V diskusi o důchodové (ne)reformě v Hospodářských novinách se víceméně opakovala standardní tvrzení zastánců reformy (Jiří Rusnok) i jejich odpůrců (Vladimír Špidla). Stejnou debatu jsme mohli vést před deseti lety, kdy byl ještě Rusnok náměstkem Špidly a tehdejší ministr sociálních věcí mi s klidnou tváří tvrdil, že žádná reforma není třeba, neboť roste produktivita práce a proto v pohodě uživíme více důchodců. Od té doby sice Vladimír Špidla zřejmě uznal koncept relativního důchodu (není rozhodující, jestli si za důchod koupíme stále stejný počet pecnů chleba, ale jaký je důchod v poměru k našemu předchozímu příjmu), ale jinak je to stále stejná debata.
Jeden argument ale, podle mého názoru, nelze přejít mlčením. Vladimír Špidla ukončil svůj článek vzletně: "Stát nemůže zákonem občanovi vnucovat riziko." ... Jakže? "Vnucovat riziko"? To by bylo od státu opravdu ošklivé! Takže udržovat systém, kde víme, ze polovina našich odvodů vyletí do vzduchu je lepší, než nebohé občany vystavit riziku, že třeba jeden rok přijdou o 10, nebo možná i 20 procent úspor, aby příští rok zase 9,3 procenta získali? S takovou averzí k riziku opravdu žádný racionální model zabezpečení pro stáří neumí počítat a řádná reforma ani možná není.
Ale možná má Vladimír Špidla pravdu, možná je opravdu pro plátce odvodů do českého důchodového systému snesitelnější představa pomalé eroze systému v rukou politiků, kteří nás stále budou konejšit, že na změnu je času dost. Stěžovat si pak budeme moci jen sami sobě.
