Insolvence začíná nabývat na významu, stává se častým problémem podnikání a podnikatelé se obávají, že se jejich obchodní partneři dostanou do insolvence. Zvyšuje se nyní počet osobních a firemních bankrotů?

V posledních letech prudce roste počet osobních bankrotů. Zvyšuje se i počet firemních úpadků, které sice nerostou tak rychle jako osobní bankroty, ale postihují větší počet věřitelů a zvyšují nezaměstnanost. Osobní bankroty rostou z jednoduchého důvodu. Lidé zjistili, že jsou pro ně výhodné. Když je člověk zadlužen a není schopen splácet své závazky, tak mu oddlužení poskytuje možnost uhradit jen část závazků s tím, že zbytek se mu odpustí. Na to již lidé přišli a začali oddlužení využívat krátce po přijetí nového insolvenčního zákona, který to umožnil. Se zvyšujícím se zadlužením českých domácností roste počet oddlužení. Jestli je to dobře, nebo špatně, to je samozřejmě otázka. Radikální úbytek insolvencí však zřejmě v dohledné době nenastane, spíše naopak.

 

V současné době se mluví o rekordních počtech bankrotů fyzických a právnických osob. Jaký je váš názor na oddlužení?

Pravdou je, že počet osobních i firemních insolvencí dosáhl historického maxima. Z ekonomického pohledu bychom pravděpodobně nic nezískali tím, že ponecháme předlužené osoby v dlouhodobé neschopnosti splácet své závazky. Cestou soudních žalob a exekucí bychom možná nedostali více finančních prostředků zpět k věřitelům, než se jim dostane prostřednictvím oddlužení. V podstatě jde o racionální nástroj, který částečně řeší problém. Na druhou stranu je třeba říci, že možnost oddlužení mnohdy podporuje dlužníky v nezodpovědném přístupu, když mohou kalkulovat s tím, že si naberou půjčky a pak z nich splatí jen část. Hlavní problém vidím v tom, že neexistují účinné nástroje, které by zamezily zadlužování. Podle mého názoru zde musí být silnější povinnosti bankovních a zejména nebankovních subjektů, které poskytují půjčky. Ty musí nést jasnou odpovědnost za to, že špatně vyhodnotí situaci dlužníka a poskytnou mu půjčku, i když je zřejmé, že ji nebude schopen splatit. Co se týče podnikatelů, ti se oddlužit nemohou. Nový insolvenční zákon jim ale nabídl možnost reorganizace podniku. Firma může cestou reorganizace dosáhnout odpuštění části svých závazku na základě soudem schváleného reorganizačního plánu. Tato možnost se zatím využívá minimálně. Podnikatelé zatím na rozdíl od občanů, kteří se oddlužují, neobjevili výhody soudní reorganizace.

 

Kdo má povinnost podat insolvenční návrh?

Dlužník má povinnost podat insolvenční návrh sám na sebe, pokud má alespoň dva věřitele, kterým neplatí po lhůtě splatnosti, nebo je předlužen, což znamená, že jeho závazky k věřitelům jsou vyšší, než tržní hodnota jeho majetku. Pokud návrh nepodá sám dlužník, porušuje zákon a může tak učinit i věřitel. Teprve poté, co je podán insolvenční návrh, se rozbíhá insolvenční řízení. Insolvenční řízení má několik fází. Úvodní fáze insolvenčního řízení, která končí rozhodnutím o úpadku, probíhá rychleji pokud podá návrh sám dlužník. Zde má soud povinnost rozhodnout v zákonné lhůtě 15 dní a rozhodnutí o úpadku je tak velmi rychlé. Pak se rozbíhá realizační fáze insolvenčního řízení, kdy se zpeněžuje majetek dlužníka a výtěžek se rozděluje mezi věřitele, což je podstatou insolvenčního řízení. Déle trvá insolvenční řízení tehdy, když podává insolvenční návrh věřitel a dlužník tvrdí, že v úpadku není. Pak probíhá běžné soudní řízení, kde se dokazuje kdo má pravdu. Například ve stavebnictví se může stát, že dlužník neplatí své závazky proto, že mu bylo dodáno vadné dílo a ne proto, že není schopen závazky zaplatit. Pak může skončit insolvenční řízení zamítnutím věřitelského insolvenčního návrhu.

Do kdy musí dlužník návrh podat? A co se stane, když svou povinnost nesplní?

