Málokdy se stává, abychom s takovým napětím a nedočkavostí čekali na rozhodnutí Nejvyššího soudu. A to navíc v tak nezáživné záležitosti, jakou je pojistné na sociální zabezpečení. Už jsem se bál, že toto téma z médií nenávratně zmizelo a že se tak již nedočkáme dalších absurdních zpráv, překroucených informací, hrdinských výzev a prohlášení. Otázka, zda využít, či nevyužít mezery v zákoně a požádat stát o vrácení přeplatku na pojistném na sociálním zabezpečení, ještě před pár týdny zaměstnávala manažery většiny firem, svou dramatičností se blížíc hamletovskému dilematu. Snad právě proto se tehdy v této souvislosti vyjadřoval téměř každý, včetně mnohých politiků, manažerů, odborníků na cokoli, čím nesmyslněji, tím lépe – míra mystifikací byla naprosto bezmezná.
Největšími mystifikátory tentokrát kupodivu nebyli novináři.. Dokonce i politici s profesionální zkušeností s mlžením se nechali zahanbit, stejně jako právníci, kteří jinak vynikají schopností podat věci tak, aby jim nikdo jiný neporozuměl (je to naše povolání…). Nejzdatnějšími se v této disciplíně nakonec netradičně ukázali být ekonomové poradenských firem, včetně těch ze stále se ztenčující velké pětky, čtyřky a tak dále. Právě ti také na celém problému patrně jako jediní vydělali. Využívajíce své na odiv vystavované neznalosti právních předpisů, úspěšně přesvědčili manažery mnoha velkých firem o naprostém nesmyslu. O tom, že by mohlo být velmi riskantní počkat na rozhodnutí soudu a že je naopak nutno požádat stát o vrácení údajného přeplatku okamžitě, nejpozději do konce loňského roku, jinak se stane cosi tajemného, nepopsatelného. A naštěstí jsou tu oni, kteří s přípravou žádostí rádi, téměř nezištně, pomohou. Co na tom, že zákon stanoví pro podání žádosti o vrácení přeplatku jednoznačně lhůtu – uplyne až za nějaký ten rok. Sám jsem byl svědkem toho, když kolegové z jedné renomované poradenské společnosti vyjadřovali své obavy z toho, že by snad dokonce soud mohl rozhodnout tak šalamounsky, že nejenže vyhoví jednomu žalobci a následně nároky všech ostatních zamítne, nýbrž že dokonce svým rozhodnutím pro všechny ostatní žadatele předčasně ukončí období stanovené jinak zákonem…
Už jen samotný vznik problému byl tolikrát dezinterpretován! Bylo snadné trefovat se do ministerských úředníků, že předložili Sněmovně novelu zákona, ve které zapomněli na vyměřovací základ. Vysvětlení, že novela předložená původně ministerstvem podlehla následné poslanecké kreativitě, nezní ani zdaleka tak lákavě. Ve víru inspirativní parlamentní diskuse se již mnohokrát ztratilo daleko víc nežli „jen“ nějaký vyměřovací základ, aniž by si toho kdo, v zápalu lítého boje o ten, či onen pozměňovací návrh, vůbec všiml.
Za zmínku ale stojí také chrabrost mnohých manažerů. Ti často odvážně veřejně prohlašovali, že jejich firmy se rozhodly stát neožebračovat a o vrácení nežádat, bez ohledu na to, jestli nárok na vrácení mají, nebo nemají. Odvaha vskutku oceněníhodná, při vědomí, že peníze, o které se starají, nepatří zpravidla jim, nýbrž vlastníkům a akcionářům jejich firem. My právníci si takové odvahy obzvláště vážíme, máme pro ni dokonce i speciální termín – porušování povinností při správě cizího majetku. Tato poetická fráze v praxi znamená, že nepatří-li mně majetek, který spravuji, stěží mohu mávnout rukou nad tím, když se pod mou péčí zmenšuje. Uznávám, silná vyjádření manažerů byla často reakcí na ještě silnější výzvy politiků, kteří se předháněli v ochraně státní pokladny a pokoušeli se nás přesvědčit o tom, že rovnice „když mám na něco nárok, je normální, když o to požádám“ platí toliko ve vztahu stát – soukromý subjekt, nikoli už naopak. A nejen že neplatí naopak, ale dokonce že je vůbec nemorální cokoli po státu chtít. Ti, kteří by si snad takovou troufalost dovolili, nechť okamžitě zaplatí státu z požadovaného přeplatku daň z příjmu, včetně penále za pozdní platbu! A zcela bez ohledu na to, jestli přeplatek nakonec dostanou, či nikoli! Zvláštní… Stranou přitom ponechme otázku, zda zde skutečně šlo o přeplatek. Představa kapitánů českého průmyslu, kterak se po vzoru loupežníků z Mrazíka rozhodují „krást-nekrást, loupit-neloupit“, je vskutku zábavná. Pro velkou část české společnosti, stále zatížené rovnostářským nazíráním, přiznejme si, ovšem jde o představu lehce stravitelnou…
Ještě že čekání na Godota přerušil soud, který rozhodl, že i když něco v zákoně nebylo, jako by to tam bylo, a tudíž se tím měli všichni povinnost řídit. Říkat, že jsem podobné rozhodnutí očekával, zní teď, po bitvě, trochu hloupě, máte pravdu. Uznávám však, že jsem se mýlil, když jsem čekal, že se soud bude více opírat o přirozené právo. Tedy o to, co většina lidí považuje za správné a spravedlivé, bez ohledu na to, co stojí v zákoně (resp. co v zákoně sice nestojí, ale jistě by mělo, takže se tvařme, že to tam vlastně stojí). Většina obyčejných lidí, minimálně neprávníků, považovala totiž od začátku celý problém pouze za jakousi podivnou právní hříčku. Byla přesvědčena, že pokud stát poskytoval totéž, co předtím i potom, pak by za to firmy logicky měly, stejně jako předtím i potom, zaplatit; tedy řečeno právní terminologií, že takový výkon práva, kterým by se někdo domáhal vrácení údajných přeplatků, by byl v rozporu s dobrými mravy a jako takový by neměl požívat právní ochrany. Existuje ale v naší současné společnosti stále ještě cosi takového jako „dobré mravy“? Nejde už jen o jakýsi archaický pojem ze starých učebnic práva? Kdo ví…
Miroslav Uřičař, General Counsel, T-Mobile Czech Republic
Článek vyjadřuje osobní názor autora, nikoli oficiální stanovisko společnosti
