Řídil jsem Osvětim

Paměti Rudolfa Höße vznikly v jeho polském zajetí těsně po druhé světové válce, jsou napsány na 114 stranách a autor v nich líčí svůj život od útlého dětství. Nechci zde rozbírat různé peripetie jeho života (to ať si případný zájemce prostuduje sám), chci se zaměřit na jeden aspekt jeho vzpomínání – na „konečné řešení židovské otázky“. Součástí českého překladu Hößových pamětí je také kratší pojednání, které nese název „Konečné řešení židovské otázky“ v koncentračním táboře Osvětim. Jedná se o jednu z jeho výpovědí, jež je datovaná v Krakově roku 1946. V ní bývalý velitel Osvětimi vydává svědectví o přípravě a realizaci „osvětimského projektu“ od chvíle, kdy ho přímo oslovil Heinrich Himmler, aby se této „tvrdé a těžké práce“ chopil s vervou mu vlastní.

Pokud existuje nějaký jednoznačný rys, který by se dal vypozorovat v Hößově reflexi toho, co prováděl, pak by to zajisté byla racionalita. Jak vyplývá z jeho poznámek, vždy k vyhlazování vězňů přistupoval jako ke svému zaměstnání. S trochou nevhodné nadsázky by se dalo říci, že pokud by mu Himmler tehdy v roce 1941 nařídil vybudovat továrnu na vojenské ešusy, začal by jednat úplně stejně. To bychom měli mít na paměti, pokud se snažíme pochopit nacistické zločiny. Svou první obhlídku místa budoucího tábora, při níž nalezl tamní selský dvorec vhodný pro jeho plán, popsal následovně: „Propočítali jsme, že v prostorách, jež bylo možno pro tento účel využít, lze po utěsnění proti úniku plynu usmrtit vhodným plynem najednou přibližně 800 lidí. To odpovídalo skutečné pozdější kapacitě.“ Jeho naprosto suchý a úřednický výklad postrádá jakýkoli etický rozměr. Obdobě studeně hovoří i o spalovnách mrtvých těl: „…krematoria nesměla být daleko od tábora, protože po skončení likvidačních akcí mělo být plynových prostor a svlékáren užíváno jako umýváren.“ Jeho přístup k věci se nám dnes jeví jako zrůdný, ač bychom ho v jiné situaci bezpochyby ocenili. Rudolf Höß ale bohužel nevyráběl ešusy, ale vraždil lidské bytosti.

Někdy úplně nedomýšlíme rozdíl mezi vyvražděním a vyhlazením. A přece tento rozdíl zakládá výjimečnost celého holocaustu. Nacistům, včetně Rudolfa Höße, nešlo pouze o usmrcení milionů lidí. Cílem bylo úplné vymýcení „nečistých“ národů z jeviště dějin. Proto osvětimský velitel jasně říká, že smrt v plynové komoře neznamená konec jeho práce. Je třeba zlikvidovat jakékoli pozůstatky. V Chełmnu toho byl svědkem: „Popel byl rozsypáván po lesích v širokém okolí, pevné zbytky byly napřed rozemlety na prach v drtičích kostí.“ Ve svém táboře postupoval obdobně: „Jemný popel byl nákladními auty odvážen k Visle, tam se lopatami vhazoval do říčního proudu, který jej okamžitě začal unášet pryč a popel se rozplynul.“ A s ním se navěky rozplynuly i mnohé lidské bytosti. K úplnému zatracení a zapomenutí mělo přispět i ničení dokumentace: „V Osvětimi musely být všechny materiály, z nichž by bylo možno učinit si představu o těchto počtech[myšleno o počtech usmrcených], podle rozkazu RFSS[velitel SS] po každé větší akci spáleny.“  Přichází totální vyhlazení, které Rudolf Höß dovedl takřka k dokonalosti.

To všechno prováděl velitel Osvětimi, alespoň dle vlastních slov, bez jakékoli krutosti. V pamětech píše:„Možná že jsem v rozčílení z nepořádků nebo projevů nedbalosti, na něž jsem narazil, vyřkl nejedno zlé slovo, vypustil z úst výrok, kterého jsem se neměl dopustit. Ale nikdy jsem nebyl krutý – nikdy jsem se nedal strhnout k týrání.“ Vzhledem k okolnostem se tato věta může jevit jako směšná a urážející, má však svou zásadní vypovídací hodnotu. Höß totiž nepopírá, že by se nepodílel na masovém vyhlazování lidí. Lpí ale na tom, že to neprováděl s cílem někomu primárně ubližovat. Dělal to, jak nejlépe uměl a to nejen ve smyslu technického provedení ale také ve smyslu slušného chování. Rudolf Höß svůj byrokratický a „čestný“ přístup dovedl až do absurdního konce, když napsal: „Všechny takové věci se však v Osvětimi děly a já jsem za ně odpovědný. Neboť už táborový řád říká: Velitel tábora je plně zodpovědný za veškeré dění v rámci jeho tábora.“

Na závěr je třeba říci několik shrnujících slov. V žádném případě nebylo cílem tohoto článku jakýmkoli způsobem snižovat vinu Rudolfa Höße. Spíš chtěl čtenáři nastínit jeden z možných způsobů promýšlení holocaustu. Paměti osvětimského velitele jsou totiž jedinečným pozůstatkem minulosti, jenž dokresluje největší zločin lidstva. Dokresluje ho v tom směru, který v předmluvě k pamětem nastínil jejich německý vydavatel Martin Broszat: „Na Hößově případu se s veškerou naléhavostí ozřejmuje, že masové vraždění se nemusí nutně pojit s osobní krutostí, s ďábelským sadismem, brutální drsností a takzvanou „zvířeckostí“, tedy s atributy, které lidé naivně přimýšlejí vrahům.“ Na úplný závěr ještě připojuji slavný epigram Leonarda Cohena věnovaný Adolfu Eichmannovi, který je považován za jednoho ze strůjců holocaustu a který byl v Izraeli popraven v roce 1962:

Všechno co je třeba vědět o Adolfu Eichmannovi

Barva očí.......................běžná

Barva vlasů..................běžná
Váha......................průměrná
Výška....................průměrná
Zvláštní znamení.........žádné
Počet prstů na rukou...deset
Počet prstů na nohou...deset
Inteligence............průměrná

A co jste čekali?
Pařáty?
Přerostlé řezáky?
Zelenou pěnu u huby?
Šílenství?