Kdyby 14 000 noblesních advokátů

V podzimní bouři, která se médii přehnala v souvislosti s návrhem České advokátní komory na prodloužení koncipientské praxe ze tří na pět let, zazněly argumenty, jež je vhodné zachytit a podrobit dalšímu zkoumání. Mimo jiné proto, že otázkou délky koncipientské praxe není téma vyčerpáno. Spíše naopak. Způsob, jakým tuzemská advokátní komora pojímá a vykonává samoregulaci profese, zasluhuje hlubší reflexi a revizi.

Lidovým novinám slouží ke cti, že pokus ČAK o prodloužení koncipientské lhůty včas tematizovaly (LN, Zvyšte plot a vytáhněte žebřík, 1.11.2012). Advokátním koncipientům slouží ke cti, že s využitím sociálních sítí a další moderní technologie spustili proti tomuto pokusu masivní a zjevně účinnou obranu. A i vedení ČAK je vlastně třeba vyslovit uznání: za to, že po prvotních zbabělých reakcích, v nichž se komora snažila tvářit, jako by iniciátorem návrhů příslušné legislativní změny snad ani nebyla ona, převzala za tuto iniciativu odpovědnost a prozatím od ní ustoupila (viz Informace k problematice zkvalitňování přípravy advokátních koncipientů ze 14.11.2012 na www.cak.cz). V mezidobí se k tématu na stránkách LN vyjádřili mj. V. Jirousek (Není plot nízký i bez žebříku?, LN 8.11.) a N. Randlová s P. Sochorovou (Diskriminace koncipientek – a bude hůř, LN 15.11.). Předzvěstí diskuse byl rozhovor Právního rádce s předsedou ČAK M. Vychopněm (Advokacie je noblesní a především obrovsky odpovědné povolání, PR 25.10.). V žádném z těchto příspěvků však otázka podmínek vstupu do odvětví není podána v kontextu – nesamozřejmé – regulace poskytování právních služeb. Než přistoupím k jednotlivým argumentům, jež v diskusi o délce koncipientské praxe padly, rád bych tento kontext alespoň stručně navodil.

Advokát – nejhorší ohrožení klienta

I bez studia živnostenského práva člověku spíše dříve než později dojde, že velkou část ekonomických činností stát nijak zvlášť nereguluje. Důvodů, proč mezi neregulované činnosti poskytování právních služeb zpravidla nepatří, je několik. Zaprvé, mezi poskytovatelem právní služby a jeho zákazníkem je mimořádně velká informační asymetrie, srovnatelná v poměrech běžného života snad jen s informační asymetrií mezi lékařem a pacientem. Jinými slovy, zatímco třeba na staveništi nové koupelny na první pohled poznáte, zda Váš obkladač pokládá dlažbu rovně, jen malá část spotřebitelů právních služeb je schopna posoudit, zda právní rada, kterou od svého právníka dostává, je skutečně dobrá a v jejich nejlepším zájmu. Za druhé, nekvalitně radící právník může svému zákazníku způsobit zpravidla rozsáhlejší škody, než lajdácký či nešikovný obkladač – v extrémních případech může zákazník lajdáctvím či hloupostí svého právníka přijít o svobodu či o majetek. A za třetí, právníkům jejich zákazníci svěřují velmi citlivé informace o sobě a o svém majetku – tyto informace jsou v rukou neeticky jednajícího právníka potenciálně velmi snadno zneužitelným materiálem. Nepřekvapuje proto, že poskytování právních služeb je ve většině civilizovaných společností regulováno způsobem bližším spíše regulaci poskytování služeb medicínských, než obkladačských. S ohledem na potíže, které vznikají při pokusech státní moci regulovat poskytování právních služeb přímo, a které si předlistopadoví advokáti jistě ještě dobře pamatují, převažuje v našem civilizačním okruhu model regulace samosprávné, tedy samoregulace. Účelem této regulace ovšem není kartelizace odvětví, jak by se někdy mohlo z činnosti profesních samospráv zdát, ale ochrana zákazníků před odvětvím samotným. Jak obtížné je toto regulatorní zadání vidíme na fungování samoregulace advokacie dennodenně. Argumenty, které padly v názorové rozmíšce ohledně délky koncipientské praxe, to ostatně dokládají lépe, než co jiného.

