Doslova zaznělo:

"… (Jiří Lach) pořád mluví o akademické svobodě, o svobodě vysokých škol, jak mohou být vysoké školy svobodné, když jsou veřejné a platí je stát, ten stát přece, když je platí, celé je financuje, tak by měl do nich co mluvit."  (Takřka identicky jako tazatelka, hovořil i místopředseda Věcí veřejných Tomáš Jarolím o den později v Událostech, komentářích)

Děkan filozofické fakulty Jiří Lach srozumitelně vysvětlil, že i když jsou nyní veřejné univerzity svobodné, tak nejsou svévolné, co se týče vynakládání peněžních prostředků. Že již dnes existují mechanismy vylučující netransparentní hospodaření a zaručující tak odpovědnost univerzit za případné plýtvání finančními prostředky. Z úst děkana FF UP konkrétně zaznělo, že "svoboda se nevylučuje s odpovědností."

To je však spíše odpověď na otázku, jak je zajištěna kontrola akademických svobod, ne na skutečnost, proč vlastně mají akademické svobody existovat (na co, podle mě, dotaz z pléna původně cílil). Pokusím se tedy autorce otázky odpovědět, jak to vidím já.

Každý, kdo se jen projde olomouckým univerzitním komplexem, může si všimnout letáků hlásajících: "Akademická svoboda byla již ve středověku. Necháš si ji teď vzít?". Pochopitelně, historický argument, když to tak bylo po staletí, tak proč to teď měnit, pořád neodpovídá na zvídavou otázku, k čemu jsou pro společnost akademické svobody dobré. Nicméně barvitě dokazuje, že univerzity měly svou významnou roli již v dávné minulosti, a že ji měly právě i díky akademickým svobodám. Co to tedy bylo za roli?

Předně si musíme uvědomit, že středověk se vyznačoval absolutní mocí Pána nad poddanými. V čele státu stál panovník (král/císař), jenž byl ztělesněním a ztotožněním veškeré moci. Král byl státem, král byl mocí výkonnou, král byl mocí zákonodárnou, král byl mocí soudní, král byl státní byrokracií, král byl ideologií, král byl společenským tmelem. V té době ještě neexistovaly národní státy a identifikoval-li se člověk s něčím, byla to osoba panovníka. Nechci pomíjet roli náboženství v této době, nicméně, panovník byl přece tehdy vždycky "z Boží vůle král", a platilo tak, že panovník byl a i měl být vším.

Proto měla již v té době obrovský význam skutečnost, že i v takovéto společenském uspořádání existovaly malé ostrůvky svobody stojící mimo tuto tuhou hierarchickou strukturu, nějaká místa - na tu dobu - svobodného myšlení.

Nespokojenost se stavem, kdy panovník zosobňoval vše veřejné, odhalují i debaty otců zakladatelů Spojených států amerických. Ti, když prchali z tuhé Evropy a zakládali na "zelené louce" nový stát, vedli neuvěřitelně inspirativní debaty (dostupné ve svazku Listy federalistů), jak velká a mocná, nebo naopak malá a slabá, by měla být státní struktura. Silný stát totiž může podléhat degeneraci, ztrácet nad sebou kontrolu a uzurpovat na úkor občanů čím dál více moci. Nesnažím se tento stav kritizovat, jedná se o přirozený vývoj, ke kterému pravidelně dochází. Jenže právě proto je důležité mít ve společnosti ostrůvky svobody upozorňující na tento degenerativní proces.

Politolog Tomáš Lebeda nedávno řekl, že jednou z největší devíz naší civilizované společnosti a kultury, je schopnost sebekritiky. Zdi olomouckého historického univerzitního komplexu vypráví řadu příběhů o studentských revoltách potlačených až císařskou armádou. Podobně tomu bylo i v jiných koutech světa. I když se tedy aktuálně nenacházíme v období absolutistického středověku, pořád mají svobodná místa, jako jsou akademicky svobodné univerzity, smysl.

Univerzity a vysoké školy samozřejmě nejsou jedinými středisky společenské sebereflexe, ale jsou z tohoto hlediska velmi významné. Vždyť i řada důležitých společenských změn, které se odehrály i v nedávném 20. století, byla původně iniciována na akademické půdě a postupem času získala podporu širší veřejnosti (60. léta v USA, Francii; dále potom v Německu, během sametové revoluce u nás atd.).

