Zdálo by se, že 40 let je dost dlouho, aby Chilané konečně zapomněli na ono 11. září. Na ono 11. září 1973, kdy se centrum Santiaga rozburácelo motory stíhaček sotva z pár desítek metrů bombardujících prezidentský palác La Moneda. Jejich smutnými záběry začíná každý dokument o Pinochetově puči. A také jimi končí každý o vládě socialistického prezidenta Salvadora Allendeho. Toho, který byl ve stejný den vojáky nalezen v paláci zastřelený.
Vždyť už týden po každoročním výročí následuje 5 dní volna v rámci Fiestas Patrias - 18. a 19. září - nejdůležitějších státních svátků v roce. Všudypřítomné empanadas, odevšad znějící rytmy cuecy i zrádně rychle ubíjející koktejl terremoto by přeci mohly zahnat zlé vzpomínky. O to více, když se tři pětiny Chilanů narodily už po převratu a znají jej jen ze škol a z vyprávění.

Jenže tady nejspíš tkví kámen úrazu. Rodiny, kterým Pinochetovi vojáci některého člena zavraždili, mučili nebo nechali na věky ,,zmizet“, vychovávají děti celkem pochopitelně právě v tomto duchu. Mladí se pak s nadšením aktivizují a za oblíbeného skandování Kdo neskáče, je Pinochet pořádají pochody, často končící potyčkami s četníky. Naopak děti šťastnějších rodin, které o nikoho nepřišly, se dozvídají o konečně nastoleném pořádku po mnoha měsících násilností, nefunkční dopravy, prázdných obchodů a takřka úplného chaosu a anarchie, což je také pravda. A vzájemné urážení a slovní napadání zejména v době výročí rozhodně není jen výsadou mladých Chilanů.

Politici všech směrů se snaží, někdo víc někdo méně, přispět k národnímu usmíření. Noviny byly téměř měsíc plné prohlášení o ,,tragédii pro všechny Chilany“, ,,lekci historie“, ,,už nikdy více“ apod. Prezident Piñera v dlouho očekávaném projevu hovořil o nutnosti usmíření, porozumění a zdůraznil, že ,,hledět na 40 let před námi je užitečnější, než na těch 40 za námi“. Řada politiků mluvila v podobném duchu, někteří se dokonce omluvili za tehdejší nečinnost či tichou podporu svých nynějších stran.

Jenže spravedlnost silně pokulhává. Za zabití a zmizení 3000 osob a věznění či mučení dalších bezmála 40 000 bylo od roku 1990 posláno za mříže jen 60 lidí. Samotný generál Pinochet sloužil až do roku 1998 jako vrchní velitel vojska a v přesvědčení, že ,,se nikomu nemusí omlouvat“ měl stále mnoho podporovatelů. K minulosti tvrdil, že ,,už musíme jednou obrátit list“. Po mnoha soudních peripetiích, domácích i zahraničních, pak v roce 2006 na svobodě a v demenci zemřel. Ovšem těžko říci, odkdy považovat člověka za dementního, pokud při plném zdraví prohlásí, že ,,lidská práva jsou chytrým výmyslem marxistů“ a ,,jediným řešením jejich problematiky je na ně zapomenout“... Dosud rovněž nebylo o diktatuře veřejně řečeno vše a stovky lidí stále neví, co se stalo s jejich ,,zmizelými“ (mmj. jeden z mála latinskoamerických vynálezů).

Samotný převrat osobně dokáži pochopit. I levicoví historici připouštějí téměř úplné ochromení země poslední měsíce Allendeho vlády. Společnost byla rozdělena tak extrémně, že prezident, arcibiskup ani opoziční politici nebyli schopni ji přesvědčit k jakémukoli dialogu. Nejvyšší armádní velení bylo až překvapivě dlouho trpělivé a loajální. Proč však Pinochet po převratu cítil potřebu udělat z Chile jedna velká kasárna, brutální mučírnu a popraviště v jednom, na to jsem odpověď nenalezl.

Mimochodem, Henry Kissinger, ten obdivovaný génius diplomacie, si v telefonátu Pinochetovi pět dní po převratu posteskl, že už nejsou hrdinové, jako by bývali byli za dob Eisenhowera. O tři měsíce později získal Nobelovu cenu míru...