Bankovní unie a Česká republika

V Evropě se to před dalším mimořádným evropským summitem doslova hemží uniemi. Řeč je o fiskální unii, politické unii a bankovní unii. Všechny termíny jsou zatím velmi vágní, takže jen lidé velmi předpojatí mohou mít dopředu jasno v tom, zda je to pro nás dobré či nikoli.

Jisté je, že Českou republiku čeká v příštích týdnech a měsících dramatická bitva o další směřování země v rámci unie a taktéž o její geopolitické a hospodářské zakotvení. Dodejme, že naši sousedé, tedy Poláci, Slováci i Rakušané budou akceptovat prakticky všechny navržené integrační kroky, protože už se jednou rozhodli, že chtějí být u toho, resp.takřka u všeho: nás rozhodnutí teprve čeká.

Z hlediska prospěšnosti či přijatelnosti zmíněných unií pro Českou republiku se lze v "laboratorních podmínkách" tohoto textu pokusit o jisté odstupňování.Pokud fiskální integrace znamená větší centrální či vzájemnou kontrolu 
rozpočtů, pokud znamená povinnost zavést ústavní protidluhové brzdy, pak není důvod proč by s něčím takovým měla mít problém zrovna vláda rozpočtové zodpovědnosti, která navíc v loňském roce přeplnila maastrichtská kriteria.

Pokud má být "politická unie" odpovědí na větší centralismus v oblasti rozpočtové politiky a má jí dodat vyšší stupeň politické legitimity, pak také není pochopitelné, proč by se měla Česká republika jakkoli zdráhat. 
Proč bychom měli mít něco třeba proti přímé volbě šéfů komise či druhé komoře evropského parlamentu? Navíc se může pokoušet říkat politický názor. Například by dávalo smysl místo politického centralismu propagovat v Evropě 
více federalismu, který zachovává vnitřní konkurenci, omezuje moc a chrání menší státy.

Nejsložitější a nejvíce kontroverzní z navrhovaných unií je pro nás bankovní unie. Její podoba se teprve rodí, návrhy jsou velmi chaotické a proměnlivé a lze očekávat, že právě proto se do celého konceptu budou národovci (haleni do roucha opatrovatele českých vkladů) a euroskeptici snadno strefovat. Bankovní unie znamená společný dohled a jeho vymáhání, společný záchranný fond a společné pojištění vkladů. Začněme u dohledu, na stole je několik různých návrhů.

Podle prvního scénáře by EU převzala dohled nad veškerým bankovnictvím v EU (bank je v EU 8.000). Podle dalšího návrhu by EU regulovala pouze několik největších systémově důležitých bank. Jak by se ale ona systémově velká banka poměřovala? Asi kombinací kritérií: objem vkladů, objem úvěrů, tržní kapitalizace, míra globální a mezistátní angažovanosti apod.

Pokud budou kritéria pevná, může vzniknout masivní pohyb, jehož hybatelem bude důvěra a bezpečí. Buď začnou banky horečnatě fúzovat, aby se všechny dostaly pod evropský deštník nebo se naopak mohou zmenšovat, dělit a atomizovat, bude-li budit větší důvěru a jistotu deštník národního regulátora.

Na opačném pólu stojí princip jisté flexibility regulátora. Ten by si sám podle okolností a psychologie trhu mohl rozhodnout, kdo je či není systémově důležitý. Důvěra v tento model je ale po událostech roku 2008 v USA dosti 
podlomená. Nejprve byla systémově důležitá (too big to fail) banka Bear Stearns, pak nebyla systémově důležitá banka Lehman brothers. A když všichni viděli co to udělá, byli najednou zase systémově důležití skoro všichni 
velcí.

Každopádně: v případě České republiky si lze třeba představit situaci, že dvě matky našich dcer, tedy francouzská Societe General či belgická KBC budou z evropského pohledu systémově důležité a matka naší největší banky - 
tedy České spořitelny - Erste bank evropsky důležitá nebude. A hned tu máme další dilema: Česká spořitelna je nepochybně systémově důležitá pro českou ekonomiku, ale její matka možná - podle jednoho kriteria 
- nemusí být systémově důležitá pro Evropu. Proto se zdá z českého pohledu logická spíše jiná dichotomie: banky, které mají pobočky a dceřinné společnosti ve více zemích mohou být regulovány z evropského patra, ostatní banky z patra nižšího.