Tím, že stát garantuje univerzitám jejich akademické svobody, dává celé společnosti (a) signál, že si je vědom rizika své degenerace, (b) že garantuje existenci nástrojů předcházející této degeneraci. Takové signály a garance jsou důležité právě ve společnostech, kde se státní struktury netěší zvlášť vysoké důvěře (jako například v České republice). Jen ať si čtenář vzpomene, kolikrát on sám, nebo jeho známí pronesli větu, že "to je stejně jedno, co se děje, že si to politici stejně rozdělí a rozkradou."

Nechtěl bych tímto příspěvkem sklouzávat do politické roviny, jednu krátkou poznámku si však neodpustím. Dokud nebude stát a politická reprezentace chápat svou existenci jako službu občanům (službou občanům samozřejmě nerozumím populismus a jiné krátkodobé účelové taktiky), do té doby bude trvat potřeba chránit si tyto ostrůvky svobody. To se netýká jen vysokoškoláků, ale i jiných kruhů společnosti.

Dnešní politická reprezentace si totiž myslí, že může vše. Že nemusí respektovat nejzákladnější principy demokracie a ústavy, takže si např. mění volební období Poslanecké sněmovny podle vlastního uvážení, a pak je zaskočena, že ji to Ústavní soud zruší. Okamžitě vyvolává poprask, jak že si to může vůbec Ústavní soud dovolit a že bude třeba co nejdříve omezit jeho pravomoci. Politická reprezentace se ani na chvíli nezamyslí, že chyba je na její straně, a že Ústavní soud na ní jen poukázal.

Pro ilustraci, politická reprezentace se zachovala, jako kdyby si během jízdy v automobilu po silnici usmyslela, že pro ni by bylo snazší a výhodnější, mohla-li by jet až 220km/h; uprostřed jízdy si tedy změní pravidla bez ohledu na další veřejné zájmy; když je pak někdo po cestě zastaví a řekne jim, že tohle udělat nemohou, protože ohrožují další účastníky silničního provozu, tak se politická reprezentace rozčílí a bude chtít takového uvědomělého člověka odstranit, případně ho alespoň omezit v tom, aby ji do budoucna takové věci mohl říkat).

Ano, problém je, že politická reprezentace není jedinou skupinou ve státě. Nemůže si dělat, co chce, jak to činili králové ve středověku. Politici nemohou, objeví-li se někdo namítající, že zachází příliš daleko a že jako státní struktura začínají degenerovat, chtít jeho vliv okamžitě minimalizovat. Jenže přesně tohle se děje i ohledně akademických svobod. Jakmile se vysokoškolští studenti ohradili proti návrhům reformy ministra školství, prezident Václav Klaus s ministrem Dobešem se veřejně podivovali, jak si to ta mládež vůbec může dovolit, postavit se státu a politické vůli.   

Závěrem jen dodám, že zde hovoříme o veřejných vysokých školách, nikoliv státních vysokých školách. Státní vysoké školy jsou pod jasnou patronací státu a on nad nimi vykonává 100% vliv (tzv. policejní akademie, vojenská univerzita). Tyto státní vysoké školy mají produkovat odborníky pro fungování státu jako instituce. Veřejné vysoké školy jsou však nadány autonomií, protože mají sloužit veřejnosti jako celku i po jiných stránkách, než jen produkcí lékařů, učitelů, ekonomů, inženýrů, stavbařů, právníků atp. Jednou z těchto stránek je i kontrola státu před jeho degenerací. K tomu je však třeba zachovat určitou míru akademických svobod. 

Není totiž zcela jisté (po zkušenostech s postoji politické reprezentace k Ústavnímu soudu a s postojem pánů Klause a Dobeše k protestům studentů), zda by "politické" správní rady jednaly v zájmu univerzit a veřejnosti, nebo v zájmu sobě vlastnímu. Moderní a demokratická společnost potřebuje tyto ostrůvky svobody.

Snad jsem tazatelce dokázal alespoň trochu odpovědět. 

Tomáš Havelka

autor je studentem Katedry politologie a evropských studií