Ve středu 29.září přijalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy rezoluci nazvanou “Rusko-gruzínská válka: rok poté”. V Moskvě i Tbilisi dokument přijali po svém. Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace vyjádřilo se závěry dokumentu plnou spokojenost. A to z důvodu, že prý plně odsuzuje Gruzii jako viníka války. Tak tomu ale není. Ruská propagandistická mašinérie se přesto znovu rozjela na plné obrátky. Neuběhlo ani pár hodin po zveřejnění dotyčné rezoluce č.1683 čítající asi 1000 stránek a z Moskvy už přiletělo několik oficiálních prohlášení, která přejala všechna ruská (a od nich i některá zahraniční) média. Představitel Ruska při EU Vladimir Čižov přesně artikuloval závěry, které si Moskva vyvodila, když prohlásil: „Kdo začal první? Na tuto otázku dává dokument jednoznačnou odpověď!“ Tbilisi samozřejmě takovou interpretaci zásadně odmítá. V dokumentu prý není jediné místo, kde by se na Gruzii ukazovala jako na jediného a nezpochybnitelného viníka.

 

Jak už to tak s podobnými rezolucemi bývá, pravda je někde uprostřed. Expertní skupina vyjádřila nespokojenost s vývojem situace v regionu, odsoudila Rusko a Jižní Osetii za neochotu zpřístupnit území pro zahraniční pozorovatelské mise, za jejich neschopnost vyšetřit etnické čistky Gruzínů a také vlády Gruzie, Ruska a Jižní Osetie za porušování lidských práv. Přetrvávají obavy z neustálých provokací na hranici Jižní Osetie a Abcházie, které jen situaci destabilizují. Rusko, na rozdíl od Gruzie, odmítlo plnit požadavky Rady Evropy. A to ty nejbolavější, jako například přehodnocení uznání suverenity Jižní Oseti a Abcházie, byly z jednání staženy.

 

K jednoznačnému závěru o vině nebo nevině komise nedošla a dojít ani nemohla. Pouze racionálně konstatuje, že to byla Gruzie, kdo první použil sílu. Gruzie válku začala, v noci ze 7.na 8.8.2008 ostřelovala jihoosetínské území. Z této věty v Moskvě vydedukovali, že vinu nese jen Gruzie. První výstřel, ale přeci není primární příčinou války, je důsledkem čehosi. A právě čeho, se dočteme na dalších řádcích. Rusko Gruzii provokovalo, až to Saakašvili nevydržel. Jeho reakce na rostoucí napětí nebyla jistě odpovídající, stejně jako použití síly bylo narušením mezinárodního práva. Rusko nese stejnou vinu jako Gruzie. Jako mělo právo zasahovat na území (ve vnitrostátním konfliktu) suverénního státu. Rezoluce mu sice přiznala plné právo použít odpovídající sílu, proporcionálně, té gruzínské k obraně svých vojáků. Moskva ale tuto hranici překročila. Ruská média a politici si stěžují, že Rusko bylo západem znovu očerněno, bylo mu ublíženo. Velvyslanec Ruska při NATO Dmitrij Rogozin dokonce požaduje, po zveřejnění dokumentu Parlamentního shromáždění Rady Evropy, omluvu od některých západních politiků. Podle něj se pravda konečně ukázala.

 

Omluva ale není na místě. Parlamentní shromáždění Rady Evropy svou rezolucí vyšlo Rusku vstříc. Komentáře některých ruských analytiků a politologů tuto skutečnost ale vůbec nereflektují a zabývají se otázkou, k čemu je vůbec Rusku členství v Radě Evropy, která podle něj nemá reálnou sílu, potřeba. To, že funguje jako jistá morální autorita není přeci vůbec důležité. Na tohle Moskva v mezinárodních vztazích vůbec nehraje.