V případě splnění podmínek zákon nestanoví žádnou lhůtu. Jde o povinnost, kterou musí dlužník splnit okamžitě anebo alespoň bez zbytečného odkladu. Úpadek má dvě formy. Jde o tzv. platební neschopnost a předlužení. U platební neschopnosti vzniká povinnost podat insolvenční návrh pokud má dlužník alespoň dva věřitele a neplatí jejich splatné pohledávky déle než 30 dní. Předlužení je stav, kdy závazky dlužníka jsou vyšší, než reálná hodnota jeho majetku. Zdůrazňuji že jde o skutečnou tržní hodnotu majetku, ne o účetní stav. Například developeři mohou účetně vykazovat, že jejich byty mají hodnotu 100 %, ale reálně mohou mít hodnotu 50 %, nebo dokonce jen 30 %. Manažeři musí stav průběžně objektivizovat a když zjistí, že závazky jsou vyšší, než skutečná hodnota majetku, musí podat insolvenční návrh. To platí nejen pro developery, ale všechny pro podnikatele. Hlavní odpovědnost nesou finančních ředitelé a členové statutárních orgánů firem, kteří mají povinnost průběžně se orientovat v reálné hodnotě majetku, který spravují. V případě nepodání insolvenčního návrhu vzniká celá řada důsledků zejména pro statutární zástupce firem, kteří odpovídají věřitelům osobně a neomezeně celým svým majetkem. Finanční ředitelé mohou odpovídat věřitelům společně s nimi, nebo jen uvnitř společnosti, podle toho jakou mají smlouvu. Kromě povinnosti nahradit škodu věřitelům ze svých vlastních prostředků mohou manažeři odpovídat i trestně-právně. Nejčastěji jde o trestný čin zvýhodňování věřitele. Podstatou insolvenčního řízení je totiž uspokojení všech věřitelů rovnoměrně a ne jen některých. Když dlužník nepodá včas insolvenční návrh, zpravidla platí jen některým věřitelům a jiným ne. Tím zvýhodňuje jedny věřitele na úkor druhých.

Firma tedy musí sama vyhlásit úpadek i v případě předlužení?

Ano. I když je firma zatím schopna platit své splatné závazky, musí vyhlásit svůj úpadek, když je tržní hodnota firemního majetku nižší než jsou její závazky. Firemní závazky lze snadno zjistit z účetnictví. Tržní hodnota majetku se zjišťuje obtížněji. Přesto manažeři nemohou rezignovat na svou povinnost být v tomto směru v obraze. Toho se týkal uvedený příklad developerů. Základ tkví v tom, že společnost má ze zákona povinnost podat insolvenční návrh sama na sebe. Pokud společnost návrh nepodá, odpovídají věřitelům osobně manažeři firmy. Platí zde pravidlo "neplatí firma, platí manažer". V případě, že kupříkladu člen představenstva akciové společnosti nebo jednatel společnosti s ručením omezeným nepodá insolvenční návrh, tak odpovídá věřitelům za újmu, která jim tím vznikne a je povinen platit ze svých vlastních prostředků, což je poměrně tvrdá sankce. To je novinka, která platí od 1.1.2012 i pro případ předlužení firmy, která dosud neztratila svou platební schopnost. Tuto povinnost sice zavedl insolvenční zákon, který platí již 4 roky, ale vzhledem k nepříznivým ekonomickým faktorům a finanční krizi se přijala tzv. protikrizová novela, která pozastavila povinnost manažerů podat insolvenční návrh v případě předlužení. Povinnost podat v takovém případě insolvenční návrh byla dočasně pozastavena, a to do 31.12. 2011. Od 1.1.2012 je znovu obnovena a týká se nejen členů statutárních orgánů právnických osob a některých dalších manažerů, ale i fyzických osob podnikatelů. Ač uplynula zatím velmi krátká doba, osobně vím o případech, kdy se připravují žaloby na firemní manažery pro porušení zákonné povinnosti podat insolvenčí návrh.

Funguje nový insolvenční zákon v praxi lépe, než předchozí zákon o konkursu a vyrovnání? Jaká jsou pozitiva?

