O idealismu, profesionalitě, fotbalu a vzájemném vyhánění se

Mám-li být upřimný (bude-li tedy onu upřímnost, zde v Kotlince už dostatečně  zprofanovanou, někdejšímu kapitánovi z vnitráckého výzkumáku vůbec někdo věřit), jsem teď nad svou otlučenou klávesnicí trochu nesvůj, připadám si, volně řečeno s panem Werichem, jako „někdo, kdo je teď sice tady, ale předtím přišel odtamtud...“, prostě takový nezapadající ústřižek v jinak úhledné skládačce; na druhou stranu ten pocit ale pěkně vklouzne do zvoleného námětu.

Kdyby se totiž ty „ústřižky nezapadající“ držely stranou skutečně důsledně, tak kupříkladu takovej Plánička v životě nemoh chytat za Slávku, protože byl zamlada přesvědčenej sparťan.

*

Osobně mám rád ideály, jako střepatý vyhublý hošík jsem si jich užil ažaž a dokonce i dnes, ač již vybaven pleší, bojlerem na břiše, veteránským nadhledem a bezbřeze krutým cynismem, si občas nějaké podovolím. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že jedinou zárukou skutečné kvality v jakémkoliv oboru lidského konání může být pouze ryze profesionální přístup. A „profesionálem“ nenazývám někoho, kdo je ochoten za prachy nosit ocas ďáblu a v okamžiku lepší nabídky shora hbitě, smlouva nesmlouva, ten ocas pustit a drapnout podávaný pár bílých křídel (nebo naopak) – profesionál je u mne chlápek (dámy prominou), který se se svým partnerem, šéfem, klientem... říkejme tomu jak chceme... dohodne na podmínkách spolupráce a pak ty podmínky po dohodnutou dobu plní a svého partnera, šéfa či klienta chrání a hájí jeho zájmy. Záměrně nepitvám zaměření, opodstatnění a morálku oněch zájmů – předpokládám, že ten můj hypotetický profesionál respektuje nějaké hodnoty a případné problémy s tím související si sám v sobě vyřešil ještě předtím, než o dané spolupráci vůbec začal jednat.

Řečeno zjednodušeně a s pomocí výše zmíněného fotbalu (dámy prominou opět) – pokud mi jde o ligové výsledky, vůbec neřeším, kde můj nový levý obránce předtím hrál a jaké holky si večer vodí domů, pokud hraje tak, jak to od něj chci, a pokud jsem si jistý, že neprodá zápas a že nebude soupeře kosit zezadu a plivat mu do obličeje, když se sudí nedívá.

Ano, pohledy z pozic horkých ideálů se budou od oněch chladně profesionálních vždycky lišit – někdy méně, někdy více, někdy až za hranice rozumu (opět fotbalový příklad - jedna méně známá povídka Jaroslava Haška popisuje, kterak byli do Prahy pozváni k přátelskému mači skotští fotbalisté a pak jim bylo vyprávěno o našich dějinách a národních buditelích a nešťastní Skotové pořád nechápali, za koho ten Havlíček vlastně hrál a kolik dal gólů...). Ale chladná profesionalita musí s ideály vytvořit fungující symbiózu, nikoliv nenávistný antagonismus.

Protože samotná myšlenka nikdy nic nedokázala – ani v dobrém, ani špatném.

Dokazovali až konkrétní lidé, kteří tu myšlenku uváděli do praxe.

A napříč dějinami i společenskými řády se táhne děsivá spousta v principu dobrých myšlenek, ze kterých jejich realizátoři dokázali vybudovat zrůdné zlo...

...a hlasatelé původních ideálů, zpočátku jdoucí vepředu a mávající nad hlavou prapory různých barev a tvarů, postupně padali v důsledku utržených krvavých ran...

...a ty rány až nepříjemně často přicházely zezadu, nikoliv od profesionálů na protější půlce hřiště, ale od neprofesionálů z vlastních řad, kteří ty ideály původně nadšeně přijímané během prvních kilometrů pochodu nějak ztratili...

...nebo, což je mnohem horší, leč bolestně pravděpodobné, nikdy vůbec žádné ideály neměli...

...a ten maník s praporem bohužel neměl v zádech profesionální ochranku.