Argumentace noblesností

V rozhovoru s Právním rádcem, stručně citovaném též v úvodním textu LN, vyslovil předseda ČAK názor, že advokacie je „povolání noblesní a především obrovsky odpovědné“, jímž argumentoval pro návrh na omezení počtu koncipientů, kteří se mohou připravovat na výkon povolání u jednoho advokáta. Skutečnost, že profesi takto vidí předseda samosprávné komory, je povzbudivá i znepokojující zároveň. I mně se samozřejmě stává, že se setkám s noblesním advokátem či advokátkou. Je to vždy silný zážitek, ostatně podobně silný, jako když se člověk setká s noblesním lékařem, žurnalistou, dopravním policistou, prodejcem tisku, stavebním technikem, kavárníkem nebo třeba učitelem hudby či lyžování. Pokud by advokátní komora byla těchto noblesních a obrovsky odpovědných bytostí od počátku plná, dávalo by samozřejmě perfektní smysl, aby každá z nich vychovávala co nejmenší počet koncipientů po co nejdelší dobu: jen tak bychom snad mohli zajistit, aby celková kvalita členů komory v čase neklesla. Bohužel, má empirická zkušenost s členy advokátní komory tuto teorii nepodporuje. Z bezmála dvacetileté zkušenosti s oborem usuzuji, že četnost noblesních bytostí je v něm zhruba stejná, jako v obecné populaci; na jednoho noblesního advokáta připadá myslím cirka jeden umaštěný alkoholik, jeden pozdě chodící lempl, jeden a půl nadutého naboba, jeden a půl zakázkového čaroděje druhé kategorie, jedna desetina skutečně nebezpečného manipulátora a sofistikovaného korupčníka, dva vystresovaní workoholici, jedna třetina žoviálního hulváta, a konečně čtyři až pět běžných, poctivých řemeslníků, kteří se svou prací snaží slušně uživit a dělat ji tak kvalitně, jak jen to jde s ohledem na to, kolik je klient ochoten zaplatit. Má zkušenost samozřejmě nemusí 1 ku 1 korespondovat se zkušeností jiných, ale člověk nemusí mít za sebou půl života v advokacii ani hltat romány Johna Grishama na to, aby byl k noblesnosti jako vhodnému etalonu pro vstup do advokacie skeptický. (A propos, pokud jde o samotnou myšlenku omezení maximálního počtu koncipientů na jednoho advokáta, ta se může zdát logická v kontextu malých praxí; v kontextu praxí velkých, kde v ad hoc sestavovaných týmech společně praktikují desítky advokátů a koncipientů různých seniorit, by způsobila daňovou a účetní katastrofu, aniž by cokoli změnila na kvalitě přípravy koncipientů, kteří v nich pracují. Tuto linii argumentace však přenechám praktičtěji orientovaným kolegům).

Argumentace kvalitou

Zajištění přiměřené kvality právních služeb je – při informační asymetrii a velikosti škod, které může zákazník nekvalitou právní služby utrpět - klíčovou rolí regulace advokacie. Většina argumentů, které v diskusi zazněly, také spadá pod tuto rubriku.

Začnu argumentem, který v diskusi nezazněl, a který ostatní argumenty vznášené vedením ČAK do značné míry podlamuje.

