Česko se od roku 1989 změnilo k nepoznání a je to změna jednoznačně k lepšímu. Vzhledem k tomu, jak ubohý byl předchozí režim, nestačí se však smířit s tím, že dnes je to „lepší", ale je třeba porovnávat naši situaci s okolním světem. Jako ekonom bych se měl vyjadřovat především k ekonomickým otázkám, ale přesto si neodpustím poznámku, že je pro mne těžké akceptovat, kam se posunula „správa věcí veřejných." Předražené a zřejmě zkorumpované veřejné zakázky, vysokoškolské diplomy na prodej i neschopnost politiků rozlišovat mezi jejich osobními zájmy a zájmy země, to vše lze ekonomicky popsat a modelovat, ale morálně je to nepřijatelné a celou zemi to zbytečně brzdí a strhává zpět.
Máme však to štěstí, že Česko se po roce 1989 ještě stačilo připojit k bohatému a v zásadě mírumilovnému atlantickému civilazačnímu okruhu, takže přes všechny potíže zažíváme ekonomicky nejlepší období od vzniku Československa před téměř stoletím. Naše země se stala součástí největší oblasti volného obchodu s půl miliardou spotřebitelů a po dvaceti letech je naše ekonomika pevně integrovaná do evropského prostoru: zahraniční investoři u nás za 20 let investovali téměř 80 miliard dolarů a objem vývozů se zvýšil od roku 1992 sedmnáckrát!
Česko se tak v roce 2009 stalo mírně podprůměrně bohatou zemí Evropské unie s naprůměrně vysokým podílem průmyslu, s dobrou úrovní základních veřejných služeb - základní školy jsou většinou docela dobré, běžné zdravotnické zákroky zvládáme rychle a i docela levně, sociální systém je sice drahý, ale eliminuje chudobu nejlépe z celé Evropy. Co nám chybí, je něco navíc - pár výborných univerzit se špičkovým výzkumem, efektivní systém regulace drahé zdravotní péče a spoluúčasti paceintů na placení běžných zákorků a léků, důchodový systém, který by nejen eliminoval chudobu,ale poskytoval slušné důchody a motivoval lidi k účasti na trhu práce a k úsporám.
A především nám chybí ochota podstoupit riziko, které na cestě k těmto cílům většinou leží. Zkušenosti z komunismu a z „divoké" fáze návratu ke kapitalismu mnohým z nás stále ještě brání vzít na sebe plnou odpovědnost za vlastní budoucnost, vymýšlet nové výrobky, nové služby a vybírat takové politiky, kteří nám budou rozšiřovat prostor pro naši aktivitu, ne nás uzavírat a „chránit" před světem tam venku. V roce 1989 jsme chtěli hlavně rozbourat zeď, kterou okolo nás komunisté 40 let stavěli. Po dvaceti letech vidíme, že i když na nás víc fouká, bez zdí se žije lépe.
Vyšlo v Hospodářských novinách 19. 11. 2009
