Proletáři všech zemí, spojte se!
Odboráři většinou spoléhají na ideologická přesvědčení a odmítají připustit, že proletariát bez silného vůdce, jehož je zosobněním, někdy dosáhne uspokojivé životní úrovně. Podle odborářů je dělník nutně odsouzen k dalšímu zbídačování a k nekonečnému vykořisťování ze strany nadnárodního ba či dokonce domácího kapitálu. Proto považují za své poslání tomuto katastrofickému scénáři zabránit. Odboráři vyvedou proletariát z bídy, nenechají bezbranné na holičkách a očistí své spřízněnce od špíny kapitalistického marastu. Uskuteční náš společný sen, jenž spočívá ve vysokém životním standardu dělnické třídy, v nadstandardních požitcích a v jistotě pravidelného příjmu z kultivované a bezpečné práce.
Ideální zisk je bez zaměstnance
Dobrovolné smluvní vztahy, ke kterým na trhu dochází den co den bez toho, aby jedna strana byla zbídačena druhou, jsou založeny na očekávaném zisku. Stejně tak, jako podnikatel vyjednává se svým dodavatelem materiálu, tak vyjednává ze svými potencionálními zaměstnanci. A stejně tak, jako se dodavatel materiálu snaží získat maximální výnos, tak potencionální zaměstnavatel touží po maximálním zisku. (Proč tedy nezajistit zasloužené životní podmínky také všem subdodavatelům?) Kdyby bylo možné dosáhnout maximálního zisku bez toho, aby kapitalista někdy někoho musel zaměstnávat, určitě by to praktikoval. Bohu díky, konkurence nutí zaměstnavatele zaměstnávat nebo hledat subdodavatele. Dělba práce pak přináší větší produktivitu, jenž vede k nižší ceně a většímu uplatnění u nemilosrdné poptávky. A právě cenový tlak konkurenčních výrobců vede každého zaměstnavatele k maximálnímu snižování nákladů. Stejný efekt konkurence panuje také mezi potencionálními zaměstnanci, kteří si tak nemohou diktovat nesplnitelné platové ohodnocení. Konkurence je pak tím fenoménem, díky němuž jsou zaměstnanec i zaměstnavatel na jedné lodi. Rozdíl je pouze v tom, že zákazníkům nikdo nediktuje za jakou cenu mají nakupovat statky a služby, zatímco u podnikatelů jsou tyto snahy jasně patrné.
Zaměstnanci jsou potřební, ale odboráři?
Podnikatelé najímají své zaměstnance jednoduše proto, že se bez nich ve své produkční činnosti neobejdou a jsou nuceni platit zaměstnancům takovou mzdu, za jakou jsou ochotni tito lidé poskytovat službu své práce. Naproti tomu odboráři na trhu nevystupují, neprodukují žádné statky a služby, jimiž by uspokojovali naše tužby, pouze se snaží za každou cenu přesvědčit své členy o tom, že se vyplatí zaměstnávat administrativní aparát složený z odborových předáků. Pokud ale jsou služby odborářů opravdu tak cenné, proč nutit všechny k nedobrovolnému členství? Proč nenechat zaměstnance dobrovolně si vybrat mezi zákoníkem práce nebo vlastní smlouvou?
Pro odboráře jsou všichni zaměstnavatelé zlí
Základním předpokladem odboráře je zlý kapitalista, jemuž nedělá problém ožebračit kohokoliv jenom proto, aby dosáhl nezaslouženého zisku (vyvlastění nadhodnoty plynoucí z dělníkovy práce). Minulé zkušenosti a ekonomická věda však podobné marxisticko-ideologické přístupy vyvrátily už něco před půl stoletím, přesto ale ekonomové předpokládají ziskové motivy v jednání jednotlivce, ovšem na rozdíl od odborářů nejenom u kapitalistů. Ziskový motiv prezentují kupříkladu samotní členové odborových organizací tím, že požadují vyšší platové ohodnocení, nějakou míru odstupného nebo společnou chatu na Lipně.