Česká advokátní komora se po celou svou polistopadovou historii tváří, jako by problém s dosažením přiměřené kvality poskytovaných právních služeb počínal zahájením koncipientury a byl jednou pro vždy vyřešen úspěšných složením advokátní zkoušky. Jakmile advokát zkoušku složí (což nastává cirka po třech až čtyřech letech po absolutoriu právnické fakulty), přenechává advokátní komora kvalitu jeho znalostí a dovedností zcela působení trhu (na němž může advokát působit dalších řekněme 30 až 40 let). Pokud vím, je tento postup v mezinárodním srovnání anomálií. Normou se zdá být spíše povinné další vzdělávání advokátů, často založené na kreditním systému, v němž je průběžné dosahování potřebného minima kreditů za školení podmínkou pro udržení platné advokátní licence. Logika takové regulace plyne z problému asymetrie informací mezi právníkem a jeho zákazníky: je-li tento problém dostatečně závažný na to, aby ospravedlnil zavedení regulace vstupu do odvětví, pak je patrně dostatečně závažný i na to, aby ospravedlnil regulaci setrvání v odvětví. Skutečností je, že Česká advokátní komora kárně postihuje profesní selhání těch advokátů, u nichž se o takovém selhání dozví a jimž jej v kárném řízení prokáže. Takový systém kontroly kvality je však neuspokojivý kvůli své retrospektivnosti: advokát musí svému klientu skutečně hodně ublížit na to, aby byl tento systém „kontroly kvality“ vůbec spuštěn. Tím přirozeně nemá být řečeno, že by komora neměla kárnou pravomoc vykonávat, tato kontrola ex post však velmi pravděpodobně nepostačuje na ochranu těch klientů, kteří ji potřebují nejvíce – tedy nesofistikovaných uživatelů právních služeb, kteří jsou advokátově odbornému úsudku vydáni takřka na milost a nemilost. Téma povinného celoživotního vzdělávání advokátů se v tuzemsku objevuje periodicky a je komorou periodicky ignorováno. Tvrdím, že komora, která nedbá na povinné další vzdělávání licencovaných advokátů, do značné míry ztrácí argumentační legitimitu ve vztahu ke vzdělávání uchazečů o licenci.

Ačkoli advokátní komora ve vztahu k tomuto vzdělávání zacílila svou pozornost (a návrh legislativní změny) na délku koncipientury, mezinárodní srovnání otištěná v citovaných příspěvcích ukazují, že tento parametr je téměř arbitrární: ve srovnávaných jurisdikcích nabývá hodnoty 0 až 5 let a lze silně pochybovat o tom, že jakoukoli konkrétní délku lze na bázi technických argumentů odůvodnit přesvědčivěji, než jinou. Nepochybné je, že čím delší je lhůta, tím větší překážku vstupu do odvětví (a překážku svobody výběru povolání a svobody podnikání) tento parametr vytváří, přičemž argumenty o diskriminačních dopadech na právničky, které ve svém textu uvedly N. Randlová a P. Sochorová, osobně považuji za přesvědčivé.  Za nepřesvědčivý naopak považuji argument M. Vychopně o tom, že vzrůstající složitost, rozsáhlost a internacionalizace právního řádu vyžaduje prodloužení délky koncipientury. Je to právě vzrůstající složitost a rozsáhlost právního řádu, která právní kanceláře vede ke specializaci. Představa, že prodloužením doby koncipování obsáhne koncipient větší šíři materie je mylná: ve většině případů by „pouze“ prohloubil svou znalost těch oblastí, v nichž praktikuje právní kancelář, ve které koncipuje. Obchodní model generálních právních praxí bude nepochybně mít v určitých segmentech trhu vždy své důležité místo, podobně jako v medicínské péči hrají důležitou roli praktičtí lékaři, bylo by však projevem nesoudnosti právních generalistů, pokud by měli pocit, že cenou za široké rozprostření jejich záběru není nutná povrchnost jejich znalostí, a tedy znalostí jejich koncipientů, v jednotlivých oblastech a podoblastech práva.  Jediným způsobem, jak zajistit koncipientům skutečně všestrannou právní praxi, by zřejmě byla povinná rotace mezi právními profesemi po dobu jejich koncipientury (včetně povinné praxe v rámci justice), takový projekt by však byl extrémně ambiciózní a mám pochybnosti o tom, zda by v tuzemských podmínkách bylo vůbec možno najít ekonomicky schůdný model takového aranžmá.  Pokud a dokud taková rotace nebude zavedena, měla by komora akceptovat, že pracovní zkušenosti koncipientů budou nutně vykazovat buďto jednostrannosti nebo povrchnosti, podle toho, v jakém typu praxe koncipient svou koncipienturu absolvuje. Nad tím však není třeba propadat trudomyslnosti. Hlavním účelem předepsané minimální koncipientské praxe by totiž primárně neměla být výuka vědomostí o platném právu (to ostatně čerství absolventi často znají lépe než letití praktikové), ale nácvik profesních dovedností a zásad, ať již jde o onu obrovskou odpovědnost vůči klientovi, o níž správně hovoří předseda Vychopeň, a kterou lze zařadit pod pravidla a principy advokátní etiky, nebo o řemeslnou zručnost v komunikaci s klientem, jeho protistranami, jejich právními zástupci, či soudy a jinými orgány, a případně též o úvod do organizace a vedení agendy, tedy chceme-li do managementu právní praxe. Z tohoto důvodu bych také v principu souhlasil s návrhem V. Jirouska, aby školitelem advokátních koncipientů mohl být pouze advokát, který má sám určitou relevantní profesní zkušenost. (Na druhou stranu ale nelze nevidět, že takové pravidlo by omezovalo rozvoj samostatné praxe nově licencovaných advokátů. Kromě toho, kritérium počtu let po získání licence nemusí samo o sobě vypovídat nic o tom, zda je daný advokát schopen předávat dál zkušenosti a hodnoty, které by v profesi předávány být měly).  

