Co byste řekli „flexibilnímu členství“ v eurozóně?

Francois Hollande, poučený řeckou krizí, přichází s požadavkem na vytvoření finanční unie v klasickém anglosaském pojetí, kdy se v rámci EU vytvoří společný rozpočtový orgán (Evropské ministerstvo financí) schopný provádět – prostřednictvím unijního rozpočtu - vnitřní finanční transfery uvnitř unie. Německé pojetí "Fiskalunion", které má v EU nahradit, znamenalo vytvořit kontrolní orgán, jehož náplní bylo zjišťovat jak jednotlivé státy (eurozóny a potažmo celého EU) dodržují ve svých státních rozpočtech stanovené fiskální cíle, jinými slovy, jak naplňují německou „politiku úspor“. Pomoc ekonomicky slabším zemím Němci, jako lídři eurozóny, koncipovali ve formě specielních podpůrných evropských programů.

Ne, že by anglosaské pojetí fiskální unie Němci neznali, vždyť jej sami použili po sjednocení Německa, kdy bohatší Sever dotoval slabší Východ. Problém spočívá v tom, že by plná fiskální unie v eurozóně (i celé EU) vyžadovala obrovské množství peněz na přerozdělování a dotace pro její slabší členy. Nezapomínejme, že ještě dnes - po dvaceti pěti letech od sjednocení - vydává německá vláda každoročně na sociální dávky, zdravotnictví a důchody v bývalé NDR 75 miliard euro, což jsou peníze vydělané v Západním Německu, nikoliv na území někdejšího NDR. Poznámka na okraj: a to má bývalá NDR (bez Berlína) jen asi 13 milionů obyvatel! Příjem na jednoho obyvatele je v NDR stále daleko nižší než v západním Německu. Německá vláda má s přerozdělováním tu smutnou zkušenost, že nakonec není spokojena ani jedna strana. Sever proto, že má dojem, že dává příliš mnoho a Východ naopak proto, že dostává stále příliš málo. Ve své podstatě jde o neřešitelný konflikt zájmů.

Dva státy, které by byly zřejmě největšími přispěvateli do unijního rozpočtu, Německo a Holandsko, by musely nejen radikálně zvýšit své daně, ale i významným způsobem zredukovat svůj sociální stát. Není divu, že se tomu oba státy zuby nehty brání.

Budoucnost EU je nyní ohrožena v důsledku hlubokého konfliktu zájmů mezi Francií a Německem, jenž pod povrchem doutnal vždy, ale v plné nahotě vyplul na povrch až při nynějším jednání o Řecku. Francie požaduje plnou fiskální unii, v ideální podobě s velkými dotacemi buď z ECB, nebo z Evropského ministerstva financí, čemuž se Německo snaží pochopitelně vyhnout. A může být po celoevropském konsensu...

Donedávna fungovaly evropské instituce právě na základě celounijního konsensu. Po řecké krizi je to problematické. Pokud by evropská vláda, kterou také Francois Holalnde (v rámci reforem EU a eurozóny) požaduje, začala prosazovat opatření, která by byla přijata proti vůli některých států, lhostejno zda menších či větších, začalo by docházet k národním rebeliím proti Bruselu. V momentě, kdy bude „na růžovo“ nalakovaná fasáda konsensu narušena, celý projekt EU může skončit v troskách.

A jaké je z této situace východisko? Členství v eurozóně se musí stát flexibilnějším. Mělo by být možné dovolit státu v eurozóně, aby z ní na čas buď virtuálně odešel (třeba jen na víkend) a vrátil se s jiným kursem, například „národního řeckého eura“ k „mezinárodnímu euru“, nebo na nějaký čas skutečně odešel, aby si mohl zavést vlastní měnu, podřízenou vlastní centrální bance, která by mohla nastavit vlastní úrokové sazby tak, aby zabránila prohlubování krize. Samozřemě, že den po té, co by se jeho ekonomika zregenerovala, by stát měl právo se do eurozóny zase vrátit. 

Souhrnně řečeno: flexibilní členství by obnovilo konkurenceschopnost ekonomicky slabších států, bez příliš velkých problémů a pnutí uvnitř eurozóny. Co Vy na to, laskaví čtenáři, dali byste přednost "společné unijní vládě", nebo raději "flexibilnímu členství v eurozóně"?