Tato zpráva jistě evokuje nedávné události v Egyptě, kde armáda skutečně demokraticky zvoleného islamistického prezidenta svrhla a nahradila ho předsedou ústavního soudu.

Pro „západní“ komentátory tyto události vždy přinášely nesnadnou úlohu. Právě v Turecku byla armáda mnohdy zárukou západních liberálně demokratických hodnot, přičemž však demokracii samotnou často pošlapávala. Jen mezi lety 1960 a 1980 proběhly v Turecku tři vojenské převraty a v roce 1997 byla taktéž armádou „položena“ Islamisty vedená vláda.

Přesto je situace v Turecku a v Egyptě odlišná.  Erdoğan sám sebe považuje za umírněného islamistu, někoho ve stylu křesťanských demokratů. Podařilo se mu vytvořit zvláštní koalici téměř všech islamistických sil a zároveň podnikatelské elity. Sám jsem Turecko minulý rok navštívil a je to země obrovského hospodářského růstu. Symbolem této koalice se mělo stát zrušení parku poblíž náměstí Taksim v Istanbulu, na jehož místě mělo vyrůst obchodní centrum. Prosti tomuto záměru a proti dalším změnám (například pro nás nepochopitelnému zákazu prodeje alkoholických nápojů po desáté hodině) se však zvedl mohutný lidový odpor, který byl potlačen za cenu bezohledného násilí.

V této fázi přichází problém – tzv. paradox demokracie. Demokraticky zvolená vláda se snaží odstranit základní liberální hodnoty (např. prodej alkoholu), případně do budoucna i samu demokracii. Kdo může zasáhnout?

V takzvaných liberálních (tedy hodnotově ukotvených) demokraciích je často takovým orgánem ústavní soud. Turecko je krásným příkladem i v tomto směru. Čl. 148 turecké Ústavy výslovně stanoví, že Ústavní soud rozhodne o ústavnosti běžných zákonů, dekretů s mocí zákona a jednacího řádu tureckého národního shromáždění z hlediska formy i obsahu. Pokud se jedná o ústavní dodatky, budou zkoumány pouze z hlediska formy.

Je zde tedy sice stanoveno, že soud se může zabývat jak obyčejnými zákony, tak ústavními změnami, ovšem u těchto pouze z hlediska formy (tedy procesního postupu, platnosti hlasování). Turecký soud se s tím však vypořádal a tvrdí poněkud extenzivně, že přezkumem např. republikánských charakteristik zpochybňované normy provádí formální kontrolu procedury. Tento přístup však není výsledkem nahodilé úvahy. Turecko v moderní době prošlo třemi stádii ústavního vývoje, který krystalizoval pomocí určitého souboje ústavodárné moci a Ústavního soudu o rozsah kompetence Ústavního soudu přezkoumávat ústavní novely. V období 1961 až 1971 neznala turecká Ústava žádné zvláštní ustanovení stran kontroly ústavnosti, nicméně soud stejně deklaroval svou kompetenci takovou revizi provádět (např. rozhodnutí č. 1970/31). Soud tehdy dovodil, že kontrolu může provádět jak z formálního, tak z materiálního hlediska.

Od roku 1971 turecká Ústava výslovně Ústavnímu soudu přiznala pravomoc posuzovat ústavní dodatek pouze z formálního hlediska. Soud na to reagoval tím, že zákaz změny republikánské formy vlády považoval za otázku formální, nikoliv materiální, jak již bylo uvedeno výše. Např. rozhodnutí z 15. dubna 1975 (č. 1975/87) reagovalo na ústavní dodatek stran vojenských soudů. Ústavní soud zrušil dovětek, který umožňoval, aby většina soudců nesplňovala v období války nároky kladené na nezávislého soudce. Argumentaci soudu přitom lze shrnout takto: Fakt, že většina členů vojenských soudů během války nemusí být tvořena soudci, porušuje princip, že soudy musí být nezávislé (čl. 7), což je část principu vlády zákona (čl.2), který je integrální součástí republikánské formy vlády (čl.1), která vzhledem k čl. 9 ústavy nemůže být měněna. Soud totiž koncept „formální správnosti” vymezil velmi široce a zahrnul do něj i zákaz změny republikánské formy vlády a její charakteristiky (demokracie, sociální stát apod.).

Nová ústava z roku 1982 reagovala na dřívější vývoj a opět zakotvila možnost kontroly pouze formy a definovala pojem „kontrola z formálních důvodů” tak, že se soud „omezí na zjištění, zda bylo dosaženo požadovaných většin při hlasování o návrhu a zda byla dodržena pravidla omezení debaty ve zrychleném řízení” (Čl. 148 Ústavy). Od té doby již ústavní soud nevydal žádný zrušující rozsudek. Zdálo by se tedy, že došlo k vítězství ústavodárce, který dokázal soud přesvědčit o tom, co považuje za formální přezkum. V roce 2008 však soud opět vychýlil pravidla hry ve svůj prospěch. V nesmírně zajímavém a důležitém rozhodnutí ze dne 5. června 2008 ve věci islámských šátků se soud vrátil ke dřívější interpretaci své kompetence přezkumu ústavních dodatků a dovodil, že ustanovení čl. 148 odst. 2 Ústavy, které požaduje zjištění, „zda bylo dosaženo požadovaných většin při hlasování o návrhu“ zahrnuje možnost přezkumu, zda se jedná o „platný návrh“. Soud tak dovodil, že je na tomto základě stále oprávněn přezkoumávat dodatky z hlediska jejich vztahu k republikánské formě vlády. Jinými slovy, z pouhé definice pojmu „návrh“ se opět dokázal soud kaskádou extenzivních argumentů navrátit ke své původní judikatuře, umožňující mu vyslovovat se nejen k procesním formálním otázkám, ale i k věcné podstatě ústavního dodatku.

Tím samozřejmě nenalézáme jasnou odpověď na stěžení otázku, zda je principiálně možné, aby demokraticky zvolený zákonodárce (ústavodárce) byl pod kuratelou elitního orgánu, jakým je ústavní soud. Stojí zde proti sobě dvě zásadní hodnoty. Demokracie a obrana proti elitářství na straně jedné a základní liberální hodnoty na straně druhé.  Elegantním řešením tak může být, že demokraticky zvolený zástupce lidu může stanovit cokoliv, nic však s trvalou platností, tak aby jeho nástupce mohl projevit změnu poměrů ve společnosti. Toho se snad dočká i Turecko.