V Česku se chystá důchodová reforma, která bude zřejmě mnohem opatrnější, než jaká proběhla v řadě okolních zemí. Vláda zřejmě umožní vyvedení části odvodů na soukromé spoření, budou to však jen 3 procenta mzdy, a navíc jen pro lidi mladší 35 let a pokud k nim přidají minimálně další dvě procenta ze svého.

 

V tisku a v blogosféře však i proti takovéto mírné reformě panuje velká nedůvěra a dobrých 90 procent všech komentářů pod jakýmkoliv článkem o důchodové reformě je ostře odmítavých (slušně vyjádřeno). Většina komentátorů především vyjadřuje obavy z „rozkradení“ úspor ve fondech. Zřejmě jde o reflexi současné nálady v Česku, kde se zcela vytratila důvěra ve veřejné instituce a za každým záměrem vlády (či kraje, magistrátu, obce…) každý hledá pokus přihrát vhodný kšeft kamarádům, nebo si přímo nakrást do vlastní kapsy. To je samozřejmě tristní situace, která vypovídá o úrovni správy věcí veřejných v Česku.

 

Na druhou stranu je nezpochybnitelný fakt, že dnes v Česku funguje deset důchodových fondů, které spravují téměř 250 miliard korun a nikdy z nich nikdo nic neukradl, stejně jako se nic neztratilo z otevřených podílových fondů, které mají ve správě dalších 250 miliard. Takže není jasné, proč by zrovna penzijní reforma měla být tak skvělou příležitostí k rozkrádání.

 

Nicméně, každý ekonom by měl být schopný názory většiny lidí vnímat a respektovat, neboť nálady lidí často rozhodují o úspěchu či selhání i těch nejzákladnějších ekonomických transakcí. Když nebudu věřit svému obchodníkovi, své bance či svému penzijnímu fondu, budu se jim vyhýbat a ekonomika bude strádat. Právě proto by ale ekonomové (nebo jak se u nás říká „ekonomičtí analytici“) měli dvakrát měřit, co veřejnosti říkají, neboť jejich názory mohou ovlivnit, co si budou myslet ostatní lidé a pokud budou ekonomové tvrdit, že něco zaručeně špatně dopadne, lidé jim nakonec možná uvěří a, hle, ono to opravdu špatně dopadne.

 

V této souvislosti jsem dlouho přemýšlel, zda a jak reagovat na aktivity ekonomů Šichtařové a Pikory, kteří se rozhodně postavili proti penzijní reformě, například ve svém klipu. Dokud ale Pikora a Šichtařová brojili proti důchodové reformě pomocí nadsázky, šlo to brát jako emotivní názor lidí, kteří na něco mají silný názor (a kromě toho nemají nic proti publicitě). Pokud ale Vladimír Pikora uveřejňuje své další články pod smrtelně vážným označením „analytik finančních trhů a makroekonom“, pak už je třeba na ně nasadit normální, analytická měřítka. A v tom okamžiku se argumenty pana kolegy Pikory hroutí jako domeček z karet.

 

Například v článku „Důchodová reforma a rating“ uvádí Pikora jako odstrašující příklad důchodových reforem Maďarsko a Polsko, kde se současné vlády snaží reformy zvrátit, či alespoň omezit. Ponechme stranou, zda je to dobrý nápad (to ostatně z článku ani není jasné). Ze židle mě zvedla až závěrečná věta článku Vladimíra Pikory: „Stále se inspirujeme ze zemí, kde bych nechtěl žít a kde mají až moc hospodářských problémů.”. Ech, nemám tušení, kde by pan Pikora chtěl žít a souhlasím, že Maďarsko má ekonomických problémů nad hlavu (za žádné ale nemůže důchodová reforma).

 

Ale Polsko? Fakt? Finančně-makroekonomicky? Polská ekonomika vloni vzrostla o 4 procenta (česká o 2,3 procenta). V roce 2009 Polsko rostlo o 1,7 procenta (česká ekonomika ztratila 4,1 procenta)… Dlouhodobý pohled je stejně výmluvný: za první dekádu se objem polského HDP zvýšil o 46 procent, zatímco českého o 37 procent. A od začátku ekonomické transformace se polská ekonomika více než zdvojnásobila, zatímco česká vzrostla o 41 procent. Mně se taková čísla zdají vcelku přesvědčivá. A protože mám rád Chile a myslím si, že o té zemi víme v Česku strašně málo, nedá mi to a uvedu ještě čísla o chilské ekonomice: za posledních deset let vzrostla o 50 procent, za dvacet let pak více než trojnásobně!

 

Určitě za to nemohou jen důchodové reformy, ale rozhodně by každý ekonom měl mít před těmito čísly pokoru a ne jen rozšafně psát o tom, kde by chtěl žít. Taková analýza je dobrá tak do hospody