Srovnávat italskou politickou scénu, ačkoliv často podobně barvitou a hlučnou, s tou arabskou by zřejmě bylo poněkud přehnané, ale kdo ví, jestli záběry nespokojených mladých Severoafričanů, kteří protestem proti místním brutálním vládám často riskují svůj život, přeci jen podvědomě nezapůsobily i na mladé zoufalé Italy.

Zdá se, že se něco opravdu začíná měnit i v Itálii, kde již 17 nerušeně vládne populistický hypnotizér nejslabších a nevzdělaných sociálních vrstev. V květnu se konaly v mnoha italských městech komunální volby. Ostře sledován byl zejména průběh voleb v Neapoli a v Miláně, kde se sám Berlusconi, jist svým vítězstvím, osobně angažoval v podpoře znovuzvolení dosud úřadující starostky Milána Letizia Moratti, manželky mocného ropného magnáta Moratti. Aby oživil svou skomírající vládu (denodenně oslabovanou nejrůznějšími temnými vyděrači, kteří mu draze prodávají své hlasy potřebné k udržení těsné sněmovní většiny), udělal z těchto komunálních voleb určitý druh referenda o jeho vládě i jím samotným.

Prohrál. Občané Milána se nenechali zastrašit paranoidní politickou kampaní pravice a nesmyslnými vyhrůžkami, že vyhraje-li kandidát středo-levice, tak se italská metropole stane velkým romským táborem - a šli volit pro opozici. Giuliano Pisapia se tak stal prvním levicovým starostou v poválečné historii města.

 Mezitím Neapol, která zoufale hledá cestu ven z bludného kruhu nezaměstnanosti a organizovaného zločinu, zvolila do čela města bývalého soudce: Luigi De Magistris překvapil všechny a dostal neuvěřitelných 63,2 % hlasů oproti 27 % prvního kola. Berlusconim podporovaný kandidát prohrál. K těmto dvěma velkým městům se přidává celá řada středně velkých měst, která volila levici: Torino, Trieste, Bologna, Cagliari... dokonce malé městečko u Milána, Arcore, kde má italský plutokrat svoji obrovskou vilu a kde se konaly sexy večírky a bunga-bunga, volilo levici!

K tomu se, po pouhých dvou týdnech, přidala referenda. Po 16 letech nezdařených referend kvůli nízké účasti voličů získala poprvé od roku 1995 čtyři referenda potřebné kvorum 57 %, přičemž minimum je 50 % + 1 hlas, a staly se právoplatnými. Opět překvapivý výsledek: díky zhruba 95% podpoře lidé rozhodli, že Itálie se nebude vracet k jádru, jak plánoval Berlusconi, že vodohospodářství nebude muset být nutně privatizováno, jak toužili podnikatelé napojení na Berlusconiho a že imunita, kterou si sám vládce z Arcore našil pro svoji ochranu, není platná, protože všichni občané si mají být před zákonem rovni.

Berlusconi tedy prohrál dvě velké bitvy: komunální volby a referenda. V obou případech věřil, že pozitivní výsledek posílí jeho vládu, ale mýlil se. Zdá se, že mnoho Italů začíná být konečně opravdu znechuceno a unaveno jeho prázdnou a lživou rétorikou plnou nedodržených slibů. Vidí kolem sebe čím dál těžší realitu: nefungující stát, nezaměstnanost, organizovaný zločin a korupci. A pomalu jejich odvracejí záda proti němu.

Je to začátek jeho konce? Mnozí, včetně mě, si myslí, že ano. Ale nebude to rychle ani hladké. Ačkoliv opozice hlasitě volá po jeho demisi, Berlusconi zřejmě zůstane u moci, pokud to jen půjde. A to z jednoho prostého důvodu: opustí-li křeslo premiéra, čeká ho celá řada procesů, před kterými by se již nemohl bránit zákonným štítem nebo takzvanými zákony „ad personam“, čili šitými na míru, aby ho chránily před spravedlnosti. Na rozdíl od Česka, kde se mříže věznic za nějakým politikem ještě nezavřely, v Itálii se to již stalo mnohokrát.

 Posledním slavným případem byl bývalý hejtman Sicilie Totò Cuffaro, ne náhodou politicky blízký pravici, který byl odsouzen kvůli spolupráci s mafií a který nyní sedí v cele. Proto, ačkoliv vzdálená a těžko realizovatelná, možnost zatčení Berlusconi opravdu existuje - pokud ovšem neuteče ze země, jak to udělal jeho bývalý velký politický spojenec a patron Bettino Craxi, který před italskou justicí utekl do Tuniska, kde zemřel. Nedávno si Berlusconi koupil obrovský rezort a krásnou vilu na ostrovech Antigua. Možná, že dopadne podobně.

Je tedy jasné, že jeho zánik bude ještě dlouhý a bolestivý. Rozpad korupčního a protekcionářského systému, který ho drží u moci, nebude záležitostí jednoho dne ani jednoho měsíce. Ale již teď je patrné, že příživníci, kteří kolem něho parazitovali, ho buď začínají opouštět, anebo naopak, jako v případě Ligy Severu, se z něj snaží vytěžit maximum ještě před definitivním kolapsem.

Že by přece jen Jugo začal silněji a tepleji vát i na Itálii?