Pokud jde o téma úrovně dovedností absolventů tuzemských právnických fakult, považuji za pozoruhodné, že se vedení advokátní komory v tomto ohledu staví do role pasivního příjemce výsledku pedagogických aktivit právnických fakult. Historie vzniku a změn platného zákona o advokacii ukazuje, že advokátní komora v principu sama stanovuje jeho obsah: vztah regulovaný a regulátor zde až učebnicově naplňuje teorii regulatory capture, tedy „zajetí“ regulátora regulovaným subjektem. Namísto stesků, že „právnické fakulty jsou na houby, pokud jde o praktickou přípravu“ (tajemník L. Krym v LN 1.11.) by mohlo vedení advokátní komory třeba přemýšlet  o tom, zda nezahájit směrem k fakultám a regulátorovi komunikační proces směřující ultimátně k akreditaci studijních programů právnických fakult pro účely vstupu jejich absolventů do advokátního stavu. Taková iniciativa by – ovšem ve střetu s opozicí akademicky kompetentního vedení fakult – mohla pro rozvoj jejich studijních programů udělat více, než celý stávající akreditační proces provozovaný státní správou. Právnické fakulty by si naopak mohly produktivně položit otázku, zda ve svém výzkumu věnují tématu společenského působení právních profesí a jejich regulaci dostatečnou pozornost a zda do společenského diskursu na toto téma vnášejí dostatek kvalitních, nezávislých podnětů (myslím, že odpověď všichni tušíme, ale je samozřejmě možné, že jsem něco přehlédl).

