Volbám do Evropského parlamentu se obecně přisuzuje nižší význam než volbám národním a na základě studie Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta z roku 1980 se o nich mluví jako o volbách druhého řádu. I ve Finsku, které uvádím jako příklad, se volební účast do EP pohybuje v nižších číslech: V posledních dvou volbách oscilovala kolem 40 %, což je v rámci celé EU lehký podprůměr (nutno ale vzít v úvahu země s povinnou volební účastí, díky čemuž například v Belgii dosáhla účast více než 90 %), zatímco posledních parlamentních voleb se zúčastnilo 70,5 % voličů.

V roce 2011 se ve Finsku konaly volby do parlamentu, ve kterých těsně zvítězila Národní koalice. Největší úspěch však zaznamenala euroskeptická Strana Finů (PS), dříve překládána jako Praví Finové, kterou voliči katapultovali na třetí místo se ziskem 19,1 %, čímž se zařadila mezi čtyři nejsilnější strany spolu se Stranou středu (KESK), Národní koalicí (KOK) a Sociálními demokraty (SDP).

Její spojení s nacionalistickými tendencemi a populistickou radikální pravicí teď pominu, neboť se jedná o téma zasluhující širší diskuzi. Aby se strany vyhnuly spolupráci s PS, dohodly se na velké koalici čítající šest stran, což je vysoké číslo i na polarizovaný a vysoce fragmentovaný finský stranický systém, neboť od druhé světové války do roku 2008 se vystřídalo ve Finsku 49 vládních kabinetů, které většinou obsahovaly tři, maximálně pět politických stran. V opozici po posledních volbách tak zůstaly pouze PS a KESK. Třetí místo PS před volbami nikdo nečekal a kromě bulvárních médií nedostávala moc prostoru. Byl však výsledek natolik překvapivý a šokující?

Již eurovolby v roce 2009 jasně ukázaly potenciál PS a její předseda Timo Soini dovedl stranu, která šla do voleb společně s Křesťanskými demokraty, k historickému zisku takřka deseti procent. Více než zisk samotné strany byl vidět počet 130 715 hlasů pro Soiniho. Pro představu – druhá v pořadí, bývalá premiérka Anneli Jäätteemäki, získala „pouhých“ 80 156 hlasů. A pro zajímavost ještě jeden údaj: Celá kandidátka PS v roce 2004 získala celkem 8 900 hlasů.

Předseda strany Timo Soini. Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Jak jsem psal výše, PS byla ve volbách v roce 2011 relativně přehlížena, přičemž v předvolební kampani evropská témata nebývale silně rezonovala. Přitom Finové obecně byli a jsou v porovnání s průměrem EU více proevropsky nakloněni. Jak tedy bylo možné ignorovat takový skvělý výsledek, kterého Soini dosáhl o dva roky dříve? A nehovořím teď pouze o médiích, ale především o politických stranách, které – obzvláště po vývoji v Evropě v období mezi volbami 2009 a 2011 – mohly a zřejmě měly část agendy PS přejmout. Před parlamentními volbami bylo jasné, že vládnoucí KESK ztratí podporu voličů, neboť jí během funkčního období zmítalo několik skandálů, pohoršily si ale i SDP a KOK, i když nakonec vládu sestavily. Katainenův kabinet nicméně brzy pochopil, že musí omezit svoji vstřícnost vůči EU, o čemž se přesvědčil například Mario Monti. Svůj rázný postoj deklaroval například v rozhovoru pro německý Spiegel.

Reflexe přišla relativně pozdě a učiněné kroky nikdo zpátky nevezme, avšak květnové volby do EP ve Finsku napoví o mnohém. Vládní Sociální demokracie zřejmě ztratí, neboť v současné době jí klesají preference. Tento trend má změnit nový předseda strany Antti Rinne, který po květnovém hlasování strany nahradil v čele Juttu Urpilainen. Zajímavější však dle mého názoru bude pozorovat právě výsledek Strany Finů, jejichž podpora dosahovala v dubnu 17,6 %. Timo Soini tentokrát na kandidátce chybí, proto strana projde malou zkouškou, zda dokáže nabídnout i jiné atraktivní kandidáty, a lze si pak udělat jistou představu o tom, nakolik stojí a padá úspěch PS s Timem Soinim. Případný vysoký zisk PS by bylo možné chápat nejen jako další krok k plnému etablování strany mezi těmi největšími, ale i jako varování, že evropská témata zajímají finskou veřejnost možná více, než si jsou strany schopny připustit.

Martin Roháček je stážista Analytického týmu think-tanku Evropské hodnoty.