Evropa roku 1400 moc optimistický pohled nenabízela – politicky a geograficky roztříštěný kontinent, ovládaný dědičnou feudální elitou, se potácel v sérii válek. V Číně oproti tomu existovala mohutná, politicky jednotná říše, spravovaná úředníky vybíranými na základě znalostí a dovedností, která se mohla pochlubit řadou převratných vynálezů (lepší hodiny, střelný prach nebo například zaoceánské lodě). Přesto už o tři sta let později byli už Evropané značně napřed, zakládali kolonie po celém světě a těšili se vyšším příjmům na hlavu. To je následně ještě rychleji popohnalo k průmyslové revoluci. Proč to byla Evropa a ne Čína, kdo nakonec (na nějakou dobu) dominoval světu?
Malthusova past
Středověká Evropa se nacházela v takzvané Malthusově populační pasti, nazvané podle britského vědce Thomase Roberta Malthuse (1766-1834). Ta spočívá v tom, že zatímco počet obyvatel se měnit může, množství disponibilního kapitálu, v tomto případě hlavně půdy, nikoliv. Pokud například vzroste počet obyvatel, klesne podíl půdy na hlavu. To se odrazí v nižších výdělcích (takzvaný železný zákon mzdový). Aby lidé vyžili, musejí omezit porodnost. Pokud tak neučiní, je jejich porodnost „omezena“ zvnějšku a naopak je „povzbuzena“ jejich úmrtnost (války, hladomory apod.). Ať tak či onak dojde k poklesu obyvatelstva. To ovšem znamená, že půdy je opět dostatek. Příjmy a porodnost stoupnou, zatímco úmrtnost poklesne. Počet lidí začne růst. Tím opět stoupá úmrtnost a mzdy s porodností klesají. Počet obyvatel a s ním příjmy na hlavu tak osciluje kolem jakéhosi dlouhodobě rovnovážného stavu – z pasti není úniku.
Evropské obyvatelstvo přesto z pasti uniklo. Příjem na hlavu mezi lety 1400 a 1700 stoupl o třetinu. Odpověď, proč k tomu došlo, nabízejí Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth ve studii, která vyšla vloni v Review of Economic Studies. Klíčem má být černá smrt, která zasáhla Evropu v letech 1348-1350. Tato morová rána se začala šířit v roce 1347 z Krymu a jejím původcem byla tatarská vojska, která při obléhání krymské Caffy nakazila její janovské obránce. Janované byli vypuzeni a mor si odvezli s sebou domů do Itálie. Oběti černé smrti se odhadují na 15-25 milionů z celkových 40 milionů obyvatel Evropy. Do začátku 18. století pak byla Evropa postižena dalšími morovými epidemiemi, ke kterým se přidaly i další nemoci – cholera, tyfus a neštovice.
Vyhubení značné části obyvatelstva zpočátku vedlo k lepší kapitálové vybavenosti a tedy i k vyšším příjmům na hlavu. To se odrazilo ve vyšší porodnosti a zprvu i nižší mortalitě. Pak ovšem došlo k jevu, který autoři studie, v narážce na čtyři apokalyptické jezdce, pojmenovali „efektem tří jezdců“. Tito „jezdci“ – mor, válka a urbanizace – měli zapříčinit, že úmrtnost poměrně záhy po velké morové ráně znovu stoupla, vyrovnala se s porodností a společnost našla novou rovnováhu s menší populací a vyššími mzdami.
Apokalypsou k bohatství
Proč vyšší mzdy v důsledku úbytku obyvatelstva nevedly jen k vyšší porodnosti, jak známe z Malthusova modelu, ale také k vyšší úmrtnosti? Současně s vyššími příjmy stouply vybrané daně, které mohli evropští vládci využít ke své oblíbené kratochvíli – vedení válek. Častější války zvýšily úmrtnost - ani ne v podobě přímých obětí, jako spíše v důsledku nemocí, které vojáci zatahovali do různých částí kontinentu. Půda, coby hlavní kapitál té doby, přitom zůstala neponičena a hospodářské stavby zase byly často ze dřeva, proto je nebylo těžké obnovit.