Zákoník práce z nás všech udělal odboráře
Odboráři však mohou vyjednávat pouze a jenom pouze v zájmu vlastní organizace, tedy členů, kteří převedli svá práva na své předáky. Odborové organizace nemohou hájit zájmy svých nečlenů, neboť nemohou nijak ovlivnit jejich jednání. To je důvod, proč lze rozlišit pracovníky na ty, jenž jsou členy odborových organizací a ty, kteří jednají sami za sebe. Vzhledem k tomu, že zákoník práce je násilně vnucen každému zaměstnanci i zaměstnavateli a že jakékoliv odstoupení od zákonné normy může vyvolat sankci ze strany vládní autority, lze opodstatněně předpokládat, že jsou všichni zaměstnanci nucenými odboráři, přestože by si mohli mnohdy vyjednat podmínky jim bližší. Naopak ti, kteří nejsou v zaměstnaneckém vztahu, odboráři nejsou, což jsou všichni nezaměstnaní nebo podnikatelé.
Větší práva odborů jsou omezením na trhu práce
Odborářské předáky nikdy nezajímali a zajímat nebudou lidé, kteří nejsou členové odborů (nejsou zaměstnaní), i když restriktivní smluvní pracovní podmínky mají pro tyto lidi vážné důsledky. Nutí totiž podnikatele najímat čím dál méně zaměstnanců, neboť se s jejich najímáním pojí neopodstatněné náklady. Nezaměstnaní tak čelí nechuti zaměstnavatelů pouštět se do dalších pracovně právních eskapád. Ano, členové jistě ocení chatu ROH, bohužel na úkor všech nezaměstnaných, pro které mohla být tato chata mzdou. Čím větší je rozsah působnosti odborů (čím větší je počet členů) a čím větší omezování nabídky práce nabývá, tím hůře budou moci pracovníci nesdružení v odborech nacházet odvětví, ve kterých mohou pracovat – v našem případě se nabízí jedině černá ekonomika. Tím se samozřejmě zvyšuje počet trvale nezaměstnaných - v kombinaci se štědrým sociálním systémem se pak nejedná o nejhorší z možných alternativ.
Odbory snižují produktivitu práce
Dalším důsledkem působení odborových organizací je pokles produktivity práce. Členové odborových organizací, kteří jsou chránění sociálními výdobytky v podobě vysokého odstupného, výpovědních lhůt atd., mají tendenci snižovat svou produktivitu práce, tedy pokles produkce, což vede k poklesu blahobytu. Diktát jednotných podmínek tuto produktivitu nezvýší a pokud ano, byly by to zaměstnavatelé rozhodně schopni odhalit dříve než vedení v odborové centrále, neboť produktivita je jejich nejvyšším ziskovým principem. Každá produkční činnost stejně jako každý zaměstnanec má svá specifika, která mohou být odhalena a postupně upravována. Každý ze zaměstnanců má různé preference, které jednotné pracovněprávní nařízení smaže, což vede k unifikaci zaměstnance. Zaměstnavatel tak uvažuje o zaměstnanci jako by byl ten, jenž je nejméně produktivní. Volnost smluvního vztahu naopak motivuje obě strany k vytvářením možností pro kariérní růst – růst produktivity práce a s tím spojený růst mezd.
Stávkokazi jsou na černé listině
Snahy odborářů mimochodem také směřují k maximálnímu pozření volných pracovníků a k odstranění všech „neférových“ pracujících – proto také takový odpor vůči přistěhovalcům. Typickým příkladem tohoto chování, je boj proti „stávkokazům“, jenž se mnohdy neobejde bez krutých policií přehlížených násilnost. Největší strach mají odborový předáci z toho, že jejich členové opustí křídla svých vůdců.
Požadavky odborů budou negativní pro všechny
Dobře fungující odborová organizace ale nikdy nemůže zastupovat požadavky členů, kteří nikdy nesouhlasili s členstvím, proto státní odborář, na rozdíl od dobrovolných odborářů v mladoboleslavské Škodovce, nemá tak pevnou základnu, aby tlumočil své požadavky na pracovně právní zákony. Požadavky státního odboráře mají ale dalekosáhlé neviditelné důsledky na blahobyt všech lidí, kteří se nemohou ze zákona vyvázat. Funkcí odborů je však především vyjednání konkrétních podmínek s konkrétním zaměstnavatelem a ne ideologický boj. Smluvní volnost tak není pouze krokem k flexibilitě pracovního trhu, ale také cesta k možnosti vybrat si svého odborového předáka.