Konečně je zde advokátní zkouška, tedy onen klíčový test odborných znalostí, sloužící jako hlavní brána vstupu do regulovaného odvětví. A také nejtenčí led, na který komora svou iniciativou směřující k prodloužení koncipientury jaksi mimoděk dobruslila. V úvodním textu to LN konstatují zcela jasně: argumenty komory o klesající úrovni uchazečů o složení zkoušky jsou zcela neprůkazné, a to v důsledku způsobu, jakým komora zkoušky organizuje. Skutečností, již snadno potvrdí každý čerstvý advokát je, že jednotliví uchazeči dostávají od mnoha zkušebních komisí navzájem nesouměřitelné otázky, a to jak v písemné, tak v ústní části, přičemž o konkrétním obsahu ústní části zkoušky ani o konkrétních odpovědích uchazečů nejsou vedeny přezkoumatelné záznamy. (Vyzkoušenou taktikou zkoušených je co nejdříve po oznámení složení komise od starších kolegů zjistit, co který člen zpravidla zkouší, případně o čem píše či čím se v praxi zabývá. To sice zajišťuje jistou míru předvídatelnosti výkonu veřejné moci, nikoli však zřejmě takovou, jakou by si komora mohla vetknout do erbu). Absurdnost toho, že takovýmto způsobem zkouší adepty na členství právě advokátní komora, tedy instituce, jejíž členové mají za úkol mj. dbát na dodržování zásad férového procesu jinými orgány veřejné moci, lze srovnat snad už jen s tím, že podobně postupují při vzdělávání budoucích právníků i tuzemské právnické fakulty, nebo alespoň některé z nich. Soudím, že advokátní zkoušky by – jako výchozí „civilizační minimum“ - měly být písemné a anonymní, a organizované tak, aby otázky z jednotlivých oborů byly průřezové a shodné pro všechny zkoušené v daném zkušebním termínu. Pokud jde o přirozené pnutí mezi specializací a všeobecností, které bylo v diskusi v LN rovněž tematizováno, mám za to, že advokátní zkouška by měla prověřovat jistý „společný základ oboru“, tedy směřovat spíše směrem k otázkám univerzálním. Co je či není „společným základem oboru“ může samozřejmě být předmětem legitimní diskuse – například v diskusi zmíněná otázka, na které straně soudní síně sedí žalobce, která generalistovi připadá jako triviální, bude transakčnímu specialistovi připadat jako finesa z oboru specializované litigační praxe - již její nastolení by však bylo pokrokem proti stávajícímu stavu.

Téma argumentace kvalitou lze tedy stručně shrnout tak, že až komora začne znovu prosazovat prodloužení koncipientské praxe, učiní nově postižená generace koncipientů dobře, porovná-li, jakého pokroku ve výše zmíněných parametrech komora v mezidobí dosáhla. Napraví-li komora zjevné nedostatky ve stávajících procesech směřujících k zajištění kvality a budou-li měřitelné údaje (například statistická data o výkonu kárné pravomoci komory) přesto nepochybně vypovídat o tom, že mezi nově licencovanými advokáty je problém s kvalitou poskytovaných služeb výrazně větší, než mezi advokáty služebně staršími, bude namístě, aby se zákonodárce vážně zabýval tématem prodloužení koncipientské lhůty. Naopak, bude-li komora ve výkonu svých samosprávných pravomocí „na úseku“ zajišťování a kontroly kvality i nadále selhávat, bylo by namístě posuzovat případný nový pokus o prodloužení koncipientské lhůty za nevhodný a disproporční zásah veřejné moci do práva na svobodnou volbu povolání a práva podnikat, zaručeného článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. A to zcela bez ohledu na délku koncipientské praxe předepsanou v Rakouské republice či jinde. 

Argumentace počtem

M. Šolc je v úvodním textu v LN citován se smířlivou poznámkou o tom, že snaha omezit konkurenci podle jeho názoru nebyla primárním motivem, který advokátní komoru k návrhu na prodloužení koncipientské praxe vedl. Vyjádření reprezentantů komory však naznačují spíše opak. Tajemník komory L. Krym je v souvislosti s argumentací LN o spíše podprůměrném počtu advokátů v ČR ve srovnání s některými jinými evropskými zeměmi citován takto: „Koncipientů je opravdu hodně, dnes asi 3 500. Dospějeme do stadia první republiky, kdy pro advokáty nebylo dost práce, a tak ponoukali lidi k vedení sporů i o malé a nejisté částky?“ 

