Kdyby si paní Krnáčová (její blog je zde) přečetla návrh zákona o zveřejňování smluv, tak by určitě věděla, že se musí zveřejňovat všechny dodatky smlouvy, že se musí zveřejňovat metadata (informace o ceně ap.), že bez uvedení těchto metadat se smlouva považuje za neúčinnou. Konkrétní způsob uveřejnění metadat stanoví svým nařízením vláda, parametry pro nařízení vyplývají ze zákona.

Co se týče zveřejnění všech smluv i se zpětnou účinností, o tom se dlouze debatovalo, ale pak jsme došli k tomu, že jednak by zde byl problém s retroaktivitou, jednak by se pak na navrhovatele zákona snesla oprávněná kritika, že zpětně zveřejnit desítky tisíc dnes platných smluv by bylo značně administrativně náročné a byl by to velký chaos – víme, že v mnoha institucích je agenda smluv v dosti velkém nepořádku a že by často nastávaly situace, kdy by nějaká smlouva nebyla zveřejněna, protože by úřad ani netušil, že ji má. To je pochopitelně špatně, ale je to tak a přijde nám zbytečné plakat nad rozlitým mlékem – potřeba je, aby to dobře fungovalo do budoucna.

Nicméně je možné buď formou pozměňovacího návrhu ještě teď, případně později novelou, doplnit do zákona povinnost zveřejnit dlouhodobé smlouvy, které jsou uzavírány třeba na 10 let a více. To se hned dostáváme k řádově menšímu množství smluv, než kdyby měly být apriori zveřejněny všechny smlouvy, co kdy byly uzavřeny a jsou ještě dnes plněny.

Každopádně i pokud se bude zákon vztahovat jen na nové smlouvy, vůbec to neznamená, že ke starým smlouvám nebude přístup. Každá smlouva, kterou veřejná správa uzavírá, je již dnes dostupná na základě žádosti o informace, a každý, včetně Krnáčové, si je může vyžádat. Argument, že pokud zákon neplatí i zpětně, tak nemá smysl, je poměrně úsměvný. Je to jako stěžovat si, že za trestné činy podle nové trestního zákoníku nelze stíhat i ty, kteří se trestného činu dopustili před tím, než byl tento skutek v zákoníku zakotven. Tímhle přístupem by nebylo možné nikdy přijmout žádný zákon.

Ale hlavně je Krnáčová úplně mimo s kritikou § 7. Pokud by si návrh přečetla, tak tam zřetelně vidí, že smlouvu mohou zveřejnit obě smluvní strany, naopak veřejná správa může smluvně zavázat ke zveřejnění druhou stranu (příjemce veřejných peněz), nemůže tudíž nastat situace, kdy zákeřný uplacený úředník nezveřejní schválně smlouvu a pak z toho budou patálie. Druhá strana to může zveřejnit stejně tak. Více může doplnit třeba navrhovatel Jan Farský, kterého Krnáčová ve svém textu podpásově zesměšňuje, nebo Karel Eliáš či František Korbel, kteří se na přípravě zákona podíleli.

To, že Krnáčová velmi účelově kritizuje právě klíčový bod zákona o registru smluv a tedy vázanost účinnosti smlouvy na její zveřejnění, je velmi s podivem s ohledem na to, že dříve vedla organizaci, která pro transparentnost horuje. Podobné návrhy na totální vykostění zákona, který by pak ztrácel smysl, padaly v minulém volebním období ze strany právě Marka Bendy či Aleše Rádla. Že se přidá bývalá šéfka Transparency na stranu těch, pro něž je zabraňování přístupu k informacím hlavním politickým tématem, je docela s podivem.

Když chce Adriana Krnáčová za každou cenu kritizovat, uvítali bychom, pokud by to nebylo právně tak lajdácké. Pak to může pomoci precizaci zákonů, o kterých jistě netvrdíme, že nemohou obsahovat žádné nedomyšlenosti.