Ahoj! Dnes bude blog hlavně o výhercích několika kategorií každoroční soutěže Designs of the Year, kterou pořádá londýnské Design Museum. Soutěž se mi líbí, protože stejně jako já v tomto blogu malinko brojí proti běžnému vnímání designu a jde spíš po obsahu než po formě. V nominacích tak najdete mimo známá jména i malé studentské start-upy nebo více či méně šílené koncepty, které na první pohled nemají s designem, tak jak je často vnímán třeba u nás, nic společného. A to je super. Mnozí si pod pojmem design stále představí porcelánové holínky nebo tajemný plakát s jedním dvojčíslem uprostřed, ale uniká jim celý obrovský zbytek spektra oboru. Uf, tohle byl na mě ale dost suchopárný úvod, asi stárnu…
Soutěž Designs of the Year má sedm kategorií. Nakonec se mimochodem vybere jeden absolutně nejlepší návrh. Osobně mi nejvíce učarovaly konečné výběry v kategoriích Digital, Product a Graphics, přičemž výherci té poslední se nebudu z určitých tajných důvodů, jež vám nikdy neprozradím, věnovat.
V kategorii Digital zvítězil projekt Peek, což je aplikace do smartphonu, která slouží k vyšetření oka pomocí telefonní kamery. Aplikace byla projektována přímo do prostředí Afriky, kde je drahé vybavení očního lékaře, vlastně i oční lékař, vlastně i lékař poněkud vzácností. Peek může používat v odříznutých oblastech i relativně neproškolený personál a dokáže s ním vyšetřit místní obyvatele. Aplikace pak sama může poslat data lékařům, ti vyhodnotí nutnost ošetření a popřípadě si pacient může koupit nový zrak na iStore. To poslední jsem si vymyslel. V týmu stojícím za Peek jsem sice nenašel jediného designéra, ale přesto je to design, a dokonce prudce užitečný.
Aplikace Peek pro vyšetření zraku pomocí kamery chytrého telefonu
V kategorii Product se umístil hudební nástroj Seaboard. Vypadá ve zkratce jako klavír pod sametovým přehozem, který vydává zvuky ne nepodobné umírající velrybě. Nástroj dokáže kvůli senzorům po celé délce kláves modulovat tóny ad infinitum a díky tomuto rozšířenému klavírnímu rozhraní má náskok oproti konvenčním synťákům (pokud něco takového existuje), hlavně co se týče intuitivnosti ve vytváření zvuků. Autoři Seaboardu jsou designéři Roland Lamb a Hong-Yeul Eom. Oceněním hudebního nástroje, navíc v obrovské a prakticky neohraničené kategorii Product, se podle mého názoru pustilo Design Museum na dost tenký led. Ale proč ne?
To by bylo k ocenění Designs of the Year zatím všechno. Další zajímavé nominace najdete v krátkém souhrnu zde nebo v úplném seznamu na stránkách Design Museum. Slibuji, že se tím seznamem časem prokoušu a vyrobím z něj několik následujících blogů.
Německý designér Theo Möller si usmyslel, že zkonstruuje nafukovací létající lampu. Bohužel mu všechny prototypy vždy uletěly a způsobily paniku ve středoevropském vzdušném prostoru, takže výsledek je nakonec z bezpečnostních důvodů nelétací. Lampa je vyrobená z nafouklé hliníkové fólie, která vevnitř skrývá LED pásku. Líbí se mi, že čtyřmetrový model světla váží pouhých 600 gramů a dá se dobře vyfouknout a složit. O připevnění lampy k čemukoliv se starají buď očka a provázky, nebo malé magnety ukryté v plášti svítidla. 
Nafukovací svítidlo Blow lamp v menší stolní verzi připevněné magnetem ke kovové nožce. Lampu vymyslel Theo Möller z Německa.
Než budete číst dál, podívejte se níže na obrázek. Co na něm je? Napovím, že ta věc veprostřed je korkový špunt. Pořád nevíte? Vypadá to jak nějaký stůl pro skřítky. Ve skutečnosti má ten špunt průměr asi 30 cm. Hyeonil Jeong je newyorský designér, jehož snahou bylo vymyslet jednoduchý skládací stůl. Trošku to pokazila skleněná deska, která malinko boří koncepci jednoduchosti i snadné transportovatelnosti (v jednom kuse myslím). Každopádně co mě fascinovalo nejvíc, je ten obrovský korkový špunt. Autor stolu tvrdí, že si do něj můžete třeba píchat špendlíky s poznámkami. Stůl by měl průměrně zručný člověk složit za jednu minutu bez použití nářadí. Já osobně bych potřeboval dalších 30 minut na zametení střepů. 
Skládací stůl, jehož nosným prvkem je monstrózní korkový špunt a pevná víra. Autorem je designér Hyeonil Jeong.
A zpět do Čech. V úvodu jsem si lehce rýpnul do studia Najbrt odkazem na kritický článek o posledním vizuálním stylu 49. karlovarského filmového festivalu. Musím uvést jeden postřeh. Mrkněte se do rejstříku na všechny předchozí vizuály festivalu, které studio Najbrt pro Vary vymyslelo. Vzpomínáte si na ně? Mně je matně povědomý dokonce i plakát z roku 1997 (bylo mi 7 let). Zato třeba loňský vizuál, ten s tou ležatou osmičkou, jsem nikdy neviděl. Nebo snad lépe řečeno nezaznamenal. Co z toho vyplývá? (Mimo to, že jsem slepý ignorant.) Nebyl by čas na změnu? 
Najbrtův vizuál k MFFKV 2002 si pamatují asi všichni.
Tak zase za dva týdny!
