Ale jedna věc mne zarazila: Proč vykládáme pohádky skutečností a trochu se na pohádkáře zlobíme, že vytvořili iluze? Proč radši skutečnost nevkládáme do pohádek, mýtů, podobenství? Přesně tak, abychom skutečnost pochopili, abychom ji unesli a abychom se alespoň trochu nakonec i poučili. To při své analýze někteří z autorů udělali a také i občas dělají, což je jim ke cti. Musím se přiznat, že mne to čtení nadchlo, motivovalo, že bych se s nimi hádal a jinde zas horlivě přisvědčoval. Každopádně jsem se neudržel a píšu:

Generální mýtus
Každou civilizaci držel mýtus o dobru a zlu. V různých podobách a úrovních předával nejzákladnější rozměry bytí. Zvláštní je pozorovat místy cynismus a jinde sladkobol generálního mýtu. Naši civilizaci stále moderuje evangelium, které je většinou lidí přijímáno jako mýtus. V jedenadvacátém století se část světa ještě snaží podle něj žít a dělá z něj odvary; ty jsou jakýmsi pravidlem, které je žel porušováno a proto nemá velký vliv.
Pro některé je samo evangelium mocí, tudíž jim tolik nejde o vyprávěný a tradovaný příběh a literární zpracování. Tvrdí, že za tím vším je sám autor, proto je možné se ho dovolat a žít s ním. Myslí se tím, že se do toho příběhu dá vstoupit a že v tom našem dnešku působí stejná moc, jako kdysi. Tam se řadím já a opatrně řeknu, že tento postoj je obecně křesťanský.

Měkká verze
A každý ten mýtus ve své základní podobě byl příliš složitý a prorostl do skutečnosti, když strážci toho mýtu dostali příděl skutečné pozemské moci. Naprosto pochopitelně se tedy vytvářely pohádky, které vyhrabávaly ještě starší mýty a disidentsky šeptaly to, nač se už nesmí moc věřit. Tak se do pohádek o dobru a zlu dostaly všechny možné stíny minulosti. Ty byly tolerovány strážci generálního mýtu proto, že se o nich uvažovalo jako o dětských říkankách, ze kterých se časem vyrůstá.
I mezi křesťany narostli lidé, kteří vyprávěli příběhy s přesvědčením zachovaným z dětství. O pohanských mýtech sice věděli, že jsou lží, ale zdaleka ne jen tak obyčejnou, protože jde o lež prošeptanou skrze stříbro. A proto je jim třeba naslouchat. Tak nějak to vyjadřuje C. S. Lewis, velký křesťanský vypravěč po boku J. R. R. Tolkiena. A nepokrytě přiznávám, že se od takových vypravěčů učím umění imaginace, která neztratí pravdu.

Moderní pohádkáři
Byli jimi paradoxně komunisté, kteří stírali hranici mezi mýtem a skutečností. Snad proto, aby lidé nevěděli, kde zrovna jsou a také proto, že v pohádkách režim nabízel rychlá řešení. A jejich nositeli byli právě soudruzi, jejich strana či sovětská matka. A největší díl této práce odváděli filmaři. Sice by se dalo číst v Pyšné princezně z roku 1952 i mnoho pohádkových vyjádření v disidentském kontextu, a možná by to i dnes tvůrci tak vysvětlovali, ale záměr představit zemi, kde je práce radostí a kde se smí zpívat, protože se vládne jinak, je neskrývatelný. Bídou komunistických pohádkářů bylo to, že své lži šeptali skrze sekané olovo a proto jim dnes věří málokdo.
Pohádkáři se dnes obhajují lidskostí a obecnou touhou po vítězství dobra a po kráse. Tak se staví mnoho nových pohádek, především filmových. Jsme zachumláni do vaty krásných scenérií, šustivého brokátu, zvonivých triků provedených s počítačovou dokonalostí. Posmějeme se nad špetkou humoru, ale poselství zůstává podivně ploché. Snad krapet dobrých mravů, ale nadšení žádné. Bez generálního mýtu jsme ploší a slabí. A postkomunismus s generálním mýtem “dobře se mít” se vyšeptal a nevzkřísí jej ani moderní technologie pohádkářů.
 
Bída bez pohádek
Delší dobu mi připadá, že naši společnost už nedrží žádný mýtus. Že onen generální mýtus spadl do úrovně pohádek, ze kterých se časem vyrůstá. Projevy státníků, představených vzdělávacích institucí ba i nás, duchovních, jsou plácáním o ničem, soupisem historie, přednáškou o mravech a o obecném úpadku; jsou výčtem čísel, které opozice zase hned ve svém projevu rozcupuje a vyvrátí. Jsou to neposlouchatelné řeči, neadresné výhrůžky, obviňování a vzkazy, které nikoho nenadchnou, nikomu se při nich nezatají dech, nikdo se nerozhorlí, nikdo z nich nezíská žádného hrdinu. A ještě ke všemu, mluvčí tohoto věku jsou pyšní na to, že jejich řeči neobsahují žádné pohádky. Za to by se totiž styděli. Tak daleko jsme dospěli!