Určitě je to krok správným směrem, nicméně nový zákon platí teprve 4 roky a to je v právu krátká doba. Jen pro srovnání, průměrná doba soudního sporu je 5 let, takže řada věcí ještě nestačila vykrystalizovat. Právní úprava se do praxe dostává až díky konkrétním insolvenčním řízením a konkrétním soudním sporům. Jednoznačně ale mohu říci, že velmi pozitivní vliv na transparentní průběh insolvenčního řízení má zavedení insolvenčního rejstříku, kde jsou povinně zveřejňována všechna insolvenční řízení a kdokoliv má tak možnost zjistit si informace o konkrétním řízení na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Dalším pozitivem je možnost řešení úpadku podnikatelských subjektů reorganizací. Na rozdíl od oddlužení, které má řadu problematických aspektů si myslím, že reorganizace by mohla v praxi dobře fungovat, jedná se v podstatě o oddlužení podnikatelů. Přidržím se již zmíněného příkladu developera. Developer se může dostat ne vlastní vinnou do problematické podnikatelské situace tím, že prudce poklesnou ceny nemovitostí, což se reálně stalo. Pominu-li dřívější institut vyrovnání, který nefungoval, podle předchozího zákona měl dveleoper jedinou možnost, jak řešit svůj úpadek, a to konkurzem, ve kterém jeho firma zanikla. Reorganizace nyní vytváří možnost, aby klíčoví věřitelé dveloperovi v takovém případě část dluhu odpustili. Může se jim vrátit více finančních prostředků než v konkurzu a firma developera může přežít. Zatím však ne všichni hráči insolvenčního procesu pochopili podstatu reorganizace. Ani reorganizace neznamená, že dostanou zpět 100 % svých pohledávek. Musí se zamyslet nad tím, kolik firmě dlužníka odpustit, nebo jak jej podpořit aby přežil. Možná jim pak bude generovat další příjmy.

A jaká jsou naopak negativa nového insolvenčního zákona? V čem vidíte největší problém českého insolvenčního řízení?

Mezi ta negativa patří řada aplikačních problémů stejně jako u každého jiného nového předpisu. Ministerstvo spravedlnosti ale reaguje přípravou souhrnné novely insolvenčního zákona, která by měla upravit úzká místa insolvenčního procesu, zjištěná v průběhu uplynulých 4 let. Nový zákon a související předpisy kupříkladu zavedly vyšší nároky na kvalifikaci insolvenčních správců a tuto práci již nemůže vykonávat každý. To je jistě žádoucí. S požadavkem na vyšší kvalifikaci došlo ale na druhou stranu nelogicky k několikanásobnému snížení odměn insolvenčních správců. To nutí řadu kvalifikovaných odborníků tuto pozici opouštět, nebo ji vykonávat jen pro zpestření advokátní či daňové praxe, která je živí. Exit odborníků ze systému je velmi nebezpečný. Nekvalifikovaný správce může zmařit hlavní výhody nové právní úpravy. Správce je jakýmsi styčným důstojníkem mezi soudem, věřiteli a dlužníkem a je hybatelem insolvenčního řízení. Výrazně ovlivňuje úroveň insolvenčního procesu. Je však nutné dodat ještě jedno pozitivum. Dříve ustanovoval insolvenčního správce soudce, který vedl insolvenční řízení, ale existovala zde pochybnost, zda neexistují příliš silné vazby mezi soudcem a správcem, kterého si vybere, viz případ Berka. Nyní správce vybírá předseda soudu a neexistuje zde již provázanost se soudcem, který vede konkrétní řízení. Nicméně problémem je, že i když zákon stanovuje předsedům soudů konkrétní kritéria pro výběr insolvenčních správců, neexistuje jednotný postup pro jejich výběr. Předsedů soudů, kteří ustanovují správce přitom není moc. Jde jen o předsedy krajských soudů, kterých je v České republice osm. U každého soudu ale výběr správce funguje jinak, zejména u větších případů se často diskutuje otázka, zda byl výběr proveden fér, tedy způsobem stanoveným zákonem. Zde vidím prostor pro zpřesnění právní úpravy, aby soudy postupovaly jednotně a aby se insolvenční správce dostával do řízení transparentním způsobem. Již nyní ale předsedové soudů odpovídají za zákonnost svého postupu při výběru správce.

Týkají se nějaké změny také zajištěných a nezajištěných věřitelů?

Zajištěnými věřiteli, kteří si zajistili svou pohledávku zástavním nebo jiným právem k majetku dlužníka, jsou velmi často banky. Zatímco předchozí právní úprava říkala, že z výtěžku zpeněžené věci dostanou zajištění věřitelé 70 %, tak dnes dostávají 100 %. Pokud není v řízení jiný majetek, zbývající nezajištění věřitelé nic nedostanou. Tento nepoměr ještě zesiluje skutečnost, že nová právní úprava přinesla jistý paradox, a sice, že zajištění věřitelé, kteří dostanou nejvíce, financují náklady insolvenční procesu nižší měnou, než ostatní věřitelé. Odvádějí nižší procenta ze zpeněženého zajištěného majetku, než platí ostatní věřitelé ze zpeněženého nezajištěného majetku. Ti, kteří méně dostanou, více přispívají na náklady spojené s insolvenčním řízením, což není logické.

