Mnoho intelektuálů dnes věří, že minimálně polovina populace planety by měla podléhat mírnému strachu z amerických bombových útoků. Kromě Severní Korey a celého Středního východu je také Čína momentálně v centru pozornosti nepřátelské politiky americké a i evropské vlády.

Nebezpečný obchodní deficit

Nebezpečí čínské hospodářské politiky pro národní bezpečnost plyne údajně z deficitu obchodní bilance. Někteří lidé jsou schopní vynést na světlo tvrzení, že obrovské deficity vůči Číně mohou podkopat národní bezpečnost, neboť financují expanzi a modernizaci čínské armády. Jiní se například domnívají, že deficity  mezi Čínou a jinými státy podněcují narůstání pravděpodobnosti dlouhého a hlubokého světového hospodářského propadu.

Začněme vysvětlením toho druhého mýtu. Není nic výrazně znepokojujícího na „deficitu“ nebo „nerovnováze“ mezi dvěma zeměmi. Stejně jako není nic nerozumného na tom, že nakupuji více produktů od firmy McDonalds, než jsem schopen tomuto řetězci prodat.

Amerika a z větší části i Evropa nakupuje obrovské množství na pracovní sílu náročné produkce vyrobené v Číně, zatímco (s trochou nadsázky řečeno) Čína nakupuje méně kapitálově náročné produkce vyrobené v USA nebo v Evropě. Co je na tom divného? Kupříkladu USA má momentálně obchodní přebytek se zeměmi jakými jsou Austrálie, Nizozemí nebo Hong Kong. Je toto další důkaz nestability globální ekonomiky?

Možná by někteří mohli namítnout, že lze připustit možnost přebytků účtu obchodu s některými zeměmi a deficitů s jinými. Pokud ale celkový deficit převyšuje přebytky, v čistém vyjádření to pak znamená, že nakupujeme více od zahraničních subjektů než oni od nás. No a? Oficiální statistika nazývaná „obchodní bilance“ zaznamenává jenom čistý tok zboží. Nezahrnuje služby, (a co je možná významnější) ani prodej aktiv.

Jakou to má spojitost? Jednoduchou. Totiž veškeré toky musí být v rovnováze. Jestliže Číňané prodávají více produktů (měřeno tržními cenami) Evropanům než Evropané jim, znamená to, že Evropští spotřebitelé nabízí více vlastní měny (za yuan) než chtějí Čínští poptávající koupit. Pak je pravděpodobné, že existuje třetí strana, která se snaží zvyšovat nabídku yuanu, aby mohla splatit přebytečné pohledávky v zahraniční měně.

Obchodní deficit není podporou zbrojení

Existuje někdo jiný, kdo by mohl toužit po zahraniční měně kromě lidí, kteří jsou odhodlaní dovážet zboží ze zahraničí? Ano, někteří (stejně jako národní vlády) mohou chtít doslova hromadit stohy vesměs dolarových pohledávek. Vzdálenějším společným účelem této praxe je nákup akcií, dluhopisů nebo jiných třeba amerických aktiv. Například v roce 2000 americké hospodářství vykázalo obchodní deficit ve výši 375,7 miliard dolarů, zatímco dosáhlo čistého přílivu kapitálu mírně přesahujícího částku 407 miliard.

Vrcholem nekonzistence v postoji k zahraničnímu obchodu je ale v tomto ohledu postoj mnoha lidí, kteří mají dojem, že přebytek v obchodu se službami a zbožím je dobrý stejně jako příliv kapitálových investic. Obojí je přece vzájemně neslučitelné; jakmile chtějí zahraniční subjekty nakoupit více domácích aktiv, než jsou ochotni domácí investoři koupit jejich, pak tyto transakce musí být kompenzovány přesunem zboží a služeb.

Než tedy budeme prohlašovat odvážná tvrzení typu: „Náš obchodní deficit financuje čínské výdaje na zbrojení.“ Musíme si uvědomit, že není pravda, že by čínská vláda byla důvodem exportu čínského zboží na zahraniční trhy, který má být jenom zdrojem výdajů na zbrojení a ne příjmů obyvatelstva.

