Barack Obama uznal právo muslimů na vybudování mešity pouhé dva bloky od plochy, na níž stála kdysi tak pyšně se vypínající newyorská „Dvojčata“. Den slavnostního zahájení stavby byl stanoven, Ameriko div se, na 11. září 2011. Mnozí Američané nyní protestují a dovolávají se památky obětí z doby před devíti lety. Ačkoli nepovažuji oficiální výklad oné osudné události z roku 2001 za věrohodný, mám za to, že tento teroristický čin byl v radikálně islamistickém prostředí opravdu zosnován. Jeho vlastní provedení, jakož i to, že k němu vůbec došlo, je ovšem opředeno tolika nejasnostmi a zřejmými rozpory, že je zcela na místě se ptát, komu všemu ještě mohlo záležet na tom, aby se tato ničivá akce uskutečnila. Proto považuji za zcela oprávněné onu oficiální interpretační linii události kriticky prověřovat a zkoumat. Snad k tomu svým malým dílem přispěje i nedávno vzniklý internetový server Free Globe.

Ať už je pozadí událostí z 11. 9. 2001 jakékoli, ani mne netěší, když v USA či u nás v Evropě přibude byť i jediná mešita. Islám je falešným náboženstvím, v němž je málo místa jak pro pravdu, tak pro Boží milosrdenství. Přesto nevím, zda bych se demonstrací proti jejich budování na půdě Nového Yorku aktivně účastnil. Jednak vím, že v ještě větší blízkosti Grand Zero jsou dvě jiné mešity, ale daleko více než tyto stavby mne v okolí Ground Zero, které jsem si před pár lety prošel, popuzovalo množství obchodů s pornem či reklam na místní peep show. Proti nim však nikdo z místních, pokud vím, nedemonstruje.

Dějinami USA se jako červená nit vine vědomí své vlastní výjimečnosti a blahodárnosti pro svět. Tento postoj má mnoho podob, některé polohy jsou více religiózní, jiné radikálně sekulární. V dnešních USA mají největší misijní potenciál levicový liberalismus a pseudopravicový neokonzervatismus. Po pádu železné opony jsme mohli být svědky jejich dialektického působení i na půdě národů a zemí, zamořených komunismem. Jejich výboje v civilizačně a kulturně odlišných koutech světa se však nesetkávají s tak otevřenou náručí, s jakou byly přijaty duchovně dezorientovaným člověkem postsovětské zóny.

Proto je dobré zamyslet se i nad tím, jak asi obyvatelé Bagdádu vnímají, když na jejich půdě pod přezdívkou Zelená zóna vyrostla nikoli budova, nýbrž hnedle celé město. Co si asi obyvatelé islámských států myslí o vyspělosti kultury, působící na svoje i cizí mladé generace v duchu MTV? Co to asi vypovídá o duchovním stavu „Západu“, když jedním z prvních „humanitárních“ výsadků, kromě vlastních okupačních vojsk, byla delegace Společnosti pro plánované rodičovství s tunami rozličných antikoncepčních přípravků a návodů pro „sex bez následků“? A zamysleli jsme se někdy nad tím, kolik je v arabsko-islámské kolektivní paměti uloženo „jedenáctých září“, při nichž trpěli a umírali zbraněmi „Made in USA“ jejich civilisté?

Myslím, že americká společnost má před sebou větší výzvy, než je boj proti stavbě mešit a za poameričtění muslimů v arabském či perském světě. Zřetelný hospodářský úpadek a dramaticky se prohlubující deficit veřejných financí snad přiměje americké politické elity k opuštění své výbojné zahraniční politiky. Takový krok by vedl k oslabení stále velmi vlivného neokonzervativního proudu, pro nějž jsou tzv. morální hodnoty jen pouhou zástěrkou snahy o rozšíření a posílení proizraelsky koncipované americké hegemonie ve světě.

Mají-li být USA příkladem pro ostatní, musí s nápravou společenských poměrů začít u sebe. Pokud tak neučiní a současně nepřestanou působit v duchu poslání, zformulovaným předním americkým neokonzervativcem Michaelem Ledeenem (viz níže), pak 11. září 2001 bude jen pouhou epizodou v řetězci tragických událostí příštích.

„Naším křestním jménem je tvořivé ničení, jak doma, tak v zahraničí. Každým dnem strháváme starý řád, od obchodu po vědu, literaturu, umění, architekturu a film, politiku a právo. Naši nepřátelé tento vír energie a tvořivosti vždy nenáviděli, neboť ohrožoval jejich tradice (ať už byly jakékoli) a zahanboval je pro neschopnost držet s námi krok. Bojí se nás, když vidí, jak rozvracíme tradiční společnosti. Nemohou se cítit bezpečni, pokud existujeme a je to právě naše existence, nikoli naše politika, jež ohrožuje jejich legitimitu. Aby přežili, jsou nuceni nás napadat, stejně jako my musíme zničit je, abychom postoupili vpřed v našem dějinném poslání.“