V raném mládí jsem při bedlivém sledování vypjatých příběhů Hercula Poirota a Toma Barnabyho načerpal bohaté a až doposud zcela bezcenné vyšetřovatelské zkušenosti. Ty celé roky čekaly v útrobách mého mozku na svou příležitost, jež se závěrečnou fází studia konečně přišla. Po vzoru svých dětských televizních hrdinů se tak nyní v roli detektiva často vypravuji do zrádných vod teorií mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií a analýzy zahraniční politiky, kde hledám indicie a důkazy ke svému případu. Snažím se zjistit, co vede státy k účasti v mírových operacích. Kladu si tak často otázku, kdo je pachatelem této motivace?

Ač se zdá tento případ zprvu jednoduchý, při bližším zkoumání se zápletka komplikuje, ostatně jako v každé jiné kvalitní detektivce. Vyptávám se tedy různých svědků a specialistů. Začínám u neorealistů, kteří jasně poukazují na skeptický princip národního zájmu jakožto hlavního pachatele celého případu. Jejich argumentace a důkazy jsou na první pohled přesvědčivé, ale něco mi na tom prostě nesedí.

Cestou se tedy zastavím ještě u idealistů, kteří vehementně vyvrací tvrzení realistů a argumentují idejemi a hodnotami. Najednou je to tedy tvrzení proti tvrzení, přesto ale po dalších úvahách docházím k názoru, že výpovědi idealistů jsou založeny na vágních formulacích idejí a neorealistická verze dává větší smysl.

Pak však kdesi v aule zaslechnu něco o další skupině lidí, která by s celým případem mohla mít něco společného – konstruktivisté a kritičtí teoretici. Ihned se tedy vydávám za nimi a najednou mi ty idealistické výpovědi o etice a hodnotách dávají větší smysl. Zjišťuji navíc, že do celé problematiky zasahují také normy a identity.

Mám tady tedy dva potenciální pachatele, teď už jen přijít na to, kdo za tou motivací k účasti v mírových operacích stojí. No jo, ale co když se na tom podílí oba?

Z relativně jasného případu tady mám najednou docela slušnou záhadu. A to jsem se přitom ještě ani nevydal na pole OSN a do oblastí mírových operací, kam jsem měl namířeno vlastně hned na začátku. Nemluvě o tom, že bych měl očíhnout okolí v Kanadě a Indii, kde by údajně některý z potenciálních pachatelů, ne-li oba, mohl v poslední době působit.

Už teď tedy vím, že celý případ bude oříšek a jeho vyřešení se zřejmě protáhne na několik měsíců. Na druhou stranu si během svého vyšetřování uvědomuji, že mě tahle detektivní práce docela baví.

Zatím jsem sice pouze detektiv-amatér, ale naskýtá se tady určitá možnost nastoupit do trainee programu na detektiva-profesionála, známému též jako postgraduální studium. Bohužel jsem slyšel, že tenhle job není v Česku úplně nejlépe placený a já bych chtěl svou ženu a budoucí tři děti rozmazlovat (ach ten materialismus – jsem si toho vědom). Věřím však, že až se bude chtít třeba jedno z nich stát detektivem-profesionálem na akademické půdě, situace bude trochu jiná a nebudeme ho muset posílat za živobytím do jiných koutů Evropy či světa.

Chtěl bych tímto poděkovat zkušenějším detektivům z řad VŠE, kteří mi ukázali (ač zřejmě nevědomky), že i v Česku existuje zájem o vyzdvihnutí zdejších studií společenských věd do světových akademických debat nebo alespoň šíření povědomí o jejich existenci. Vysokoškolské studium v této oblasti tak díky tomu nemusí být jen honbou za snadným titulem provázenou sepsáním několika referátů, jak je to mnohými vnímáno.