Nezávislost domácí ekonomiky

Sofistikovanější kritikové by mohli namítat, že deficity běžného účtu jdou ruku v ruce s přebytkem na finančním účtu. Ale přece asijští investoři nepodporují domácí výzkum nových nevyzkoušených technologií. Raději skupují domácí dluhy, takže podporují rezidenty v marnotratném utrácení, což znamená, že si domácnosti žijí nadpoměry. Taková situace musí být dlouhodobě neudržitelná a představa o podobném typu blahobytu je doslova iluzorní. Toto tvrzení se dá považovat za pravdivé; jakmile totiž zahraniční subjekty půjčí peníze domácím subjektům nebo korporacím (například nákupem dluhopisů), jedná se o příliv kapitálu, ať jde o financování nové investice nebo obyčejné spotřeby.

Jak do tohoto scénáře zapadají bídní „Číňani“? Vezměme si nějakou českou rodinu, která touží po slušném bydlení a nemá na ni. V momentu, kdy si její členové vezmou hypotéku třeba na novostavbu, spotřebují více, než by jim momentální příjmy dovolily a kvůli měsíčním splátkám budou v budoucnu spotřebovávat každý měsíc méně, než by jim naopak dovolil jejich budoucí měsíční příjem. Je banka, která poskytuje rodině hypotéku, zákeřná? Anebo nám umožňuje vybrat si jiný způsob spotřeby, než by nám dovolil vlastní příjmový tok?

Stejnou logiku můžeme aplikovat na příklad českých spotřebitelů, kteří chtějí dovážet zahraniční zboží výměnou za jejich budoucí příjem, proč bychom měli cizince z něčeho podezírat, když nám umožňují zajistit uspokojení podle našich preferencí? Jestliže je tento druh kritiky myšlen jako pokárání marnotratných spotřebitelů a nabádá k větší zodpovědnosti ve spotřebě, pak je to věc jiná. Lidé by asi měli být nabádáni, aby kleli méně, nekouřili, trávili více času s dětmi atd. Ale pokud si kritici myslí, že by vláda (nebo orgány EU) měla použít své násilné donucovací prostředky, aby donutila nezodpovědné občany měnit své preference, pak bychom měli oponovat a poukázat na fakt, že jde o osobní věc každého jednotlivce.

Spravedlivý obchod

Mnoho lidí haní svobodný obchod a mají plnou pusu něčeho, co nazývají „spravedlivý obchod“. Pro objasnění, jedná se o dobrovolné přání spotřebitele, když se vyhýbá nákupu zboží, které bylo vyrobeno zotročenými lidmi a s tímto počínáním nelze než souhlasit. Častěji však zastánci „spravedlivého obchodu“ chtějí využít vlády k penalizování dováženého zboží vyrobeného v cizině za malou mzdu nebo k subvencování domácích společností. Tato opatření jsou pak namířena proti čínským importům, které jsou považovány domácí protistranou za „nespravedlivé“.

Je pravdou, že průměrný Číňan dosahuje menší hodinové mzdy než průměrný Evropan. Naši pracovníci mohou využívat lepší přípravu na budoucí povolání, stejně jako mohou využít větší kapitálovou vybavenost nebo kvalitnější právní prostředí. Evropané jsou navíc produktivnější, což je důvod, proč jsou také lépe placeni. Je jistě pravda, že existují určitá odvětví, ve kterých naši výrobci nemohou konkurovat čínským importům, pokud by museli platit domácím pracovníkům mzdu, která by je mohla uspokojit. Navíc by měl existovat kanál, v rámci něhož by měli proudit pracovníci mezi vzájemně obchodujícími zeměmi. Relativní ceny a mzdy by měly klestit cestu pracovníkům do těch odvětví, v rámci nichž mají komparativní výhodu. Jakmile levné čínské importy nevytlačí některé domácí výroby z odvětví, pak zůstává otázkou, co bude tím pravým předmětem vzájemného obchodu? Pokud existuje možnost obchodu s jinými subjekty, znamená to, že nemusíme vyrábět vše sami.

