Jaká lidská práva nás zajímají?

Letošní rok je mimo jiné ve znamení revize české zahraniční politiky. Pokud namítnete, že nic takového jako česká zahraniční politika neexistuje, máte do jisté míry pravdu. Naši spojenci v NATO a Evropské unii si již se skřípěním zubů zvykli na jistou nedůvěryhodnost českých zahraničněpolitických prohlášení a především pak nejednotnost politické reprezentace. Napětí mezi Černínským palácem a Pražským hradem není zdaleka jen výsadou pánů Zemana a Zaorálka. Z nedávné minulosti si připomeňme ambivalentní české postoje k plánovanému americkému radaru v Brdech, uznání Kosova, nemluvě o současných eskapádách ohledně dění na východní Ukrajině.

Donedávna však existovala jedna konstanta, o které měli všichni zainteresovaní aktéři jasno a která se stala po dlouhou dobu stálicí české zahraniční politiky. Tím tématem byla podpora lidských práv, především pak podpora disidentů a občanských aktivistů v autoritativních a totalitních režimech typu Kuby či Barmy.

Nové vedení Ministerstva zahraničních věcí (MZV) se rozhodlo komplexně zrevidovat českou zahraniční politiku a pozornosti neunikla ani podpora lidských práv. Připomeňme si, že podpora disidentům, nezávislým bloggerům, novinářům a jejich rodinám je jedním z odkazů Václava Havla a jeho ideových následovníků. Ačkoli tato podpora byla vždy v přepočtu na finanční prostředky relativně marginální (hovoříme zde o max. 25 mil. Kč za rok), z hlediska komunikace a medializace se většinou jednalo o jedno z nejdůležitějších témat české zahraniční politiky. Na mezinárodní úrovni přinášel tento postoj České republice na jedné straně respekt a uznání (např. za podporu disidentského hnutí na Kubě), na druhé straně i několik diplomatických proher (např. v případě ne/spolupráce s Castrovým režimem na Kubě).

Revize české zahraniční politiky se ujal tým pod vedením prvního náměstka Petra Druláka a jeho závěry výrazně otřásly tradičním vnímáním lidských práv. Pohled současného vedení ministerstva je totiž výrazně širší a místo politických práv klade důraz na práva hospodářská, sociální a oblast životního prostředí.

Hlavní myšlenkou nové lidskoprávní koncepce zahraniční politiky je dialog. Jen v dialogu s různými (i nedemokratickými) režimy je možno dosáhnout změny a jen v dialogu je možno identifikovat skutečné potřeby obyvatel dané země a efektivně pomoci. Proto by měla být česká zahraniční pomoc realizována vždy ve spolupráci s lokální vládou a měla by směřovat do všech výše uvedených oblastí.

Organizace zabývající se podporou lidských práv jsou z této náhlé změny zahraniční politiky zděšeny a obávají se, že při výhradní spolupráci s místními režimy nebude možno přímo podporovat disidenty, kteří proti své vládě aktivně vystupují. Tato podpora disidentů v praxi sestává z materiální pomoci (včetně rodinám vězněných), informační (možnosti publikovat názory na zahraničních webech) a v neposlední řadě v pomoci morální, kdy zájem mezinárodní komunity o osud konkrétního jedince zvyšuje šanci tohoto jedince přežít represi vůči své osobě.

Jaké je možné řešení tohoto koncepčního konfliktu ve vnímání lidských práv? Navrhuji vyjít z toho, co obě strany spojuje, a tím je univerzalita lidských práv. Nikdo nezpochybňuje, že dodržování lidských práv je zárukou důstojnosti jedince, jak to např. definuje Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948.

Myslím, že zakopaný pes výše popsaného konfliktu leží v propojení politických práv a šíření demokracie coby formy vládnutí. Selhání Západu implementovat demokratické principy včetně svobodných voleb do zemí jakými jsou Afghánistán, Irák či Egypt je faktem. Víra, že nejprve svrhneme diktátora, uspořádáme volby a tamní lidé budou žít šťastně až do smrti, se ukázala jako velice naivní. Možná že právě z těchto neúspěchů pramení nechuť současného MZV podporovat politická práva, která jsou do jisté míry podmínkou demokratického vládnutí.

Nevylévejme však s vaničkou i dítě a zkusme to s lidskými právy udělat jinak. Považujme spolupráci i s nedemokratickými režimy za předpoklad určitého základního respektu, což je snad s výjimkou Severní Koreji použitelné pro většinu zemí světa. Z tohoto partnerského přístupu může vzejít dlouhodobá spolupráce, která ve výsledku pomůže mnohým lidem v dané zemi. Mluvme o takové spolupráci a snažme se být v tomto přístupu konsistentní. Pokračujme v zaměření většiny prostředků rozvojové pomoci do společných projektů s místními autoritami. Ale zároveň ponechme malou část prostředků na podporu lidí, kteří sami bojují za svobodu ve své zemi a riskují často život svůj i své rodiny.

Na závěr si dovolím připomenout myšlenku Petra Druláka ze včerejší diskuse na Fóru 2000. „Pokud vyjdeme z českých zkušeností a odkazu, který může naše země nabídnout v boji za lidská práva, pak je to mimo jiné hnutí Charty 77.“ Vzpomeňme si v této souvislosti, jak pro tuto myšlenkově různorodou skupinu lidí byla ve své době důležitá podpora ze zahraničí.

Nemusíme tuto naši pomoc příliš vystavovat na odiv. Zachovejme ji však a nadále pomáhejme konkrétním lidem v jejich boji za svobodu a lidská práva.