Duben býval měsícem bezpečnosti - příslušníci VB se s příchodem jara každoročně znovu objevili na cestách. Ačkoli zvýšené silniční kontroly byly příjemné snad málokomu, smysl tohoto opatření byl srozumitelný a jasný, snad bylo dokonce i účinné. Dnešní doba skýtá nová, dříve neznámá, o to však atraktivnější témata. Ve jménu boje za větší bezpečnost nás všech, nikoli toliko na silnicích, přicházejí policejní stratégové se stále kreativnějšími nápady. Mnohé z nich se dokonce opakují - s periodicitou sice nepředvídatelnou, avšak s pravděpodobností hraničící s jistotou, se vždy znovu vynoří (a poté, co se ukáže, jak problémové a málo účinné jsou ve skutečnosti, zase zanoří).
Jedním z těchto témat je požadavek na zrušení anonymních předplacených telefonních karet. (Mezi další evergreeny patří vypínání sítí mobilních telefonů z důvodu hrozby odpálení nastražené výbušniny, či rušení mobilních telefonů ve věznicích a další, ale o těch až někdy příště.) Návrh na zrušení anonymních karet byl naposledy odůvodněn tím, že údajně více než 70 % trestných činů má být domlouváno z mobilů s předplacenými kartami. Nejsem si zcela jistý, zda jsem správně porozuměl souvislosti. Čeho bychom vlastně zrušením anonymních karet měli dosáhnout? Že by spolu zločinci přestali komunikovat telefonem, v důsledku toho by své zločiny nemohli náležitě domluvit, a tudíž by je vůbec nespáchali? Nebo je snad za návrhem myšlenka ještě sofistikovanější – zločinci se budou dále domlouvat, ale protože nebudou skryti v anonymitě, policie je pokaždé hbitě polapí a včas tak předejde jejich zločinům? Takové úvahy by byly…hm…zajímavé, jen kdyby se netýkaly 6,5 milionu lidí. Opravdu je reálné, že by nás zrušení anonymity před něčím ochránilo? A pokud snad ano, zvýšilo by se tím naše bezpečí natolik, aby to vyvážilo a odůvodnilo zásah do práv milionů obyvatel této země? Nebo si snad někdo vážně myslí, že většina uživatelů anonymních karet jsou zločinci, protože kdo nemá co skrývat, nepotřebuje být v anonymitě? A co v zemích, ve kterých byla anonymita zrušena? (Byť v mnoha z těch, které jsou nám často uváděny jako vzor, se tak stalo pouze částečně a s různými výjimkami a úlevami.) Snížilo se tam procento kriminality? Nebo se zvýšila její objasněnost? Připadá mně, jako by si autoři návrhu na zrušení anonymity předplacených karet takovéto otázky vůbec nepokládali.
Myšlenka zrušit anonymní karty má, i přes výše uvedené, své kouzlo, nejen pro nadšené čtenáře románů George Orwella. Kromě právě zmíněných pochybností však s sebou řadu otazníků přináší i její potenciální praktická realizace:
Otazník první: možnost kontroly?
Každá povinnost je vynutitelná pouze v míře, ve které je kontrolovatelná. A to je u předplacených karet velmi diskutabilní, ne-li přímo nemožné. Z povahy věci – u předplacené karty neplatím žádná měsíční vyúčtování, můj operátor po mně stěží může někdy něco vymáhat, tedy není nikdo, kdo by zjistil, že jsem svou SIM kartu už dávno nepředal sousedovi, kamarádovi, náhodnému známému, či ji jen neztratil… Skutečně účinná možnost kontroly prostě neexistuje. Tedy pominu-li brutální variantu (když už jsme u toho Orwella) implantovat karty účastníkům rovnou do těla, po vzoru psích čipů…Obávám se ale, že by to naštěstí stejně nebylo možné. Pokud si uvědomuji správně, lidské tělo si už před časem nechala patentově chránit jedna velká nadnárodní softwarová společnost a ta by patrně takovýto zásah do předmětu svého patentu nedovolila…
Otazník druhý: nostalgie po frontách?
Již dnes u nás existuje 6,5 milionu předplacených karet, jejich účastníci se přitom nikdy nikde neregistrovali. Abych parafrázoval nerudovskou otázku: Kam s nimi? Jakým způsobem přimět těchto 6,5 milionu lidí k tomu, aby navštívili prodejnu svého operátora? Nebo by se snad registrovali na obvodním oddělení policie? Tato druhá možnost by měla jistě svá pozitiva – každému by se mohly rovnou sejmout otisky prstů, odebrat vzorek DNA - pro každý případ…Přesto však ve mně představa takovýchto manévrů, při nichž by se miliony lidí šly postavit do fronty, vyvolává skutečně hluboký obdiv. Osvěžme si paměť vzpomínkou na relativně nedávnou výměnu řidičských průkazů. Mimochodem, měnilo se jich tehdy „pouhých“ 2,7 milionu.
Otazník třetí: říše pohádkových bytostí?
Samozřejmě je možno povinnost registrace vztáhnout pouze na nové účastníky a ty stávající nenutit, aby se povinně legitimovali, místo toho je nechat pouze nahlásit své údaje, třeba telefonicky. Pomiňme nyní na chvíli nesmyslnost takového řešení - takto to učinili v některých sousedních zemích, poté co ostatní řešení vyhodnotili jako nereálná. Překvapivě pak zjistili, kolik jejich občanů se jmenuje Mickey Mouse, či Michael Jackson…
Hlavní však pro mne stále zůstává otázka PROČ? Kolik asi zločinců se může skrývat mezi oněmi šesti a půl miliony. Desetina? Snad ne! Jedna setina? To by bylo stále 65 tisíc..., což se zdá být docela nadnesené číslo. Přesto však, i kdyby jich byla setina, tedy celé jedno procento, skutečně bychom kvůli tomu měli šikanovat zbylých 99 procent slušných lidí? To vše při vědomí toho, že „zločinci“ mají k dispozici řadu velmi snadných řešení jak celé to cvičení obejít – například naverbovat si bílé koně, či předplacenou SIM kartu někomu téměř bez rizika ukrást (Ruku na srdce, kdo z nás by hlásil na policii krádež SIM karty, na které měl kredit ve výši několika desítek korun? Resp. koho z nás by s tím policie nevyhodila?).
Možná připadá do úvahy ještě jedna alternativa. Místo složité registrace, místo front na prodejnách prostě zákonem uložit všem operátorům veškeré anonymní účastníky okamžitě vypnout. Zabily by se tak dvě mouchy jednou ranou – kromě okamžitého zrušení anonymity se na trhu vytvoří prostor pro dalšího operátora. Se 6,5 miliony zákazníků by se snadno mohl stát jedničkou a stát tak bude v nelehké době moci vydělat hromadu peněz na prodeji další telekomunikační licence! Absurdní? Doufám, že ano…
Miroslav Uřičař, General Counsel, T-Mobile Czech Republic
Článek vyjadřuje osobní názor autora, nikoli oficiální stanovisko společnosti