Pokud bychom tuto logiku vztáhly na vládní subvence směřované k zahraničním producentům, nesmíme zapomenout, že příjímáním darů neučiníme nikoho chudším. Pokud bychom vzali v úvahu „nejhorší“ možný případ, kdy by Čínská vláda kompletně podporovala třeba vývozce televizních přijímačů, aby zajistila našim spotřebitelům plasmové televizory zdarma, domácí ekonomika by zažila boom. Jistě, domácí výrobce podobných televizorů by tato politika doslova smetla, ale uvažujme, měli bychom televizory zdarma. Jakmile by domácí pracovníci dosáhli přeskupení do výhodnějších výrob, což by byla reakce na bezplatné zboží, domácí důchod přepočítaný na obyvatele by v konečném důsledku zaznamenal nárůst. Namísto spotřeby vzácných zdrojů k výrobě televizních přijímačů bychom mohli hledat jejich využití v produkci dodatečného zboží a služeb. I kdybychom neuvažovali dovozy „zdarma“, můžeme klidně aplikovat podobnou logiku na zlevňované dovozy. Princip je stejný: Cizí vláda bere peníze svým vlastním lidem, aby je následně věnovala našim domácnostem, což nás rozhodně neučiní chudšími.

Podhodnocený Juan

Dalším často zmiňovaným čínským zločinem je jejich záměrné podhodnocování vlastní měny a naopak nadhodnocování cizí. Mnoho lidí proto podněcuje politiky k přitvrzení ve vztazích s Čínou.

Logiku, s jejíž pomocí jsme popsali dopady subvencí směřovaných k zahraničním exportérům, můžeme aplikovat i zde. Čínská vláda zde zase okrádá vlastní obyvatele, aby umožnila profit privilegovaným čínským firmám (a obyvatelům importujících zemí). Samozřejmě, že nejde o případ, kdyby čínská vláda nechala nějaké konkrétní podniky prodávat své výrobky pod cenou. Jedná se o případ, kdy čínská vláda vstupuje na devizové trhy a nakupuje zahraniční měnu za účelem umělého navýšení její ceny. Jinými slovy, pokud by třeba čínská vláda přestala nakupovat stávající množství amerického dolaru za yuan, pak by poptávka po dolaru klesla a cena dolaru v yuanech taktéž – dolar by ztratil vůči yuanu svoji tržní hodnotu.

Důvodem pro takové machinace je stimulace čínského exportu. Držením dolaru uměle vysoko proti Juanu je čínské zboží (oceněné v yuanech) uměle zlevňováno, takže držitelé dolaru si pravděpodobně koupí levnější zboží od čínských producentů než od domácích. Stejně je to i se subvencemi, podobná čínská politika jednoduše representuje dar vůči všem držitelům měny, na kterou čínská vláda intervenuje. Jistě, to může uštědřit ránu určitému odvětví v cílové ekonomice, ale ne ekonomice jako celku.

Někteří lidé znepokojení Čínou výše zmíněné chápou, ale mají strach z případného čínského rozhodnutí zastavit masivní nákup zahraničních pohledávek. V tomto případě by měnové kurzy začaly reflektovat základní fundamenty a domácí spotřebitelé by si už nemohli užívat levného zboží z Číny. V čem tedy vězí problém? Nejednalo by se o situaci, po které kritici volného obchodu prahnou? Jinými slovy řečeno, je něco divného na faktu, že předpokládané zákeřné nebezpečí může být jednoho dne vymazáno?

Lidé se však někdy více obávají náhlých změn kurzů. V tomto ohledu pak máme možnost se spolehnout buď na vlastní měnu a nechat jiné spekulanty spoléhat se na předpovědi politických změn. Více v lidských silách bohužel není.

Závěr

V článku byl demonstrován fakt, že typické stížnosti na čínskou hospodářskou politiku jsou nepodložené. Není však pochyb o tom, že může existovat tucet jiných intrik zplozených čínskými komunisty za účelem infiltrace do cizích ekonomických záležitostí, které nebyly zmíněny. Pravdou však zůstane to, že jestliže věříme, že „ slepou víru“ v tržní síly přetrumfnou lstiví zahraniční politici, kteří intervenují ve vlastních zemích, pak bychom se měli spíše obrátit na opačnou stranu, na tu komunistickou.