Televize al-Džazíra a svoboda slova – svazek z lásky nebo z rozumu?

Na Západě je al-Džazíra nechvalně proslulá především vysíláním teroristických videí, včetně nahrávek Usámy Ibn Ládina. Kontroverze kolem poskytování mediálního prostoru světově hledaným teroristům však na Západě zastiňuje ostatní činnost al-Džazíry. Svoboda slova v ní při tom hraje zásadní roli. Důvod, proč je vhodné se problematice vztahu al-Džazíry a svobody slova věnovat, je prostý: al-Džazíra je dnes možná nejsilnějším mediálním nástrojem na ovlivňování arabského veřejného mínění - zvláště pak během ozbrojených konfliktů na Blízkém východě, kdy její sledovanost roste. Skrze pochopení důvodů prosazování svobody slova ve vysílání al-Džazíry je pak možno lépe odhadnout arabské veřejné mínění během budoucích blízkovýchodních konfliktů.

Vysílání al-Džazíry se často zaměřuje na v arabském světě kontroverzní témata týkající se islámu, terorismu, postavení žen či politiky. Pro zpravodajství al-Džazíry jsou charakteristické živě vysílané diskusní pořady a snaha prezentovat stanoviska obou stran - například izraelské vlády během bojů v Gaze či palestinské teroristické skupiny Hamás během blokády Gazy v prosinci 2009.

Al-Džazíra svým necenzurovaným vysíláním opakovaně pobouřila vládní představitele v Egyptě, Saúdské Arábii, Iráku, Jordánsku i řadě dalších, převážně arabských, zemích, přičemž v některých jí bylo dokonce zakázáno nadále působit. Její pořady rozhořčily izraelskou vládu během bojů v Gaze v lednu 2009, stejně jako vládu USA během bojů v irácké Fallúdži v roce 2004. Prezident George W. Bush, ml. tehdy údajně zvažoval vybombardování ústředí al-Džazíry v Kataru, který je paradoxně americkým spojencem. Již dříve byly americkou armádou vybombardovány pobočky Al-Džazíry v Kábulu a Bagdádu v letech 2001, respektive 2003. V USA také opakovaně čelí cenzuře a má dlouhodobé problémy se získáváním a udržením poskytovatelů kabelového vysílání.

Kritickým přístupem k islámu si znepřátelila i některé džihádisty, kteří jí přezdívali - v kulturním kontextu poněkud neoriginálně - „prase". Zapřisáhlého nepřítele má však zejména v saúdském režimu, který na svém území v minulosti zavedl jednu z nejtvrdších cenzur v arabských zemích vůbec. Což je také důvod, proč Hassan Ibrahim, reportér al-Džazíry, nazývá Saúdskou Arábii „Královstvím ticha".

Postavení al-Džazíry coby obhájce svobody slova potvrdil i fakt, že se nepodvolila rezoluci Ligy arabských států (LAS), která zakazuje arabským médiím explicitně nebo implicitně kritizovat arabské vládce, jejich ministry i další představitele tamějších režimů. S rezolucí přitom vyslovily souhlas všechny vlády LAS s čestnou výjimkou Kataru a Libanonu. Reakcí al-Džazíry byl navíc satirický pořad, kde je daná problematika „prodiskutována" - a to ironicky zcela v souladu s přijatou rezolucí. Na youtube.com existuje její zkrácený záznam s anglickými titulky od organizace Middle East Media Research Institute (MEMRI).

Zatímco ve vztahu k zahraničí si al-Džazíra ze strany katarského režimu užívá plné svobody tvorby, zpravodajské pokrytí katarské domácí politiky je omezené a do jisté míry podléhá autocenzuře. Al-Džazíra například více kritizuje sousední Saúdskou Arábii než domácí vládu. Jen výjimečně vede rozhovory s katarskými vládnoucími představiteli o domácí politice a ignoruje některé domácí politické události - jako například svévolné rozhodnutí vládnoucího emíra o dvouletém odkladu voleb do poradního shromáždění v roce 2001. Volby byly opětovně odkládány a mají proběhnout až letos.

Svoboda vysílání al-Džazíry, milostivě poskytnutá ze strany katarského režimu, má dva hlavní důvody: 1) kritikou politiky USA na Blízkém východě ze strany al-Džazíry zastřít fakt, že USA jsou strategickým spojencem Kataru, mají v něm své jednotky spadající pod velitelství pro Blízký východ a Střední Asii (USCENTCOM) a chrání jej tak před sousedním Íránem, 2) skrze kritický přístup al-Džazíry ke stavu arabské společnosti a politiky oslabit politický kredit sousední Saúdské Arábie, která si v rámci GCC (Rady pro spolupráci zemí Zálivu) činí nárok být vedoucí regionální mocností. Nakonec vysílání al-Džazíry přineslo geograficky malému Kataru světový věhlas i pozornost arabské veřejnosti, které by jinak nedosáhl. Když emír v roce 2002 vystupoval z letounu při státní návštěvě Mauretánie, dav ho vítal nikoliv vlajkami Kataru, ale symboly al-Džazíry.

Vysílání al-Džazíry podporuje rozvoj svobodných médií na Blízkém východě, protože činnost al-Džazíry poskytuje mediálním profesionálům nutné zkušenosti i příklad jak zpracovávat, šířit a konfrontovat informace a názory v arabském světě. Tuto podporu médiím a žurnalistům má al-Džazíra explicitně uvedenu i ve svém kodexu. Neděje se tak proto, že by byla katarská vládnoucí rodina oddána myšlence svobody slova pro ni samotnou. Dochází k tomu, neboť prosazování svobody slova al-Džazírou u katarských sousedů vyhovuje katarským bezpečnostním zájmům i domácímu ekonomickému rozvoji. Zároveň však jde i o důsledek postupné demokratizace katarské společnosti. Katarský vládnoucí emír si toho je nepochybně dobře vědom, možná více než jeho otec, kterého svrhl v roce 1995 v nekrvavém puči - rok před tím, než vznikla al-Džazíra. V krátkosti je tedy možno říct, že prostředek (svoboda slova v arabských médiích) zde světí účel (katarskou suverenitu a stabilitu režimu). Al-Džazíra je dítětem katarské vládnoucí rodiny a jejích petrodolarů. Dítětem, které vyrostlo, avšak ještě není úplně soběstačné. Rodina je však shovívavá a svému potomkovi umožňuje život na vysoké noze a v relativním bezpečí. 

Jan Kužvart

Autor je členem Blízkovýchodního programu AMO