Německá energetická společnost RWE uzavřela exkluzivní strategickou dohodu s ruským plynárenským gigantem Gazprom. Veškeré energetické projekty budou nejprve exkluzivně projednávány právě s Gazpromem.

Komentátor Reuters Jason Bush Němce před úzkou vazbou na Gazprom varuje. Podle něj je zjevné, že Gazprom je na cestě k tomu, aby v RWE brzy ovládl významný podíl. Druhý největší německý producent elektřiny je v poslední době finančně oslaben a potřebuje nutně nové prostředky na investice. Bush upozorňuje, že RWE potřebuje sehnat 18 miliard eur na zelené investice. Naopak ruský Gazprom cítí na německém trhu velkou příležitost: rychlé odstavení jaderných elektráren povede k razantnímu zvýšení poptávky po elektrárnách plynových.

Komentátor Německo varuje: Závislost na ruském plynu je už čtyřicetiprocentní a ceny plynu jsou v Německu dvakrát větší než na britském trhu.

A co máme říkat my? Závislost na ruském plynu je téměř úplná a náš páteřní distributor plynu bude podle všeho brzy v ruských rukou. Co s tím může dělat vláda? Obávám se, že už toho moc nevymyslí.

Nástupu Gazpromu do Německa by si měli dobře všimnout ti, kteří tolik oslavují německý ústup od jádra a zrychlené investice do obnovitelných zdrojů. Ty investice totiž musí někdo zaplatit a ruské peníze se budou hodit.

Italský ministr financí Giulio Tremonti promluvil o eurokrizi básnicky a pateticky: „Krize prostupuje světem jako mutant… Evropa si dává schůzku s osudem. Spása nepřijde skrze peníze, ale skrze politiku. Jenže politika nemůže udělat žádné další chyby. Jako na Titaniku vás nemusí zachránit ani to, že jedete v první třídě.“

V té první třídě má jet asi Německo. Ale je to opravdu tak zřejmé? Ve všech těch zprávách o Řecku a Itálii minulý týden zaujala zpráva Mezinárodního měnového fondu o Německu. Většina Němců je nyní přesvědčena, že Německo čeká zlatá dekáda úspěchů a růstu (podporuje to například německý Ifo Institut). MMF ale upozorňuje, že současný růst přes tři procenta a více je pouze cyklický, což je prý běžné pro ekonomiku silně orientovanou na export. Investice v Německu jsou relativně nízké, ale dlouhodobá růstová perspektiva je prý nižší než ve Spojených státech. Tak uvidíme, kdo bude mít nakonec pravdu, jestli německé sebevědomí, nebo analýza MMF.

Jean Pisani-Ferry píše na serveru Eurointelligence, proč je na světě běžné, že jestřábí politiku nakonec zavádí holubice a naopak. Angela Merkelová zachrání Řecko, socialista Papandreu rozebere řecký sociální stát, Barack Obama bude škrtat v rozpočtu, Čínu navštívil Nixon apod.

Má to prý logiku. Voliči prý lépe akceptují pravicové reformy od levicového politika a jestřábí politiku od holubice, protože chápou, že nejde o ideologickou hračku, ale o národní zájem. Podobně to dopadne s Christine Lagardeovou v čele MMF. Evropané si myslí, že drží MMF pevně v rukou, ale paradoxně bude muset MMF v době Lagardeové své angažmá v Evropě omezit.

A nyní tip od čtenáře žijícího v Německu. Deutsche Bundesbahn objednala u firmy Siemens 300 nových vlakových souprav IC za 1,3 miliardy eur. To vychází asi na 100 milionů korun za soupravu.

České dráhy pořídily rovněž u Siemensu soupravy Railjet za 4,8 miliardy korun.

To vychází na 300 milionů korun za soupravu. Jsou ty české vlaky třikrát luxusnější, delší a větší?
Dodejme, že pokud výpočet sedí, tak to vlastně zapadá do celkového kontextu. Pandury si – jak známo – v Portugalsku pořídili čtyřikrát levněji.

...

Se čtenáři Auditu se tímto na dva týdny loučím a přeji hezké léto.