Takže banky bývají v insolvenčním řízení uspokojeny více než ostatní věřitelé?

Ano. Samo o sobě se není čemu divit, protože banka jako subjekt, který peníze půjčuje je také potřebuje dostávat zpět a vytváří si tak zajištění svých pohledávek ve vyšší míře, než která je možná v běžném obchodním styku. Když banka úvěruje subjekt, tak požaduje zajištění a zpravidla si ho zřídí v určité kvalitě, která jí umožní se uspokojit a pak logicky dostane z toho koláče více. Proti tomuto faktu se dá těžko co namítat. Na druhou stranu je zde otázka, do jaké míry se mají vyčlenit banky z okruhu ostatních věřitelů dlužníka a zda má být jejich výhoda absolutní. Zde si už tak jistý nejsem. Lze ale vypozorovat, že banky vyvíjejí koncentrovaný tlak na legislativu a mají dobré právníky. Rozhodně tím však nemyslím nějaké nezákonné postupy. Bankovní lobbing se ale na obsahu právní úpravy nutně projevuje. Nezaznamenal jsem, že by stejně jednotně a kvalifikovaně prosazovali svůj zájem v legislativě obchodní věřitelé, což jde k jejich tíži.

Pomohla podnikatelům tzv. protikrizová novela insolvenčního zákona, která měla zmírnit tvrdé dopady na manažery podniků?

Jak jsem již zmínil, nový insolvenční zákon stanovil poměrně tvrdá pravidla, zejména pro manažery a upravil jejich bezvýjimečnou povinnost podat insolvenční návrh, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Z tohoto vznikla určitá panika zejména v době finanční krize. Proto se krátce po přijetí zákona přijala protikrizová novela, která stanovila, že dočasně mají manažeři povinnost podat na svou firmu insolvenční návrh jen když je firma v platební neschopnosti. Pokud byla předlužena, tak tu povinnost dočasně neměla. Toto dočasné opatření bylo limitováno datem 31.12.2011. Je otázka, zda to něco pozitivního přineslo, nebo to napáchalo více škody, než užitku. Já si vůbec nejsem jistý, jestli se dá mluvit o nějakém pozitivním efektu, mám obavu, že se stala jedna ekonomicky nežádoucí věc. Podnikatelské subjekty v mezidobí, kdy platila dočasně protikrizová novela totiž začaly stavět jakési "Potěmkinovy vesnice" co se týče jejich aktiv. Mnohdy přijímaly další úvěry jen proto, aby zaplatily předchozí a vytloukaly tak klín klínem. Projídaly majetek firmy a vnitřně ji zadlužovaly. Otázka je, jestli to jen neprohloubilo předlužení podnikatelských subjektů, což může být do budoucna důvod dalšího zvýšení firemních úpadků, zejména až si příslušní manažeři uvědomí, co jim nyní hrozí, když insolvenční návrh nepodají. Tu povinnost nyní mají i v případě předlužení firmy, ale ne všichni jsou si této skutečnosti vědomi.

Jaký je rozdíl mezi restrukturalizací a reorganizací podniku v insolvenčním řízení?

Restrukturalizace je řešení, které by mělo nastoupit pouze v případě, že podnikatelský subjekt není v úpadku. Pokud není v úpadku a má problémy s financemi, může se restrukturalizovat třeba tak, že propustí část zaměstnanců nebo vyjedná s bankou odklad splátek či odpuštění úroků. Pokud je subjekt v úpadku, může použít stejné nástroje jako v restrukturalizaci, ale musí to navíc procházet soudním procesem. Proces reorganizace podniku stanovuje určitá pravidla, která mají chránit všechny věřitele. Soudní reorganizace povinně nahrazuje neformální restrukturalizaci u podniků v úpadku. Jde o to, aby se restrukturalizací mimo insolvenční soudní proces nestalo, že jsou uspokojováni jen někteří věřitelé.

Jak je to s novelou insolvenčního zákona ohledně možnosti věřitelů popírat pohledávky ostatních věřitelů?