L. Krym tematizuje závažné téma – totiž negativní externality, které právní profese ve společnosti vytváří. Na otázku, kolik advokátů je již příliš, nelze patrně smysluplně odpovědět, je ale nepochybné, že odvětví právních služeb způsobuje v transakčním sektoru významné transakční náklady (jakkoli vzniku jiných pochopitelně v lepším případě předchází) a v agendě soudních sporů sleduje jistě i méně noblesní cíle, než je ochrana ústavně zaručených práv klientů. Například v Itálii existuje v celku silný konsensus ohledně toho, že notorická pomalost tamních soudů jde ve značné míře na vrub příliš velkému počtu advokátů a nevhodně nastavené struktuře jejich odměn, nepodporující smírná řešení sporů (informace čerpám z rozhovoru s profesorkou S. Bariatti vedeného v Bruselu v říjnu t.r. a z  přednášky L. Panzaniho, předsedy městského soudu v Turíně, v Miláně v dubnu 2011). Podobné kriterium ovšem nenasvědčuje tomu, že by se Česká republika potýkala s týmž problémem. Jak informovaly LN 11. října s odkazem na srovnávací průzkum 47 zemí Rady Evropy, české civilní soudy jsou ve vyřizování sporné agendy v první instanci druhé nejrychlejší v EU, hned po rakouských.

Problémem argumentace, použité L. Krymem, není její obsah, ale její původce – z úst reprezentanta stávajícího establishmentu v advokacii bude takový argument vždy znít podezřele kartelizačně, i kdyby byl v daném okamžiku stokrát legitimní. Což ovšem – alespoň měřen kritériem rychlosti soudního procesu v tuzemsku – pravděpodobně v současnosti není. Tím nemá být řečeno, že hrozbu negativních externalit přebujelé právní profese máme ignorovat či podceňovat. Vhodnější by však bylo, aby se této agendy ujala instituce, která v této věci trpí menším konfliktem zájmů, než právě advokátní komora. I s ohledem na informační kanály, které se u něj sbíhají, by dobrým kandidátem mohlo být například Ministerstvo spravedlnosti - pokud ovšem ono samo není oním „zajatým regulátorem“, přirozeně.

I poté by však zůstala samostatným – a obtížným - tématem otázka, jak případně vstup do odvětví z hlediska kvantity regulovat. Prodloužení koncipientské lhůty se mi jeví jako opatření zcela nevhodné – je nemeritokratické a diskriminuje na bázi majetku a – dle argumentace N. Randlové a P. Sochorové – i pohlaví. Dospějeme-li vůbec kdy k nutnosti regulovat vstup do advokacie na bázi počtu (což je velká otázka, implikující mimo jiné významné tržní selhání), jako mnohem vhodnější by se mi zdálo např. omezení počtu nových licencí udělovaných ročně s tím, že licence by byly přidělovány podle relativního úspěchu u advokátní zkoušky. To ovšem za stávající metodologie zkoušení zní jako sci-fi, či spíše jako korupční černá můra.

Konec dobrý ….

Epizoda s pokusem advokátní komory o prodloužení koncipientské praxe přinesla vedle špatných zpráv o stavu samoregulace tuzemské advokacie také několik zpráv dobrých. Za tu nejlepší považuji, že advokátní koncipienti byli schopni rychlé a účinné obranné akce. To dává jistou naději, že po složení advokátních zkoušek budou schopni podobně účinně bránit též práva jejich klientů (jakkoli košile je nepochybně i u koncipientů bližší, než kabát). Za druhou nejlepší zprávu považuji, že tuzemská média byla schopna – vedle servilního rozhovoru s předsedou advokátní komory – vyprodukovat též texty, které nepochybně přispěly k zadržení pochybené „zákonodárné iniciativy“ advokátní komory. A za třetí nejlepší zprávu považuji, že předseda advokátní komory vnímá advokacii jako noblesní povolání. Kdo ví - třeba se ještě dočkáme i toho, že advokátní komora se začne noblesně projevovat i svými činy, nejen slovy svého předsedy.