Kulturní šok. Téma uvodní přednášky pro mezinárodní studenty na Zélandu. Moje první reakce na to, že by mi mělo být z těch neuvěřitelně přátelských Kiwíků (Novozélanďanů) špatně? Haha. Jenže o pár minut později jsme si zahráli v té obrovské posluchárně na první pohled neškodnou hru, která mi měla do dalšího pobytu tady lecos napovědět. Přednášející vždy vyřkli jméno státu, jehož příslušníci se následně postavili a ostatní je uvítali na University of Otago potleskem. France - zvláštní, jen 6 lidí; Singapoure - dva odvážní kluci s bojácným úsměvem se ukázali 600člennému publiku; Denmark - za bouřlivého potlesku se čtyři zlaté hřívy zaleskly v davu; Germany - zatím nejpočetnější eskadra o síle 12 studentů; Japan - pětičlenná skupinka vysmátých Japíků povstala a moje myšlenky se pomalu začaly přesouvat k otázce, odkud všichni ti ostatní lidi jsou? A pak se země pohnula. Ne, to 7,4 zemětřesení přišlo až o dva měsíce později. Milá paní s mikrofonem jen nadšeně vykřikla United States of America, což vyprovokovalo 450 Američanů k tomu, aby se zvedli ze židlí. Když bylo ale 80 procent auly na nohou, nezůstalo moc lidí, kteří by mohli stojící odměnit potleskem (zaslechl jsem ale nějaké zděšené výkřiky), takže si Amíci zatleskali sami.
Byl jsem sice překvapen, ale rozhodně ne vyděšen. Spojené státy přeci patří do stejného kulturního okruhu, kterému se akademicky říká ‘západní’, jako Evropa. To jsem si ale trochu pomíchal teorii s praxí. Žít obklíčen skupinou Američanů totiž není až tak snadné, jak jsem si myslel. Samozřejmě, v Dunedinu nejsou jen Američané, ale takový international student (například já) se většinu času pohybuje v místní unipolární, pokud bych měl použít odborný výraz, komunitě výměnných studentů. Když navíc se třemi bydlíte, je dost těžké se jim vyhnout.
Na první pohled jsou Američané docela příjemní a hlavně veselí. Oni jsou vlastně pořád tak nějak veselí. Alespoň se teda neustále smějí. Hm, možná až trochu moc. A možná trochu moc nahlas. De facto všechno, co se jich týká, je nějak příliš nahlas. Ne, já nejsem žádný introvert, který nade vše miluje ticho, klid a samotu. Ale jsou prostě chvíle, kdy člověk chce být sám a ne se za každou cenu usmívat. Oprava: , kdy Evropan potřebuje být sám a ne se za každou cenu usmívat. Američan totiž nikdy nesmí být sám, leda tak nějaký čerstvě naturalizovaný imigrant. V tomto jsem odhalil další teoretickou nesrovnalost. Ve škole mě učili, že jedním z hlavních znaků americké kultury je individualismus. Ten, kdo tohle vymyslel a obhajuje, by si měl urychleně udělat výlet přes Atlantik.
Hlavním heslem amerického studentstva je čím více lidí, tím lépe. Na párty by to občas mohlo platit, ale oni nedokáží sníst ani svoje ranní cereálie sami. Nedělá jim problém vzít si svou krabici a láhev mléka, udělat si ranní obchůzku po okolních domech a zahnízdit tam, kde je nejvíce lidí. Musíte si přeci někomu postěžovat, že ty zdejší cereálie křupají nějak jinak než v USA. A vůbec nevadí, že už byl tento dojem diskutován včera i minulý pátek. Tadyhle Jake to ješte neslyšel. Co si o tom myslíš, kámo? Tohle téma je nevyčerpatelné a za každých okolností se mu dá pořádně zasmát. Nemusíte se smát upřímně, ale je třeba držet ten team spirit, chápete?. Psát esej nebo se učit na test je potřeba také dělat alespoň v 10 lidech. To, že každý studuje něco úplně jiného, vůbec nevadí.
V takové společnosti se začnete po pár dnech cítit opravdu divně. Předstírání smíchu a snaha zapadnout vám sice nějaký kredit u Yankeeů vynese, duševně to ale moc nenaplní. Je dobré zkusit mluvit s někým z nich separátně, přestože je z výše zmíněných důvodů těžké se do takové situace dostat. Pak ale narazíte na obranný val známý jako masová kultura. Téměř každý Američan tento val, ať už tlustší či tenčí, má. Když se ale člověk snaží a použije nějaké to dobývací náčiní, dovnitř se dostane. Tam je pak občas možné najít poklad, jindy jen prázdnou místnost. Ale i po tomto úspěšném objevu je dotyčný schopen odpovědět “awesome” na vaše oznámení, že jdete do obchodu (a nemyslet to ironicky!). Vše musí být totiž minimálně cool, ale většinou spíše amazing či awesome. Jakýkoli film jde například zhodnotit spojením best movie ever.
Naštěstí na světě nejsou jen Američané, i když je uslyšíte zaručeně všude. I Evropa má své misionáře v tomto v posledních dnech antarktickém podnebném pásu. Jsem za to starému kontinentu vděčný, protože díky jeho vyslancům a vyslankyním z Německa, Švýcarska, Francie či Dánska se mi snad podaří ubránit sarkasmus, ironii, ale také gentelmantství a eleganci (nově objevené hodnoty po setkání s Amerikou), před tou masivní kulturní lavinou, která z člověka smete opravdu vše, ale nic moc nového nezanechá.
* Znám dobře teorie o americké kultuře. Prosím, nepoučujte mě o studiích pana Hofstedeho a berte mé řádky trochu s nadsázkou.
