Mám tříletého syna a je to, řeknu vám, pohádkové dítě; nepere se, spinká, když má, papá jako Otesánek a skoro nikdy nezlobí. Vyrůstala jsem ve velké rodině. Doma nás bylo pět dětí, bratranců mám nepočítaně a kočárky a přebalovadla se u nás vedly prakticky nepřetržitě, protože když nebyla těhotná máma, tak byla aspoň určitě těhotná teta nebo jiná příbuzná. Odjakživa jsem věděla že chci rodinu, a to velikou, co největší a co nejdřív, abych byla na svojí životní roli mladá a svěží.

Jenomže já na to mateřství nejsem asi úplně dobře stavěná.

Už těhotná jsem byla nesnesitelná. První tři měsíce mi bylo neustále zle, ale jenom tak, abych mohla chodit dál do školy a do práce, být u toho děsně protivná a permanentně zelená. Čim víc mi rostlo břicho, tim víc jsem nenáviděla, jak vypadám. S vlasy na krátko, a dvaceti kily navíc v okoli břicha a stehen jsem vypadala jako batolícíse slon. S příchodem osmého měsíce si na mě děti na ulici ukazovali a mohli se smíchy utlouct, když mi nedejbože něco upadlo a musela jsem to ze země zvedat v podřepu.  Doteď je mi při pohledu na fotografie z těhotenství do pláče.K tomu jsem měla tak silné hormonální výkyvy,  že jsem se střídavě chtěla rozvádět nebo romanticky švitořit. Není jistě nutné podotýkat, ze manžel se mi vyhýbal, jak jen mohl. Těhotenství mě proměnilo v neustále zelenou, o dvacet kilo těžší, emotivně labilní nestvůru.

Když se syn narodil, všechno se vrátilo do starých kolejí. Kila naštěstí sama neznámo kam zmizela,vlasy mi dorostly, a já si užívala novorozeněte. Mateřská byla nádherná. Stala jsem se nejlepší hostitelkou v okolí, pořádala jsem doma malé večírky, neustále něco pekla, a byla jsem studnou moudra pro sve italské (a musim říct, že oproti mě v celku nezkušené) kamarádky matky. Všechno šlo jako po másle; dítě spalo, jedlo, rostlo a nemělo sebemenší problém, a já si připadala jako vrchol evoluce našeho mateřsky založeného klanu.

Pak jsem ale nastoupila do práce, na plny úvazek. Na moje místo nastoupila školka a babička a já mohla pokračovat v práci Supermatky až po večerech. Představovala jsem si to jako v reklamě na Heru... Já přijdu čerstvá a usměvavá z práce, dítě mi poběží vstříc a bude mi nadšeně pomáhat vařit něco úžasného k večeři. Tatínka uvítame v zastěrkách k sobě ladícím, a budeme spolu večer hrát “Člověče nezlob se”, nebo jinou inteligentní a výchovnou společenskou hru.

Realita je ale úplně jiná. Vracím se vyčerpaná, protivná, v hlavě mi bzučí, nemám sílu se ani usmát. Večeři vaří manžel, protože moje vaření  “jenom protože musím” mu jaksi nechutná. Já sedím na pohovce a zírám do prázdna. Místo výchovného “Člověče, nezlob se” sedíme u televize a nemůžeme se dočkat, až půjde to zlaté dítě spát, abychom mohli hlavy vypnout uplně. Místo vychovatelských pudů po mamince se ve mě probouzí napjaté nervy po tatínkovi a při sebemenším konfliktu ječím jako furie. Manžel hučí, že doma nic nedělám a ještě jsem vzteklá. Prostě evoluce mateřsky založeného klanu se nějak zvrtla, a já jsem jedna z těch příšerných matek, které jsem vždycky odsuzovala.

Naopak, teď odsuzují mě.  Zatímco v pracovním prostředí je používání dítěte jako omluvy za nepřítomnost vnímáno jako nevole se plně zapojit a jako neschopnost být  100procentně duševně přítomná, mezi ostatnímy matkami je naopak naprosto samozřejmé žádat od zaměstnavatele volno kvůli rodičovským schůzím a výletům. Takže pro mě, pracující matku, to znamená to,  že ve školce na mě zle koukají nejen učitelky, ale i ostaní maminky, protože mám neustále Blackberry u ucha, vysoké podpatky a naškrobenou košili, neznám jména ostatních dětí, ani datum příštích voleb do rodičovského združení. A když jsem nedávno na schůzce, kam jsem přišla deset minu před koncem, zavedla řeč s jedním tatínkem, abych vyzvěděla, o co jsem přišla, během pěti nanosekund vedle něj stála maminka a zle na mě houkla, že je to její manžel a ať příště chodím včas.

Moje práce je bezva, lepší bych ani nemohla chtít, ale stojí mě neúměrně moc usílí se doma zase přepnout na rodinný režim. Prostě asi nejsem ta Supermatka, kterou jsem chtěla být. Ale nezvdávám to, třeba najdu rovnováhu mezi tou super hrdinkou a touhle příšernou matkou a vzejde z toho něco dobrého.