Původně toto ustanovení insolvenční zákon neměl, neumožňoval věřitelům, aby popírali pohledávky jiných věřitelů. Pohledávky věřitelů mohl popírat jen insolvenční správce a v některých případech dlužník. Ústavní soud ale v loňském roce konstatoval, že to odporuje ústavním zákonům. Proto byla přijata novela insolvenčního zákona, která zavedla popěrné právo věřitelů. Nejen insolvenční správce, ale i věřitel nyní může popřít pohledávku jiného věřitele. Logiku to má, když nedůvodné pohledávky jiných věřitelů snižují uspokojení jeho pohledávky.

Jaký je váš názor na novelu insolvenčního zákona, která reaguje na šikanózní insolvenční návrhy ze strany věřitelů?

Osobně jsem se podílel na přípravě této novely jako člen poradního orgánu ministra, který připravuje legislativní návrhy a myslím, že novela jde správným směrem. Je ale třeba vnímat, že každá mince má dvě strany. Když jsem řekl, že je velmi pozitivní zavedení insolvenčního rejstříku, musím doplnit i jeho odvrácenou stranu. V případě podání i nedůvodného insolvenčního návrhu je tento fakt vidět v onom rejstříku, což může velmi poškodit byznys i reputační kapitál jakékoliv společnosti. Protišikanózní novela má ambici zabránit zjevně nedůvodnému podávání insolvenčních návrhů ze strany věřitelů. Novela zavádí postupy, kterými je možné eliminovat některé zjevně nedůvodné insolvenční návrhy. Umožňuje soudům a v podstatě je i nutí, aby v takovýchto případech rychle rozhodly a návrh případně odmítly. Součástí novely je i zavedení sankcí. Musím ale říci, že větší problém než šikanózní insolvenční návrhy představuje v českých poměrech fakt, že dlužníci zatím nepodávají insolvenční návrhy ve chvíli, kdy mají povinnost je podat. Jedná se o podstatně masovější problém, který může v ekonomice způsobit další nárůst druhotné platební neschopnosti. Nutno ještě dodat, že právní úprava je jen základem řešení, dost záleží na soudní praxi.

Ministerstvo spravedlnosti má v plánu další novely insolvenčního zákona, kde se chystají změny? Jsou aktuální nějaké změny insolvenčního práva, které se dotýkají podnikové sféry, například finančních ředitelů?

Jak jsem se již zmínil pracuje se nyní na souhrnné novele, kde se využívá potenciálu odborníků z praxe. Souhrnná novela by měla zprůchodnit insolvenční zákon a upravit ho pro lepší praktickou využitelnost. Nyní je ve stadiu příprav a v průběhu příštího roku by mohla projít legislativním procesem. Na podnikovou sféru má největší dopad právě již zmíněná obnovená povinnost podat insolvenční návrh v případě předlužení firmy a právě ta se týká i finančních ředitelů. Finanční ředitel je spojovacím článkem ve firmě a reportuje členům statutárního orgánu, pokud v něm sám nezasedá. Zejména finanční ředitel musí signalizovat problémy a dávat je na vědomí nejvyššímu vedení společnosti. Když tak nečiní, nese za to osobní odpovědnost.

Loni se v souvislosti s novelou zákona o soudních poplatcích mluvilo o zpoplatnění přihlášek věřitelů do insolvenčního řízení - nakonec to nebylo schváleno. Jaký na to máte názor a dokážete si to představit v praxi? Nemělo by to dopad na věřitele, ze by kvůli tomu menší pohledávky ani nepřihlašovali?

Za současné situace, kdy povinnost podávat insolvenční návrhy není plněna tak, jak by měla být, dostávají se tam mrtvé firmy a věřitelé přihlašují pohledávky často jen kvůli tomu, aby pohledávku zlikvidovaly v účetnictví, může být zpoplatnění přihlášek pro věřitele velmi zatěžující. Zejména věřitelé menších pohledávek by si to mohli rozmyslet. Je otázkou, zda to je žádoucí. Také by záleželo na tom, jak se takto získané prostředky použijí, konkrétně zda alespoň pomohou financovat proces insolvenčního řízení nebo budou použity na jiný účel. Pravdou je, že vznikají problémy s financováním soudní soustavy s ohledem na enormní nárůst insolvenčních řízení.

Michal Žižlavský

Působí jako advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením Ministerstva spravedlnosti k řešení úpadku velkých podniků, bank a finančních institucí. Je členem představenstva České advokátní komory, předsedou odborné sekce České advokátní komory pro insolvenční právo a předsedou Rady Expertů Asociace insolvenčních správců. Také je členem Expertní skupiny S 22, která je stálým poradním orgánem ministra spravedlnosti pro oblast insolvenčního práva.

 

Další informace naleznete na internetové stránce www.zizlavsky.cz