Nastal advent, čas, ve kterém patřívá k dobrému bontonu myslet také trošku na druhé. I ve mně se probudily tyto altruistické předvánoční city a zželelo se mně… bank. Ano, bank úpících pod tíhou narůstající bankovní regulace. Ptáte se, jak mne v tomto čase napadly právě banky? Před pár dny, ještě v měsíci padajícího listí, mne má tehdejší banka (v době, kdy čtete tyto řádky, již, doufám, má bývalá) potěšila oznámením o neprovedeném inkasu. Přestože částka k inkasu nebyla vyšší než mnohokrát v minulosti. V oznámení mně banka nabídla alternativně několik důvodů, proč inkaso neprovedla, patrně jsem si měl hodit korunou, který z nich je tím správným. Nebudu Vás napínat, správný nebyl ani jeden, bohužel. Z jakýchsi bizarních důvodů, zřejmě hnáni touhou ochránit mne přede mnou samotným, mně dle vlastní libovůle nastavili limit inkasa. No a částka k inkasu byla vyšší…Takřka souběžně mne zastihlo oznámení vydavatele mé kreditní karty o smluvní pokutě za neuhrazení dlužné částky.
Jakožto hloubavý právník jsem se jal pátrat po příčině - za tu banka označila zákon o platebním styku. Jak jsem si ověřil, ten bance nic podobného neumožňuje, natož pak aby jí cosi takového ukládal. Přesto je dle mého názoru skutečně tou prapříčinou, oním spouštěcím mechanismem neurvalého chování (což samozřejmě banku neomlouvá). Tento zákon, který do našeho právního řádu transponuje (jaké ošklivé slovo!) komunitární směrnici, chtěl jistě přinést mnoho dobrého. Nám všem.
Nerad bych byl špatným prorokem a kráčel tak ve šlépějích Lomikara z Jiráskových Psohlavců, ale nemyslím si, že spotřebitelům něco dobrého přinese. Spíše naopak. Navzdory tomu, že je oproti dosavadní právní úpravě čtyřnásobný svým rozsahem - se slzou v oku vzpomínám na slova pana prezidenta o postupném zaplevelování našeho právního řádu. Má také daleko vznešenější ambice – ochránit nás všechny, bankovní klienty. V zájmu toho výrazně zvyšuje odpovědnost bank, a to nejen za problémy bankami zaviněné, ale i ty nezaviněné. U druhé kategorie se přitom statečně nezastavuje ani před situacemi, které si, minimálně nepřímo, způsobili klienti sami. I za ty činí odpovědnými banky. Např. inkasovanou částku, kterou klient v době povolení inkasa předem neznal (což u inkasa bývá běžné), může po bance požadovat zpět, pokud její výše přesahuje to, co „mohl rozumně předpokládat“. To vše do 8 týdnů. V případě neautorizovaných transakcí (takových, ke kterým nedal souhlas) má klient dokonce právo požadovat po bance vrácení peněz do 13 měsíců! Lomikare, Lomikare, za Tvých dob to bývalo do roka a do dne. Dnes je jiná doba. Taková rychlejší, dynamičtější. Akorát na ten boží súd čekáme o měsíc déle… Co se však nestalo? Mnohé banky se - jaké překvapení - rozhodly nenést zvýšená rizika samy a přenášejí je na klienty.
Chudáci banky? Hm, asi ano, ale daleko většími chudáky jsme přece jen nakonec my, spotřebitelé. Hlavně ti z nás, kteří se chováme zodpovědně. A to přesto, že původním záměrem autorů regulace bylo právě NÁS ochránit. Jaký paradox! Nezlobte se na mne, ale pokud někdo zjistí až po více než roce (!), že mu z účtu zmizely peníze, pak nezbývá než mu říci „Dobře Vám tak!“. Pokud mu celý ten rok nechyběly, asi je příliš nepotřebuje. Může samozřejmě podat žalobu k soudu, ale proč by někdo takový měl požívat zvýšenou ochranu své banky? Ochranu, kterou za něj zaplatíme my všichni ostatní. Nenechme se mýlit, pro banky by jistě nebyl problém prodloužit třináctiměsíční lhůtu třeba na dvojnásobek, klidně i na 10 let. Je to pouze otázka kalkulace jejich zvýšeného rizika a tedy zvýšených nákladů. Ty však logicky žádná banka neponese ze svého, regulačním snílkům navzdory.
Smím-li parafrázovat známé úsloví, pak i zde platí, že cesta k poškození spotřebitele je dlážděna dobrými úmysly směřujícími k jeho ochraně. Co my, spotřebitelé? Prohlédneme? Počkejme si. Minimálně rok a den. Hin sa hukáže!
Miroslav Uřičař, General Counsel, T-Mobile Czech Republic
Článek vyjadřuje osobní názor autora, nikoli oficiální stanovisko společnosti.