*

Dalo by se říct, že mne před třiceti lety moje ideály dovedly až k profesionální ochraně totality, i když osobně tuto větu považuju za zatraceně zjednodušující – může jen těžko vystihnout tu nepřímou úměru a v čase se plynule měnící poměr mezi objemem složky s ideály a složky profesionální. A vývoj pohledu na společnost z vstupního chápání „pro všechny“ přes „pro někoho“ až po „pro ty hajzly“. Podrobně se to snažím popsat v povídkách i písňových textech už pár let a pořád to jaksi není ono... možná to nějaký diskusní tavicí tyglík posune na jinou úroveň – leccos jsem viděl a prožil a reakce z druhé strany kurtu věsměs nulová, protože ji jaksi nikdo nepožadoval, dův-taj a šup s tím do šanonu. Což je pochopitelně špatně, bez zpětné vazby funguje máloco, kladná zpětná vazba spíš škodí, zatímco záporná systém stabilizuje... Systém, v jehož dresu jsem se potácel po celospolečenském hřišti, zápornou zpětnou vazbu nerespektoval, popíral a potlačoval - a taky na to dojel. Systémy současné i ty (jménem celého lidstva bez ohledu na rasu a přesvědčení doufejme lepší) budoucí by si z toho měly vzít ponaučení a nedělat stejné chyby.

*

Jsem dobrý vlastenec, když kupříkladu český atlet vítězí, šťastně pláču u televize (bohužel už jsem si takhle dost dlouho nezaplakal), ale jako celek nás Čechy moc nechápu a na poslední stovky let národních dějin koukám s těžko skrývaným despektem. Moc pěkná ilustrace té údajné holubičí povahy a pevných jednotných postojů, jen co je pravda: na začátku ztráta suverenity kvůli lokálním zájmům přesně v duchu pořekadel o sousedově koze, pak stovky let takzvaného úpění (ale pěkně za větrem a se slušně naraženou němčinou, může se to hodit), poté náhle davy protirakouských vlastenců, navazují davy prvorepublikových demokratů, nadšená mobilizace, defétistický Mnichov, následně až nechutně vysoký počet kolaborantů zápolících o rekreaci v rámci Heydrichovy akce, potom obrovská skupina partyzánů a odbojářů, následuje období nepochopitelně prudkého nárůstu členské základny Jediné Správné Strany a éra devadesátidevítíprocentních voleb, o které si toho ještě řekneme spousty, hned po Sametu pomalu není kam plivnout pro samé členy třetího odboje... je to normální? A při každé změně se vymetou ti, kdož už se jakžtakž zorientovali a mají pracně našlápnuto k profesionalitě, byť z nouze jaksi samoučné – ano, soudruhu, jsi sice odborník, ale tvůj děda měl dva tovaryše, tak táhni, vydřiduchu... jistě, vážený pane, vy byste tuhle instituci možná vytáhnul z těch s prominutím sraček, ale copak to máte tady v tom svazku, to by teda nešlo...

...je to normální? A slouží to dobré věci?

Ono opatrně a úspěšně zatočit s velkou lodí je makačka, i když se zrovna na můstku nikdo nepere o kormidlo a cestující nelítaj jak magoři z levoboku na pravobok a zase zpátky...

...a ta naše Kotlinka je docela velká loď, řekl bych.

*

Většinou pobývám v příhraniční lokalitě, kde v minulosti během let postupně vyhnali skoro všichni skoro všechny. Teď se tady sbíráme ze země, oprašujeme a zkoušíme se nějak uživit – pěkně dohromady a bez soustavného probírání, kdo kdy komu co. Pak vyrazím k Matičce a u silnice vidím spousty výkřiků, že my dobře ale voni špatně, slibem neurazíš... a vytahuje se kdejaká špína a jak podle toho Jardy Hašků aby se člověk před obecníma volbama pomalu bál mezi lidi na dobytčí trh, mohli by ho tam podřezat páni kandidáti, a slušný lidi, který už se začali přibližovat potřebný profesionalitě, jdou radši jinam a dacani se radujou, protože ekonomika sice není nic moc, ale ještě pořád je zaplaťbánbů z čeho krást, tedy pardon, přerozdělovat... a nějakej trouba pro se vždycky najde, to je jedno, jestli slibujeme věčnej ráj, třináctej důchod nebo vánoční dárky za korunu...

...jauvajs.

Takže zjišťuju, že ač jsem v mládí kopal za všeliké mančafty a teď už mám tu pleš a na břiše bojler a veteránský nadhled a cynismus... že bych přes to všechno přece jen rád viděl, kdyby se hrálo fér, neplivalo se do očí, když se sudí nedívá, a hlavně by se mělo trošku bránit ve vytváření mančaftů, které s tím prodáváním zápasů a skopáváním zezadu počítaj už od podání přihlášky do ligy... a že by se... aby se... vono samo...

...no, asi takhle: Chartu 77 jsem tenkrát v posluchárně bez zájmu poslal dál, protože se v tom mizerně čitelným strojopisu nepsalo nic o programování.

Dnes nemám žádný problém s poskytováním „názorů odtamtud“, pokud by s nimi někdo chtěl polemizovat.

A případnou budoucí Chartu 11 si asi minimálně pořádně přečtu.

Budu-li ještě naživu, teda.

Vladimír Peták