Vyšší mzdy také vedly k vyšší poptávce po zboží, které se vyrábělo ve městech. Města tak začala růst. Kvůli častým válkám byla obehnána hradbami a jejich obyvatelé se proto často tísnili na značně malém prostranství – vznikla tak ideální základna pro šíření nemocí (ve středověké a novověké Evropě byla úmrtnost ve městech daleko vyšší než na venkově). V neposlední řadě vyšší mzdy posílily obchod a obchodníci, podobně jako žoldáci, šířili nemoci po kontinentu.
Tyto skutečnosti vedly k tomu, že úmrtnost navzdory stoupajícím příjmům na hlavu v některých fázích rostla (viz graf 2). Na grafu se její křivka znovu protnula s křivkou porodnosti dále vpravo (vyšší mzdy). Autoři tento efekt nazývají „efektem ozubeného kola“ (ratchet effect), protože jak se jednou dosáhne nové rovnováhy, stěží dojde ke skluzu zpět k dlouhodobě nižším mzdám. Naopak, jak Evropu zasahovaly další vlny moru a jiných nemocí, „efekt ozubeného kola“ posouval rovnováhu dále doprava. Právě pomocí těchto skoků měly příjmy na hlavu postupně stoupnout.
Doplňme, že v důsledku „efektu tří jezdců“ se celkový počet obyvatelstva v Evropě držel níže, než kde by byl bez něj. Nárůst jejího obyvatelstva o pouhých 38 % mezi lety 1500 a 1820 umožnil postupný technologický pokrok (ten vede k růstu obyvatelstva i v Malthusově populační pasti). V Číně, kde se tento mechanismus neetabloval, populace za stejné období narostla o 170 %.
Proč ne Čína a co z toho
Černá smrt zasáhla i jiné části světa a ani Čína nebyla výjimkou. Proč tam morová nákaza nenastartovala podobnou cestu k bohatství? Čínská y lepšímu systému nakládání s exkrementy (používaly se na poli místo toho, aby se lily na ulici), převažující vegetariánské stravě (odpadá nutnost žít v blízkosti domácích zvířat) a obecně vyššímu standardu hygieny. Urbanizace v důsledku vyšších mezd tak nutně nevedla k vyšší úmrtnosti. Dále byla Čína po většinu sledovaného období sjednocena a zhoubných válek bylo méně. V důsledku toho odpadla potřeba svazujících městských opevnění. Navíc, když už k válkám došlo, nebyly natolik zhoubné jako v Evropě. Protože Čína je zeměpisně daleko prostupnější, její obyvatelstvo žilo více pospolu a jeho imunita byla vyšší než v případě evropských, od sebe značně izolovaných zemí.
Autoři zmiňují další studie, které se zabývaly podobným efektem v jiném historickém kontextu. Existují například indicie, že epidemie HIV v Africe také vede k vyšším výdělkům pro ty, kdo přežijí. Podobně i americké regiony, které byly hůře postiženy španělskou chřipkou v roce 1918, rostly v následných letech rychleji než oblasti méně zasažené. Bez ohledu na geografické a kulturní rozdíly, jakoby obecně platilo pravidlo „čím hůř, tím (potom) lépe“. Cynikům, kteří by z toho chtěli vyvozovat, že epidemie a války jsou dobrá věc, však Voigtländerovo a Voithovo závěrečné hodnocení radost neudělá. I kdybychom odhlédli od lidského utrpení (což bychom nikdy neměli), situace se změnila. Nejde jen o riziko, že se pozabíjíme všichni. Sami ekonomové správně upozorňují, že války dnes nestojí „jen“ lidské životy, ale i ekonomický kapitál. Změnil se i dopad urbanizace – obyvatelé měst se obecně těší lepšímu zdraví než vesničané.
Teorie, jak se Evropa vymanila z Malthusovy populační pasti, má ale i poselství pro naši generaci. Historie ukazuje, že pokles obyvatelstva nemusí jít nutně ruku v ruce s poklesem blahobytu. Nadcházející úbytek obyvatel v Evropě tak lze chápat také jako šanci na větší prosperitu a ne jen tragédii v podobě nefunkčního penzijního systému. Méně lidí patrně lépe využije omezené možnosti našeho kontinentu, potažmo celé planety, anebo ho, respektive jí, nezruinuje úplně.
Zkrácená verze článku vyšla 27. června 2013 v EKONOMu.
