid
Snižování výdajů většinou vyžaduje změny zákonů, a tedy podporu poslanců, s kterou nyní před volbami není možné počítat. Prozatímní vláda a úřednický ministr financí by však neměli rezignovat ani na legislativní návrhy. Nová, politická, vláda se může opět skládat několik měsíců a přechodná vláda by tohoto období měla využít k předložení úprav zákonů poslancům. Nelze vyloučit, že poslanci, vyčerpaní dohadováním nové vlády a znejistění tím, kdo vlastně bude vládnout a kdo bude v opozici, by mohli na návrhy snižování výdajů kývnout, obzvláště kdyby z nich mohli obvinit prozatímní vládu.
Pro dlouhodobější stabilitu veřejných rozpočtů je však klíčové, kdo se stane ministrem financí v roce 2010 a jaký bude program této, snad trvalejší vlády. České rozpočty potřebují ministra přísného, s jasnou představou čeho chce dosáhnout. Bude muset mít odvahu znepřátelit si mocné zájmové skupiny (dálnice ano, ale za polovinu) i říct svým spoluobčanům, že musí déle pracovat a smířit se s nižšími důchody a sociálními dávkami (důchody ano, ale až v 67 letech). Možná by Eduard Janota ještě s tím odchodem do důchodu mohl sám počkat...
Vyšlo (lehce zkrácené) 3. srpna v Hospodářských novinách