Pokud by došlo k tomuto institucionálnímu pohybu, lze očekávat že vypuknou boje o přeměnu dceřinných společností na obyčejné pobočky apod.. Jasno zatím není ani v otázce, kdo by měl posílený evropský dohled provádět. Má vzniknout podobně jako v České republice superregulátor? Má tedy regulovat Evropská centrální banka nebo má stát regulátor pokud možno mimo centrální měnovou autoritu? Ve světě i v Evropě v tomto ohledu stál existují dvě různé školy a dvě různé praxe.

A úplně jiná praxe existuje ve Spojených státech, kde je bankovní dohled roztříštěn mezi mnoho institucí a místo toho, aby po zkušenostech roku 2008 vznikl i v USA superegulátor, přibyl ještě jeden další. Nejde jen o neschopnost americké vlády rozbíjet byrokracii - tento postup má i své zastánce. Určitá konkurence různých regulátorů může nabourat tendenci ke stádnímu myšlení. Jenže to se zrovna v USA nepodařilo: všechny regulatorní agentury papouškovaly před rokem 2008 totéž a regulace byla procyklická, to znamená uvolňovala obruče když je měla stahovat.

Ministr financí Miroslav Kalousek minulý týden prohlásil, že se obává, že bankovní unie může vést k fragmentaci evropského finančního trhu. Nevím přesně co tím ministr myslel, ale patrně se to týká poboček a dceřinných 
společností bank v zemích s menší mírou úspor jako je Bulharsko či Rumunsko. Pokud dostanou mateřské banky od centrálního regulátora pokyn kvůli kapitálové přiměřenosti tzv.odpákovávat či omezovat úvěrovou angažovanost, mohou raději v rámci skupiny omezit úvěrování v Bulharsku než třeba doma v Rakousku.

Regulatorní nařízení z centra může zhoršit ekonomickou situaci v Bulharsku. V zemích, kde je tradice vysoké míry úspor jako je Česká republika, ale něco takového spíše nehrozí. Fragmentace finančního trhu může ale hrozit i z druhé strany. Pokud ČR bankovní unii rezolutně odmítne, mohou časem přijít i snahy omezovat finanční a kapitálové toky z ČR směrem ven, což může po té někdo zase oplácet nám.

Pravdou je, že česká situace je specifická. Máme neobvykle vysokou míru úspor (podobně jako Finsko či Slovensko) a bojíme se, aby nezmizely v černé díře někde ve Španělsku či v Maďarsku. Tato obava může být legitimní, netřeba jí ale přehánět. Banky jsme zprivatizovali doopravdy a ne naoko a nemá cenu si hrát na to, že banky jsou zahraniční, ale úspory v nich uložené národní. Pokud by české hospodářství lépe využívalo svůj potenciál a nabzíelo dostatek lukrativních a návratných projektů, dají jim bankéři jistě přednost, protože zisk je zajímá v první řadě.

Jenže české hospodářství se v poslední době nedaří a jestli to bude ještě pár let pokračovat, bude možná za pár let potřebovat pomoc od svých matek český bankovní sektor. Převládající česká pozice je většinou velmi  krátkodobá, zdá se nám, že jak je to dnes, bude to vždycky. Velmi složité je celoevropské pojištění vkladů, ale zde je Německo zatím proti. Ale i pojištění vkladů stojí jen na důvěře a útok všech vkladatelů pochopitelně nikdy neustojí žádný evropský systém. Neustojí ho ale ani žádný národní systém pojištění vkladů.

Čeká nás podle všeho velmi žhavá a intenzivní debata na toto téma a je třeba si přát, aby byla co nejvíce racionální a co nejvíce oproštěná od ideologie a nacionalismu. Vězme také, že ta debata bude především politická (někdo chce více integrace, pro někoho je svatá suverenita) a odbornost v ní bude hrát jen matoucí roli.

Přiznivci trhu vyznávají princip "self interest", který je třeba do určité míry hledat vždy a za vším. Proto je také třeba vědět jaký je "self interest" lidí, kteří vedou ČNB. Případní "federálové" z evropského centra je mohou časem připravit o reálnou moc a pozice.